Rovnováha Síly

Kdyby Síla byla fikční film, nejspíš bychom si postěžovali, že jde o další z českých „chcípáckých“ opusů o zakomplexovaných mužích, kteří se potácejí v krizi středního věku a trpí v důsledku vlastních chyb, zatímco mnohem zajímavější vedlejší (ženské) postavy hrají druhé housle a tráví čas tím, aby chudáku hrdinovi pomohly k lepší duševní pohodě. Snímek Martina Marečka má však na své straně dvě zásadní výhody: dokumentaristický formát a velkou míru sebereflexe.

Léto s gendermanem

Mareček naťukl téma krize současné maskulinity už v Dálavě (2019), za kterou získal Českého lva i Cenu kritiky. Snímek sledoval otce a syna, kteří vyrazili do Ruska za ztracenou ženou a matkou, cíle však nedosáhli, což podtrhlo záměrnou nedořečenost filmu. Cit pro nalezení smyslu v selhání nyní Mareček zužitkoval v Síle, kterou označuje za druhou část chystané trilogie o tápání dnešních mužů. Film vznikl z iniciativy filmového publicisty a bodybuildera Kamila Fily, jenž se v pětatřiceti rozhodl věnovat další pětiletku svého života experimentování se steroidy a fyzické proměně v dokonalého muže: na jednu stranu by byl intelektuálem a progresivním aktivistou, na stranu druhou ztělesněním tradičního ideá­lu maskulinity.

Trochu bizarní námět se zvrhl ve chvíli, kdy začalo být jasné, že Fila ze zdravotních důvodů nebude schopen svůj cíl naplnit, a pokud snímek vznikne, bude opět o selhání. Mareček se navíc napojil na intimnější motivy související s osobním životem protagonisty. Zásadním se ukázal být Filův vztah k ženám, které v jeho životě zaujímají podstatné místo, ať už jde o partnerky, dcery či kamarádky. Fila coby přední český feminista a držitel ceny Genderman navíc propaguje zdravý vztah mužů a žen, což je velmi současné a atraktivní téma. Tím více zdrcující je zjištění, do jakých extrémů je Fila schopen zajít v projevech majetnictví či žárlivosti a jak moc ztracen je v osobním životě: ve filmu ho vidíme stalkovat svou expřítelkyni, na jejíž sledování si dokonce najímá soukromého detektiva. Nazvat jeho chování pokryteckým by však bylo zjednodušující – strhávalo by to pozornost na nesoulad mezi jím deklarovanou filosofií a reálným chováním. Mnohem znepokojivější než tento „salonní problém“ by měla být konkrétní situace, do níž byl ochoten postavit konkrétní ženu. A Mareček hloubku Filova selhání nezakrývá. Sice vůči němu zachovává empatii, jak je pro jeho dokumentaristický přístup typické, ale neučiní jediné gesto, které by protagonistu omlouvalo.

Film k pohádání

Vyprávění tohoto typu mají tendenci v po­­sledním aktu uhnout směrem k nápravě a nalezení správné cesty, aby byl výsledný dojem trochu uhlazen a mohli jsme snadněji přijmout protagonistovy excesy. Pokud uvěříme, že „nejhorší má za sebou“, snadněji mu „odpustíme“. Nic takového se ale v Síle neděje. Fila sice sám pojmenovává svůj problém, hodlá se ho nadále vyvarovat a vyhledá i odbornou pomoc, hrdinu ale opouštíme s pocitem nejistoty, zda bude mít ke své proměně dost vůle.

Snímek se zakládá na střetu Filovy individuality a Marečkovy snahy nalézt v jeho příběhu univerzální přesah. Fila jakožto člověk slova tráví dlouhé chvíle úpěnlivou snahou pojmenovat svou situaci, dát jí konkrétní tvar, porozumět jí. Schopnost verbální sebereflexe se stává nástrojem jakési autoterapie. Do tohoto úsilí však vstupuje Filova editorka a kamarádka Iva Baslarová, sama odbornice na film i gender. Její role ve filmu byla přirovnána k „hlasu svědomí“, ve skutečnosti je však ještě důležitější – protagonista nepotřebuje další vnitřní hlas, ale hlas zvnějšku, vstup další silné individuality, která naruší jeho sebeklasifikování a sebedefinování, jež mu zjevně není příliš ku prospěchu.

Výrazná je Marečkova práce s metaforami a symboly, které prostupují dějem a celkem agresivně se hlásí o pozornost. Hmota tak nakonec většinou vítězí nad jazykem a navracející se kočičí polštář toho nakonec řekne víc než desítky vět. Síla vznikla v produkci HBO a podle režisérova vyjádření panovala obava, jestli snímek nebude pro širší publikum příliš komplikovaný. Marečkovi i střihačce Janě Vlčkové (oceněné za střih Síly na letošním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě) se ale podařilo udržet vstřícnost vůči divákům, a přitom nepůsobit doslovně či banálně. V mnoha ohledech jde o opak Dálavy, jež směřovala spíše k intuitivnímu zážitku než k jasně artikulované „diskusi na téma“. Síla si naopak říká o to, aby se o ní lidé hádali.

