Snažte se omezit pláč

„Američané tvoří pět procent světové populace, ale skoro čtvrtinu všech vězňů,“ píše sociolog Daniel Prokop v knize Slepé skvrny (2020). Za mřížemi amerických věznic sedí 33 procent světové populace vězeňkyň, primárně v důsledku drogových válek, které Spojené státy vedou od osmdesátých let – zejména pak vůči transgenderovým a etnickým menšinám (netřeba připomínat nedávné vraždy Breonny Taylor a George Floyda). Dalším důvodem vzrůstajícího počtu vězeňkyň je neustálé zpřísňování trestů. A konečně, americké vězeňství je díky privatizaci, již zásadně podpořil Donald Trump, jedním z nejvýnosnějších byznysů ve Spojených státech. Soukromé věznice proto vyrůstají jak houby po dešti. Součástí jejich výdělku jsou mimo jiné práce, které musejí vězni povinně vykonávat – pracovníci ve věznicích tvoří podstatný podíl levné pracovní síly zaměstnávané značkami jako McDonald’s, Victoria’s Secret, Walmart, Microsoft či Starbucks.

O podmínkách, v nichž vězni a především vězeňkyně žijí, a o tom, jak se vyrovnávají s vyhasínajícími uhlíky svých bývalých životů, podala v románu Noční klub Mars (The Mars Room, 2018) sugestivní, syrovou i dojemnou výpověď oceňovaná americká autorka Rachel Kushnerová.

Dopadlo to takhle

V nejhustší tmě kalifornské pustiny kodrcá autobus do stanvillské ženské věznice v Central Valley. Romy Leslie Hallové běží před očima její dosavadní život za neustálého breptání neotesané Laury Lippové, která se má brzy stát její spoluvězeňkyní. V příběhu hlavní hrdinky se koncentruje vše, co chudou holku z předměstí San Franciska, jehož žilami proudí více drog než na celém západním pobřeží, může potkat. Je to příběh, který byl napsán dřív, než vůbec začal. Holka, která musí od dvanácti šlapat a prodávat drogy, má svůj život přichystaný pod konkrétním číslem vyšitým na vězeňském mundúru dávno předtím, než si stačí všimnout, v jak velkém průšvihu se ocitla. Inteligentní kráska Romy zabila muže, který ji pronásledoval, a teď má před sebou doživotí, které si začíná odpykávat bez naděje na propuštění.

Romy patřila k dívkám, které se živily z ušmudlaných bankovek chlápků, o jejichž strniště otíraly svá pozadí v nočním klubu Mars. Když se na ní přilepí místní kunčaft, kulhavý stalker Kurt Kennedy, „vezme roha“ a uteče se svým synem Jacksonem do Los Angeles. Čmuchal Kennedy nicméně dívku dostihne, a to se mu stane osudné – stejně jako hrdince, která si jeho zabitím otevře dveře do celoživotní vazby.

Její pobyt ve vězení začíná scénou porodu náctileté vražedkyně Sanchezové, přezdívané Knoflajz, přímo za branami věznice. Padlá žena si stírá prach z krvácejícího rozkroku a za štěkavého vzlykotu naposledy hltá pohledem dítě, které už dávno patří státu: „Všichni jsme doufali, že to dopadne jinak. Nedopadlo to jinak. Dopadlo to takhle.“

Podpatky a okovy

V první části románu autorka vypráví hlasem své hrdinky o dětství a mládí na sanfranciském předměstí, kde za každým vozem žhnou špendlíkové zorničky feťáků a kde zkorumpovaní policajti v náhlém záblesku spravedlnosti vraždí týpky, kteří znásilnili své potomky. „V mládí zjistíte, že existuje zlo. A nějak to musíte skousnout. Napoprvé to nejde úplně lehce. Je to dost hořká pilulka.“

