Za třicet let své existence nenašel objekt Prioru na pražském sídlišti Modřany adekvátní využití – a městská část Prahy 12 se o to ani příliš nesnažila. Jedním z řešení je namísto původního obchodního projektu realizovat kulturní a komunitní centrum, které v lokalitě chybí.
Budova modřanského Prioru nikdy neměla na růžích ustláno. Koncept vybudování obchodního domu po vzoru ostatních Priorů v republice, kde by si lidé z nového sídliště mohli nakoupit maso, ryby, drůbež nebo zajít do cukrárny, vznikl už na konci sedmdesátých let minulého století. Problémy s nakupováním se v Modřanech táhly už od dob znárodňování v padesátých letech a množství nových obyvatel na sídlištích je ještě zhoršilo.
Čekání na obchodní dům
Výstavba podle projektu architektů Jiřího Kose a Františka Prajera začala v roce 1986, už od počátku se však protahovala. Na stavbu nákladné budovy chyběly finance – možná i proto, že byly využity nejlepší dostupné materiály. Podle tehdejší praxe měla stavební firma Výstavba sídlišť po dokončení budovu převést na Prior, nicméně kolaudace objektu se posunula až do roku 1991, kdy už ani Výstavba sídlišť, ani Prior neexistovaly. Vzápětí se rozhořela právní bitva o převod budovy na Bílou labuť, nástupnickou organizaci po Prioru, která soudila, že by jí budova měla připadnout zdarma. To se nelíbilo firmě IROP, jež převzala agendu Výstavby sídlišť, a za převod budovy požadovala 150 milionů korun. Soud se táhl několik let, takže se Prior otevřel v jakémsi provizorním provozu až na podzim roku 1995. Nájemcem samoobsluhy v přízemí se stala firma Vít, která zároveň zprovoznila i další dvě patra. Na počátku století přišla tehdejší městská rada v čele se starostou Petrem Hánou s nápadem předělat Prior na radnici, která městské části chyběla. Z plánu ale sešlo, jelikož podle odhadu by rekonstrukce byla dražší než nová stavba. Mezitím byla v roce 2009 spodní část budovy (dost necitlivě a bez konzultace s původními architekty) předělána na Pasáž Sofie. V objektu se dlouho nacházel vietnamský obchod a v současné době zde najdeme prodejnu hraček a potřeb pro děti. V druhém patře se několik let konala zastupitelstva městské části Praha 12 (až do června 2021) a občas akce typu výstavy domácích zvířat nebo veletrhu služeb. Většina ostatních prostor se využívá ke skladování, jak ostatně bylo zamýšleno již v návrhu. Celá budova je nyní v majetku hlavního města Prahy a v péči Prahy 12.
Už od svého vzniku tudíž budova nenaplňovala původní potenciál – i proto, že se koncepce obchodního domu ze sedmdesátých let nepotkávala s požadavky let devadesátých. S žádným jiným plánem, který by Prior otevřel místní veřejnosti, radní ostatně nepřišli dodnes. Část obyvatel Prahy 12 považuje budovu Prioru za ošklivou, dost možná ale tato negativní emoce pramení i z toho, že jim k ničemu není. Jako obchodní dům dnes opravdu asi sloužit nemůže, a je tedy potřeba začít se na ni dívat jinak – nejen pro její architektonickou hodnotu, ale i proto, že nabízí velkorysé vnitřní prostory.
Nebourat, renovovat
Doby, kdy v Modřanech nebylo kde nakupovat, jsou dávno pryč. Dnes jejich obyvatelům chybí prostor, kde by se mohly konat větší kulturní akce. Prior by přitom mohl právě takovým místem být. Mohla by zde sídlit pobočka Městské knihovny a mohl by zde vzniknout víceúčelový sál, jaký nabízí třeba smíchovská MeetFactory: místo, kde by se mohla odehrávat hudební a divadelní představení, filmové projekce, ale i výstavy. Pandemie navíc ukázala, že lidem chybějí prostory, které by mohli využívat pro „práci z domova“. V Prioru by tudíž mohly být i sdílené pracovní dílny a samozřejmě komunitní centrum, jehož hlavním smyslem je setkávání.
Prior je jednou z nejzajímavějších budov Modřan, bez ohledu na to, jestli ho považujeme za krásný, nebo ošklivý. Výrazný – skutečně až „brutální“ – keramický obklad a prosklené schodiště vytvářejí dominantu této městské části. Zároveň se dobře doplňuje s panelovou výstavbou, kterou ve směru od křižovatky ulic Generála Šišky a Československého exilu jakoby uvozuje. Eva Špačková ve své bakalářské práci Architektura obchodních domů na pražských sídlištích (2018) o Prioru píše: „Nesnaží se být součástí sídliště, naopak se uchází o prvenství v prostoru svou mohutností.“
Zároveň je v době klimatické změny potřeba se na budovy dívat i pohledem udržitelnosti: je to nejen architektura, ale také suma energie, jež byla vynaložena při produkci materiálů, z nichž jsou postaveny, a při jejich výstavbě. Jak uvádí architekt Thomas de Monchaux ve svém textu Nová idea v architektuře? Žádné nové budovy (2019), až 80 procent energie, kterou budova během svého životního cyklu (což je asi padesát let) spotřebuje, připadá na její výstavbu a demolici. Jen 20 procent pak na provoz. Nejudržitelnější budovy tedy nejsou ty pasivní a ekologické, ale stavby fungující stovky let. Prior letos slaví teprve třicítku.
Eduardo de Souza v článku Bude renovace architektonickou specializací budoucnosti? dovozuje, že využití starších staveb pro nové účely se v architektuře stává trendem. Svědčí o tom třeba i letošní udělení Pritzkerovy ceny studiu Lacaton & Vassal, které se zabývá právě renovacemi budov. Stavebnictví je dnes jedním z největších znečišťovatelů planety, pokud jde o uhlíkové emise (v Evropě tvoří celou jejich jednu třetinu). Je proto nutné klást důraz na zvyšování energetické úspornosti již postavených budov, spíše než bourat staré a stavět nové. I z toho důvodu by si modřanský Prior zasloužil novou šanci.