Nejhůře uchopitelným prvkem filmu je Filova ochota „říct na sebe všechno“. Natáčelo se jen několik dnů v roce – kdyby Fila chtěl, mohl by ty nejhorší věci snadno skrýt. Nemusel by stalkovat svou přítelkyni s Marečkem na zadním sedadle taxíku a už vůbec by nemusel navštěvovat soukromého detektiva s (tajně?) připnutým mikrofonem. Filovi příznivci mu často gratulují k „odvaze“ se takto odhalit. Předpokládají, že člověk s jeho mediální gramotností nemohl být do ničeho vmanipulován a musel si být vědom dopadů filmu na svou pověst. Souhlas s natáčením tak působí skoro jako osobní oběť. Mluvit o Filově hrdinství je však přehnané. V mnoha ohledech je totiž nejznepokojivější právě „metarovina“ Síly. Pokud se Fila rozhodl učinit zachycené skutky s přítomností filmového štábu, znamená to, že je tak od začátku musel koncipovat – musel své jednání promyslet, musel kontaktovat Marečka, domluvit s ním natáčecí čas a podobně. Právě vzhledem k Filově mediální gramotnosti a předpokládané schopnosti chápat plně kontext je třeba přistoupit k jeho angažmá s notnou dávkou podezřívavosti: diváci s pozitivním vztahem k hrdinovi si do snímku nejspíš budou projektovat ty nejlepší motivace, diváci s negativním postojem naopak budou předpokládat ty nejhorší.

Trpělivost s Filou

Většinu stopáže zaplňují standardní dialogy či monology sociálních herců, které působí více či méně připraveně, což ovšem dává smysl, že takové jsou. Je jasné, že vycházka na místo smrti Filovy matky za přítomnosti filmového štábu není zcela organickou součástí protagonistova života, nicméně není překvapivé, že se štáb rozhodl takovou scénu aranžovat. Kombinace Marečkova aktivního přístupu a observace možná některé puristy popudí, nejde však o nic nevídaného. Nakonec ale strhnou divákovu pozornost ty scény, které překračují komfortní zónu. Právě vzhledem k aranžovanosti většiny anekdot a epizod je patrné, že Fila i ty nejhorší věci provádí v okamžicích, které má pod kontrolou a kterým musely předcházet hodiny, možná i dny příprav.

Tyto fascinující a trochu strašidelné otázky nedělají ze Síly horší film, spíše naopak, akcentují však řadu eticky sporných momentů. Při sledování filmu můžeme občas pochybovat, jestli vůbec máme mít s protagonistou trpělivost a neměli bychom spíš obrátit pozornost k jeho blízkým. Kdyby byla Síla fikční film, nejspíš bychom trpělivost s hrdinou dávno ztratili a považovali za absurdní, že s jeho bolístkami ztrácíme čas. Jenže Fila je sociální herec a za jeho figurou se skrývá skutečný člověk, kterého nelze vymazat jako klišé šířící blbou náladu a toxicitu. Kdo by na jeho místě zůstal nevymazaný? Proto má smysl přát si, aby protagonista našel svou cestu. A ochota vypustit do světa dokument o tak moc chybujícím člověku je to nejdůležitější, co Síla přináší. Na metarovině bychom ale měli zůstat ostražití, protože „přesah“ žádného filmu nestojí za křivdy činěné skutečným lidem.

Už dlouho se u nás neobjevil dokument, který by byl otevřený tolika přístupům. Přístupu přijímajícímu narativ filmu, který odmítne spekulovat o motivacích a záměrech přesahujících sdělené informace. Přístupu zpochybňujícímu konstrukci protagonistova otisku, jenž by byl prodloužením motivu střetu veřejného a soukromého profilu. Přístupu soustředěnému na kritika, který „rozumí filmům víc než svému životu“, což by samo o sobě vydalo na další text. Se Silou je zkrátka možné polemizovat mnoha různými způsoby.

Nyní bude zajímavé sledovat, kam se Mareček vydá s třetím avizovaným dílem „maskulinní trilogie“. Stojí za povšimnutí, že Dálava i Síla sledují muže střední třídy a středního věku, kteří svou identitu vymezují vůči ženám v kontextu heteronormativních vztahů. Volba takového přístupu jistě dává ­smysl, nicméně by možná bylo namístě napotřetí zkoumat i jiné nastavení.

Autor je filmový publicista.