Navzdory svému osudu glosuje Romy svůj nový život ve Stanvillu s notnou dávkou smíření a humoru. Svobodomyslné líčení, vyznačující se lehkostí a nadsázkou, se ovšem místy tříští do šokujících obrazů vězeňské antiutopie, která je – jak se dozvídáme z doslovu – založena na autentických výpovědích kalifornských vězeňkyň, jež autorka románu zpovídala. S jejich osudy se seznamujeme skrze smyšlené postavy žen, jež možná „sešly z cesty“, ale především byly vrženy do života plného násilí, krutosti a strádání – a přesto nejsou zlomeny. Primadona kalifornských věznic Betty LaFrance se stále považuje za ženskou s nejkrásnějšíma nohama a podplacení dozorci jí nosí drahé boty, jimiž se pak kochá na svých miliónových kotníčcích.

Kushnerová si omotává čtenáře kolem prstu přesně odměřeným dávkováním vtipu prostřednictvím úsečné a vyrovnané dikce hlavní hrdinky. Ta svým téměř lhostejným tónem dokládá smutnou pravdu, že každý dopis od roztoužených zoufalců, kteří hledají lásku u nádherně marnivých trestankyň, ale i každá vložka, tkanička či sponka aspoň vzdáleně voní něčím, co připomíná svobodu.

Čistý řez

Lakonický styl Kushnerové se nezastaví ani před nejodpudivějšími obrazy zoufalých existencí, připoutaných ke kolotoči viny a trestu. Skutečnou existenciální hloubku jednotlivých příběhů však nahlédneme teprve skrze postavu přicházející ze světa mimo věznici. Je jí Gordon Hauser, mladík, který vstupuje do vězení jako zahloubaný a snaživý učitel trestankyň a jehož raskolnikovovské srdce bije především pro Romy Hallovou. Hrdina, žijící v maringotce uprostřed těžbou prořídlých lesů poblíž věznice, svým sentimentem, touhou vězeňkyním pomoci, ale i strachem z nich vnáší do vyprávění ambivalentní pohled, s nímž se může čtenář ztotožnit.

V kapitolách věnovaných výčtu absurdních zákazů, které platí pro vězeňkyně i jejich návštěvy, splétá vypravěčka smyčku restrikcí, která jim má postupně stahovat hrdlo a drezírovat je jako cvičenou zvěř, zbavenou výstředností, jež je kdysi individualizovaly. „Je zakázáno mít ruce v kapsách. Je zakázáno křičet. Je zakázáno zvyšovat hlas. Je zakázáno hádat se. Je zakázáno ‚pošťuchovat se‘. Je zakázáno se hlasitě smát a chovat se hlučně. Snažte se omezit pláč na minimum… Nápis ohledně varovných výstřelů už zněl ostřeji. TADY S VAROVNÝMI VÝSTŘELY NEPOČÍTEJTE.“

Autorka postupně rozpracovává i osudy vedlejších postav. Tyto epizody mají ve vyprávění bezpochyby své místo jako svědectví o bezvýchodnosti života na okraji společnosti. Čtenáři nicméně neunikne, že spisovatelka občas spíše dotahuje do důsledku šokantnost jednotlivých scén a popisů, než že by tvořila opory románové konstrukce. Nelíčí ovšem pouze hororové situace, ale i zastřeně radostné momentky ze životů trestaných žen, ať už na svobodě nebo ve vazbě. Díky této vyváženosti vytvořila Kushnerová mrazivý i zábavný románový opus, který obstojí jako obžaloba amerického vězeňství i jako dojemná a místy groteskní výpověď jedné životem smýkané striptérky.

Spolu s Alias Grace (1996, česky 2018) Margaret Atwoodové lze knihu Rachel Kushnerové zařadit k výjimečným dílům, která provedla čistý řez světem ženských věznic bez přehnaného patosu, senzacechtivosti nebo potřeby šokovat či romantizovat jádro, které zkoumají. Tímto jádrem je duše vězeňkyň, ale také sociologická stránka prostředí, z něhož tyto ženy vyrůstají, v němž žijí a do kterého se následně po odsouzení dostávají. Už narodit se je totiž v jejich případě trestuhodné.

Autorka studuje filosofii.