Koláž Eva Koťátková
Po úspěchu volební akce „kroužkuj ženu“ v poslanecké sněmovně českého parlamentu mírně přibylo žen. Píšu svůj komentář týden před očekávaným vyhlášením složení nové vládní koalice a mé informace tedy zatím nejsou spolehlivé. Vypadá to nicméně, že ve vládě se počítá s jedinou ženou, poslankyní ODS Janou Černochovou, která má ráda zbrojní techniku a ozbrojené síly. Předsedkyní sněmovny se má stát předsedkyně koaliční strany TOP 09 Markéta Pekarová Adamová a v jednu chvíli to vypadalo, že kromě předsedkyně bude mít sněmovna i sbor ženských místopředsedkyň. Je tedy u nás docenění žen ve veřejných a politických rolích na vzestupu do té míry, abychom se přiblížili aspoň na dohled od evropského standardu?
Ani náhodou. Nejen že k pětadvacetiprocentní kvótě, která platila pro národní rady i federální parlament za státního socialismu, máme stále daleko. Genderové personální operace sněmovní většiny působí nejspíš ze všeho jako výsledek interního vtipkování vítězné koalice Spolu, vedené politiky, kteří svůj konzervatismus myslí upřímně. Zaplnit ženami vedení sněmovny, tedy reprezentativní pozice s minimálním praktickým vlivem, je typický příklad toho, čemu se anglicky říká „tokenism“: jde o takové operace, které předstírají, že zajišťují uznání znevýhodněné skupiny, ale ve skutečnosti je to jen prázdné gesto. Jak trefně poznamenal Jan Bělíček, je to Potěmkinova vesnice vybudovaná pro potřeby kulturních válek. Podobně se to má i s historicky první rektorkou Karlovy univerzity Milenou Králíčkovou. Hodně se mluvilo o jejím prvenství, jen aby se nemuselo mluvit o tom, že publikovala v takzvaných predátorských časopisech, přičemž její zvolení rektorkou tuto praxi fakticky legitimizuje. A jen o málo rafinovanější bude dosazení čtvrté ženy do vedení ministerstva obrany: Vidíte, že nedbáme při obsazování vládních pozic na pohlaví, ale jedině na schopnosti, když žena může být na obraně! A navíc z toho plyne, že žádná jiná žena už zkrátka nebyla tak schopná, aby se kvalifikovala na nějakou další ministerskou funkci. Prostě to tak vyšlo!
Pozitivní rozměr nynější situace spočívá z feministického hlediska jen v tom, že se díky součtu dvou motivací k volebnímu kroužkování do sněmovny dostalo relativně více žen za STAN, tedy těch, které se osvědčily v lokální politice. Po zkušenosti s takovými starostovskými osobnostmi, jakou byla tragikomická figura ministryně kultury Aleny Hanákové (abychom nebyli genderově nespravedliví, její nástupce Jiří Besser na tom byl stejně), je ale namístě obezřetnost. Političky přecházející z malých obcí do celostátní a mezinárodní politiky budou teprve muset osvědčit dostatečný rozhled. Je známo, že právě na pozicích starostek je u nás žen v politických funkcích relativně nejvíce. Z hlediska feministické kritiky se nicméně jedná o jev, kdy ženy snáze zastávají nevděčná a pracovně velmi náročná místa, o něž muži nejeví tak velký zájem. Jako záchranné síly v nepopulární a havarijní situaci musíme bohužel chápat i předsedkyně stran, jako je zmíněná Pekarová Adamová v čele TOP 09, aktuálně komunistka Kateřina Konečná a brzy možná i Jana Maláčová v sociální demokracii.
Než jsem ale stihla dopsat komentář kritizující tokenismus pravice a feminismus jako výtah pro majetné a vzdělané ženy, otiskl tento list v minulém čísle rozsáhlý text malíře Dominika Formana, jenž svědčí o hlubokém nepochopení pro feministickou politiku na české levici – přesněji řečeno, na levici tradiční, konzervativní či iliberální, která přistoupila na pravicové tvrzení, že levicová politika spočívá jen v zajištění ekonomického přerozdělování, případně též v symbolickém uznání hodnot „lidu“, kdežto emancipační étos odmítá jako povrchní kulturní fintu.
Forman věnuje až příliš rozsáhlý prostor objasnění pozice, podle níž je celý feminismus jen buržoazní pastí a přistoupit na jeho požadavky by vedlo k oslabení, ba odzbrojení třídního boje. Ženy prý nejsou nijak zvlášť utlačovány, jen to ty bohaté perfidně předstírají. Možná chtěla redakce konečně mít argument proti kritikům, kteří A2 spolu s A2larmem označují za neomarxistické hnízdo, a ukázat, že dává hlas i staromarxistům. Nevidím jiný smysl oživování pozice, která je důkladně antikvovaná feministickou revizí marxismu. Třídně uvědomělí i filosoficky hlubocí muži mohou být, a také často byli a jsou, zajatci konvencí patriarchátu – prostě proto, že je to pro ně tak výhodné.
Možná že tohle je věta, která by měla zaznívat častěji: Feminismus není boj proti mužům, ale proti patriarchátu. Patriarchát je zřízení zajišťující, aby mužům nevznikala konkurence. Pokud je soutěž od počátku cinknutá, nikdy nezjistíme, zda ten, kdo vyhrál, je opravdu nejlepší. Díky bohatým zkušenostem naší společnosti s korupcí dobře víme, že tomu bývá právě naopak. Ani spolupráce, která je ještě lepší než konkurence, nebude dobře fungovat mezi partnery s nerovnými vstupními šancemi. Skutečná emancipace žen a jejich podíl na veřejném životě a politické (samo)správě společnosti vypadá jinak. I v Česku jsou ženy polovinou obyvatelstva a logické, demokratické i spravedlivé bude uspořádání, které to bude odrážet. Levice, která nechce rozumět smyslu emancipace žen, je hloupá levice.
Autorka je profesorka dějin umění na UMPRUM.