Už nikdy naším jménem

Brazílie je největší světový vývozce červeného masa a sóji. Jak se k tomu staví Hnutí rolnických žen?

Kvůli produkci masa a sóji se v Brazílii zabírá nejvíce půdy. Už první kolonizátoři brali území původním obyvatelům, aby pěstovali plodiny pro export. A tak se dnes vlády chovají, jako by to bylo přirozené. Kvůli zemědělskému exportu byli vyhnáni nejprve Indiá­ni a po tři sta let zotročováni lidé z Afriky. Když získali svobodu, nebyli nijak odškodněni a nebyl jim poskytnut ani přístup k půdě. Výrobu masa a sóji musíme nahlížet v tomto kontextu – vychází z historie, která se neustále opakuje. Změní se sice produkt nebo spotřebitelský trh, ale zůstává logika zisku na úkor přírody a životů lidí. Nemáme nic proti sóji jako takové ani proti tomu nasytit národy v jiných oblastech světa. Jsme proti tomu, co to znamená v Brazílii: zabírání půdy. V září se v Brazílii uskutečnil druhý pochod indiánských žen, který proběhl ve stejný den, kdy měl Nejvyšší federální soud hlasovat, zda mají Indiáni právo na území, na němž žili v roce 1988. Vůbec se přitom nebere v potaz, co všechno jim kolonizátoři sebrali – hlasuje se o tom jen proto, aby se rozšířila produkce sóji a masa. Zásadně odmítáme tento model zemědělství, který ničí přírodu, používá chemikálie, bere lidem půdu a nedává jim za to ani práci, protože se čím dál více používají stroje a technologie.

Proč Hnutí rolnických žen vzniklo?

Hnutí rolnických žen je organizace sdružující zemědělkyně, rolnice, rybářky a quilomboly, tedy ženy pocházející z komunit bývalých otroků. Naše organizace vznikla v sedmdesátých letech, kdy jsme bojovaly za to, aby byly ženy uznány jako pracovnice a nebyly považovány jen za manželky zemědělců. Jsme součástí hnutí La Vía Campesina a působíme v osmnácti z dvaceti sedmi brazilských států. Naším cílem je zviditelnit práci žen v rybolovu a zemědělství založenou na agroekologii a lidovém rolnickém feminismu. Je to feminismus, který vychází ze zkušeností rolnic, z boje za potravinovou suverenitu. Naše organizace sdružuje také ženy z měst, ale většina naší agendy je zaměřena na venkov. V poslední době jsme zahájily mezinárodní kampaň Nunca Mais em Nosso Nome (Už nikdy naším jménem). Chceme vést dialog s výzkumníky a novináři, aby se lidé dozvěděli, jaká je skutečná zemědělská realita v Brazílii. Mnoho odborníků se totiž vyjadřovalo na toto téma za nás a bez nás.

Jsou místní aktivisté a rolníci zastrašováni?

Ve státě Mato Grosso, kde se sója pěstuje ve velkém, umírají Indiáni prakticky každý den. Mám slzy v očích, když o tom mluvím – nedávno našli rozčtvrcené tělo jedné mladé indiánské ženy. Tisk to ale s agrobyznysem nespojuje, přestože je jasné, že to má co do činění se spory o půdu a území. Produkce masa a sóji způsobuje vážné sociálně­-právní problémy. Nejde jen o ničení přírody. Když zabírají půdu, zabíjejí i lidi, kteří na ní žijí.

V souvislosti s pěstováním sóji se často zmiňují zdravotní problémy. Které to jsou?

Velkým problémem je ovoce, které se pěstuje pro export do Evropy, například melouny. Objevil se i případ, kdy v jednom brazilském státě proběhl letecký postřik, během něhož zasáhly chemikálie školu. Děti měly alergickou reakci, některé nemohly dýchat. U rolníků, kteří žijí blízko oblastí, kde se pěstuje sója, byl zaznamenán vyšší výskyt rakoviny. Jenže když přijde rolník s rakovinou za lékařem, doktor ji málokdy dává do souvislosti s užíváním chemikálií. Následky samozřejmě trpí i zemědělci, kteří pěstují ekologicky, ale žijí v blízkosti plantáží. Při použití chemikálií na plantážích se navíc všechen hmyz pustí do jejich úrody. Pak je tu znečištění vod… V Brazílii proto teď běží kampaň proti chemiká­liím. Účastní se jí výzkumníci i sociální hnutí, publikují se informace o negativním dopadu zemědělských chemikálií.

