Mnoho slov, úředníkova smrt

V nedokončeném románu Franze Kafky Zámek z roku 1922 se zeměměřič K. snaží proniknout spletí úředních nařízení a dostat se na záhadný „zámek“. O více než čtyřicet let později se v novele Máirtína Ó Cadhaina s názvem Klíč (An Eochair), poprvé vydané v povídkové sbírce roku 1967, pokouší státní úředník P. dostat z bašty byrokracie v Dublinu. Překladatel Klíče a odborník na irsky psanou literaturu Radvan Markus, který získal Magnesii Literu za převod nejslavnějšího Ó Cadhainova románu Hřbitovní hlína (1949, česky 2018, viz recenze v A2 č. 9/2018), v poučeném doslovu tvrdí, že paralela s Kafkovou prózou není náhodná. V autorově pozůstalosti se prý našly originály všech Kafkových románů a anglický překlad Zámku byl natolik opotřebovaný, že musel být vyspraven izolepou.

Požírán kanceláří

Zjevné intertextové odkazy na dílo německého spisovatele se v Klíči snoubí s motivy typickými pro irskou literaturu i pro román Hřbitovní hlína. V něm se na venkovském hřbitově sváří hlasy až příliš hlasitých umrlců a jsou natolik mocné, že v závěru přehluší i vznešenou promluvu polnice hřbitovní. Ani v Klíči si jeden neodpočine – a to ani v kanceláři zamčené zvenčí. V mysli správce lejster P. se kupí myšlenky, ožívají zde fascikly a nadto se u klíčové dírky od rána vystřídají zástupci všech významných politických stran, uklízečka, jeho žena s prořízlou pusou a hlavně zástupci Správy budov. Všichni potřebují říct to svoje.

V průběhu takřka dvou dnů, které P. v zajetí stráví, se čtenář dozví množství detailů o P­-ově osobním životě, podstatě úředničiny i povaze irské politiky. Hlavním strůjcem dynamiky textu je jazyková a ideová rozmanitost. Sledujeme bujaré vzpomínky na mládí s leitmotivem kyprých žen, jejichž cílem je obrat naivní muže, a neodbytné úvahy na téma, jak ulevit malým i velkým potřebám, stojí v protikladu ke zkostnatělému systému byrokracie a administrativnímu stylu. Prostor kanceláře je antropomorfizován na úkor hrdiny, kterého kancl požírá jako Saturn své děti: „Almara se zapomenutými fascikly se k němu pomalu nakláněla, až ho celého zakryla a vtáhla jeho tělo do svých útrob, takže tam vězel jako nebožtík v obrácené rakvi. Pak se znovu postavila a on se proměnil ve fascikl, další ze zapomenutých fasciklů (…) Byl si náhle stoprocentně jistý, že je fasciklem, že celé jeho tělo je z papíru a že se ztratil, když pro něj poslal ministerský úředník. Nejenže byl zamčený v místnosti, ale cítil, že všechny údy těla mu poutá zámek, zámek, od něhož se ztratil klíč.“

Hlasy zpoza dveří

Celé protagonistovo snažení lze číst jako pokus vymanit se z uspořádání, v němž jedinec nemá nárok ani na jméno. Státní správa má až posvátné kvality, je absolutním úběžníkem, k němuž všechno spěje. „Kdo stvořil státní správu? Bůh. Co stvořila státní správa? Státní úředníky. Kdo jsi ty? Státní úředník. Proč jsi byl stvořen? Abych byl v této místnosti. Proč existuje tato místnost? Kvůli spisům. Proč existují spisy, fascikly? Kvůli státní správě. Proč existuje státní správa? Kvůli státu. Proč existuje stát? Kvůli státní správě.“ Představitele státní správy, kteří rozhodují o P­-ově osudu, nikdy nespatříme. Doléhá k nám jen jejich hlas zpoza dveří, což jen posiluje zdání, že nejde o skutečné lidi, ale o hlásné trouby zákonů a nařízení. Všichni jednají důstojně, ale bez soucitu. P. je jen jednou z mnoha potíží, které je třeba nahlásit, hlášení postoupit na příslušná místa, vyřídit, orazítkovat, podepsat a odeslat k provedení.

Druhým klíčovým tématem je P­-ův soukromý život. Protagonista si s ostychem i nostalgií vybavuje ženy ze své minulosti a opakované obrazy vilného referenta a sekretářky se „zadnicí jako akordeon“ nebo nadřízeného v objetí s uklízečkou s poprsím ve tvaru včelích úlů svědčí o hrdinově frustraci i v tomto ohledu. P­-ova žena za svého manžela sice přijde bojovat kanonádou nevybíravých slov, je však zřejmé, že P. není doma zrovna nejšťastnější. Nesnáze se zaseklým klíčem a klíčovou dírkou ucpanou uvízlými předměty tak lze interpretovat i jako metaforu intimního selhání. Vyprahlost není jen otázkou žízně, ale touhy celého těla. Ironií je, že úředníkovo poslední objetí patří plesnivému fasciklu.

Hlavním rozdílem mezi Klíčem a Zámkem je jazyková komika. Nejde jen o humorná mluvící jména politiků, kteří přijdou P­-ovi na pomoc, jako Olin O’Šulin nebo Tomislav O’Prďoch. Autor jejich přímou řeč zdánlivě nijak neomezuje, hlasy zpoza dveří hovoří přes sebe, občas kladou otázky, ale nečekají na odpověď, nebo se naopak zuřivě přou. Přísliby pomoci od místních politiků se mísí s vulgárními nadávkami či urážkami oponentů. Síla jejich projevu je přímo úměrná slabosti, která se během těchto tirád zmocňuje samotného P. Jde v podstatě o princip protikladný ke Hřbitovní hlíně. Množství vyřčených slov nevede k vítězství života, spíše naopak, slova obírají P. o jeho vlastní existenci. Klíč je dokonalým příkladem tragikomického textu. Postavy zde močí, pak zase teskně vzpomínají, citují vyhlášky, napadají se, vtipkují, srší energií i skomírají – a čtenář se nepřestává bavit.

Autorka je anglistka.