Polský hnědouhelný důl Turów vzbuzuje nevoli obyvatel českého příhraničí, ale i Evropské unie, která Polsku vyměřila penále půl milionu eur za každý den těžby. Polská strana nicméně věří, že česká vláda vymění zájmy svých občanů i životního prostředí za finanční kompenzaci. Jak vypadá naše environmentální politika v praxi?
V pátek 5. listopadu se ministr životního prostředí Richard Brabec (ANO) v Praze sešel s čerstvou polskou ministryní pro klima a životní prostředí Annou Moskwovou. Ta nahradila Michała Kurtyku, jenž z postu odstoupil z osobních důvodů. Z toho, že se schůzka odehrála jen pár dní po uvedení Moskwové do funkce, a koneckonců i z titulků polských deníků, jež toto setkání označují za „zásadní zkoušku nové ministryně“, je patrné, jak velký význam Polsko roky trvajícím sporům o hnědouhelný důl Turów přikládá. Motivací k rychlé akci však bezpochyby bylo i to, že se ke kauze Turów měl 9. listopadu vrátit Soudní dvůr Evropské unie. Jednání o Turówu tak bylo obnoveno po více než měsíci mlčení, které následovalo poté, co se polská strana nepohodla s premiérem Andrejem Babišem.
Společně pro vodu
O co v kauze jde? Lignit (tedy geologicky nejmladší hnědé uhlí) z Turówu se spotřebovává především v elektrárně společnosti PGE, vlastněné státem. Ta se nachází v bezprostřední blízkosti dolu a byla před nedávnem rozšířena o další blok. Povrchový důl u hranic s Českem a Německem plánuje Polsko rozšířit až na plochu třiceti kilometrů čtverečních a těžba má probíhat až třicet metrů pod hladinou moře, tedy asi 330 metrů pod úrovní stávajícího terénu. Vzhledem k tomu, že polský stát povolil další těžbu v rozporu s unijními zákony (platné povolení vypršelo v dubnu tohoto roku), unijní soud 20. září uvalil na Polsko pokutu půl milionu eur (asi 12,7 milionu korun) za každý den pokračování těžby.
Vyjádření poslance Sejmu Artura Soboně před mezistátní ministerskou schůzkou, že „dohoda obsahuje veškeré požadavky Čechů“, přehlíží skutečnost, že práva českých občanů a především obyvatel obcí, které těžba už teď připravuje o podzemní vodu (hladina poklesla ve srovnání s původními predikcemi až trojnásobně), nebyla vůbec vzata v potaz. Den před ohlášeným setkáním Brabce a Moskwové proto v reakci na zveřejnění obsahu mimosoudní dohody vydala prohlášení narychlo sestavená platforma Společně pro vodu, ve které se sdružují místní spolky (Sousedský spolek Uhelná, Rodiče za klima Liberec ad.) a ekologické organizace (Hnutí Duha, Děti Země, Frank Bold).
Platforma ve svém prohlášení důrazně nabádá k nápravě nevýhodně nastavených podmínek dohody, kterou označuje za bianco šek pro Polsko: bez ohledu na míru vlivu pokračující těžby na české území má totiž Česká republika podle návrhu dohody stáhnout svou žalobu poté, co Polsko zaplatí 50 milionů eur (asi 1,3 miliardy korun) pokuty. Mimo to se má Česko vzdát možnosti se v budoucnu ve stejné věci bránit u Soudního dvora Evropské unie. Dohoda sice stanovuje požadavek zastavení poklesu hladin v určité podzemní vrstvě, to však neřeší problém vodních zdrojů, na nichž závisí zásobování pitnou vodou na českém území. Okolí Hrádku nad Nisou by tak mohlo přijít o vodu ve studních úplně.
Nacionální vášně
Bizarní nápad vést vodu na Hrádecko z dvacet kilometrů vzdálené nádrže Josefův Důl v Jizerských horách tak bude patrně předložen jako logické řešení problému hrádeckých obyvatel – zcela v duchu českého přístupu k hospodaření s vodou, který dává přednost dočasným technickým řešením před změnou paradigmatu a přírodě blízkým opatřením, bez nichž se nakonec stejně neobejdeme. Otázkou je, zda by na takový projekt sjednaná pokuta vůbec stačila. Náklady na vybudování přivaděče se odhadují na miliardu, další náklady na vodovodní síť v postižené oblasti až na tři miliardy. „Tam už by musel pomoci stát,“ dodal pro ČTK po říjnovém zasedání libereckého krajského zastupitelstva radní pro životní prostředí Václav Židek (Piráti). Otázkou tak zůstává, co je v pozadí české motivace jednat o takto nevýhodné smlouvě a komu a proč chce vlastně česká vláda pomáhat.
Z reakcí polské veřejnosti se zdá, že stojí jednomyslně za energetickým koncernem PGE. Zatímco česká veřejnost se o obsahu dohody donedávna dozvídala jen útržkovitě, na Poláky mířila bez nadsázky dezinformační kampaň štvoucí horníky proti poblouzněným „ekoteroristům“ z Česka. Demonstrace před Soudním dvorem Evropské unie a českou ambasádou v Lucemburku na konci října se údajně účastnilo na tři tisíce polských horníků, vyprovokovaných strachem ze ztráty zaměstnání (a svezených na obě místa autobusy svého chlebodárce). Polští politici navíc tvrdili, že Unie hodlá společně s Českem ohrozit polskou energetickou bezpečnost. Europoslanec Bogdan Rzońca protestujícím oznámil: „Nedovolíme, aby Evropská unie připravila tři miliony Poláků o elektřinu.“ A Jadwiga Wiśniewska, europoslankyně za vládnoucí Právo a spravedlnost, naznačila, že Turów je jen první vlaštovkou: „Dnes Turów, zítra doly Horního Slezska!“ V podobném rámování se pak obavy „pouhých“ několika desítek tisíc obyvatel Liberecka o vodu pochopitelně zdají být směšné.
Rozdmýchávání nacionálních vášní nad Turówem ukazuje, co všechno nás s postupující klimatickou krizí čeká. Zaměstnavatelem organizovaní horníci ostatně narušili už mezinárodní protest v trojmezí poblíž Turówu na konci minulého roku a o vzrůstající nevraživosti na hranicích informoval v zářijových a říjnových reportážích z oblasti Deník N.
Moskwová nakonec páteční setkání komentovala slovy: „Vedeme dobrý dialog. Potřebujeme ještě do pondělí čas, abychom se dohodli na detailech, a pak se vrátíme se závěrem.“ Tento závěr v době uzávěrky tohoto čísla bohužel nebyl znám. Naděje, že by se snad nová česká vláda ke kauze postavila výrazně jinak, každopádně už koncem října zmařil europoslanec za ODS Jan Zahradil, který po rozhovoru s polským premiérem v Lucemburku mluvil o plynulém navázání na předchozí jednání.