Brazílie ovšem bývala považována za zemi s nejprogresivnější potravinovou politikou na světě. Vládní Průvodce jídlem pro brazilskou populaci z roku 2014 měl pomoci zlepšit stravovací návyky ve společnosti a posílit přístup veřejnosti ke zdravým, lokálním potravinám…

To už dávno neplatí. Vláda dokonce nařídila tohoto průvodce stáhnout. Sama jsem se narodila na konci diktatury a moje generace nikdy nečekala, že se něčeho takového dožije. Brazílie je už od dob kolonizace zemí, která produkuje potraviny pro export, ačkoli velká část místních obyvatel trpí hlady. Prvního ledna 2003 nicméně prezident Lula da Silva prohlásil, že pokud na konci jeho mandátu budou všichni Brazilci mít alespoň tři jídla denně, bude to nejlepší výsledek jeho vlády, a toho také dosáhl.

V otázce stravování pomohly Brazílii ně­­které důležité politiky. Předpokladem bylo vy­­tvořit vládu s vysokým sociálním zapojením na úrovni obcí, států i federace. Naslouchala lidem, pravidelně se scházela s různými hnutími – šlo nejen o rolnická hnutí, ale i hnutí žen, černochů, pracovníků ve vzdělávání, veřejných službách… Tato vláda vytvořila program, který se nazýval Nulový hlad (Fome zero). Rodinám žijícím v extrémní chudobě byly poskytnuty prostředky, aby si mohly koupit jídlo, vytvořily se politiky, které měly za cíl zvýšit a rozšířit rolnickou produkci. Sice se nadále podporoval agrobyznys, ale také se část peněz dostávala k rolníkům. Zmíněný průvodce vznikl na základě velkého zapojení společnosti a zohledňoval i to, že Brazílie je obrovská a obyvatelé se v různých regionech stravují odlišně.

Promítly se do těchto politik i nároky na ekologické zemědělství?

Díky spolupráci mezi vládou a společností vznikla veřejná politika pro agroekologii a ekologickou výrobu a na návrh rolníků také program pro výkup potravin. Měl různé formy, ale myslím, že nejlepší byl program, v jehož rámci konkrétní rolník, pěstující například rýži či fazole, dovezl tyto potraviny třeba do veřejné nemocnice nebo pečovatelského domu, a stát mu za ně zaplatil. Dalším velmi důležitým projektem, který existoval v mém regionu na severovýchodě Brazílie a dnes už nefunguje, bylo budování nádrží na vodu. U nás totiž prší jen tři měsíce. Lulova vláda proto vytvořila národní program na zbudování nádrží u domů rolnických rodin. Lidé tak měli k dispozici čistou vodu na vaření a pití. Větší nádrž se posléze mohla využívat i pro zemědělství, a zajistilo se tak jídlo pro obyvatele.

Kdy se situace změnila k horšímu? A jaká je dnes?

Začalo to v roce 2013. Stejný soudce, který nechal v roce 2018 zadržet Lulu da Silvu, obvinil zemědělce z toho, že okradli stát, protože mu prodali produkty, které pak nedodali. Nebyla to pravda, ale to se zjistilo až za dva roky. Po pádu prezidentky Rousseffové se tyto politiky výrazně omezily, vláda vytvořila byrokratické překážky, které dříve neexistovaly, a Bolsonaro pak programy zrušil úplně. Když začala pandemie, jako rolnická hnutí jsme vytvořili návrh zákona, který byl schválen ve sněmovně i v senátu. Požadovali jsme podporu rolnické produkce, aby se zabránilo hladovění, podporu pro budování nádrží pro rodiny, které nemají přístup k pitné vodě, a znovuzavedení programu na výkup potravin pro ty nejpotřebnější. Bolsonarova vláda zákon vetovala. Bolsonaro teď pracuje s velkými společnostmi na novém průvodci. Ten původní podle něj byl komunistický.

Stále ještě trvá Národní program pro stravování ve školách, který funguje na obecní, státní i federální úrovni, ovšem s minimální podporou. Místní vlády jeho prostřednictvím nakupují jídlo pro děti ve školách, přičemž třicet procent potravin musí pocházet z rodinného zemědělství. To už ale platí jen někde – například v mém státě vláda nakoupila jen pět procent potravin z rodinného zemědělství a v některých státech nekoupila vůbec nic. Přitom je zásadní, aby se děti ve školách stravovaly zdravě, a také to napomáhá rozvoji v malých obcích.

Z portugalštiny přeložila Barbora Černá.

Text vznikl za podpory Nadace Rosy Luxemburgové.