Žít, pracovat, pózovat

Když se v roce 2018 objevila první řada seriá­lu Pose, jednalo se o malou kulturní revoluci na poli televizní zábavy. Seriálový projekt s největším počtem transgender tvůrců před i za kamerou byl z hlediska reflexe subkultury ballroomu v New Yorku osmdesátých let přelomovým dílem. Drama několika různorodých postav zasazené do prostředí tanečních sálů, v nichž drag umělci – konkrétně transgender a gay tanečníci převážně afroamerického nebo latinskoamerického etnika – soupeřili tancem či pózováním o trofeje, po několika odkladech a komplikované produkci letos přichází s třetí a zároveň poslední sérií.

Dějiny opulence

Seriál vznikl pod dohledem populárního showrunnera a dnes už matadora ­seriálové tvorby Ryana Murphyho a zaměřil se na doposud nedostatečně zpracované historické téma tanečních bálů pro queer komunitu a s nimi spojený taneční styl vogue. Transgender tanečníci na svých bálech vždy soutěžili ve skupinách s názvy jako například „House of Xtravaganza“ a každý takový „dům“ měl svou „matku“. Šlo většinou o starší transgender ženy poskytující přístřeší a péči jedincům zavrženým vlastními rodinami kvůli své odlišné sexuální orientaci. Scény odehrávající se přímo na plesech, které mají vždy určité téma (například Královské rody nebo seriál Dynastie), kombinují prvky módní přehlídky haute couture s choreograficky přesnou taneční performancí. V seriálu však nikdy nejde o lacinou exploataci této subkultury.

V první sérii se na příběhu titulní hrdinky Blanky, která se rozhodne odejít od své stávající „matky“ Elektry a založit si vlastní „dům“ House of Evangelista, zrcadlí nelehké sociální podmínky LGBT komunity v osmdesátých letech a všudypřítomnost rizik spojených se šířením nemoci AIDS. V druhé řadě se děj posouvá od období vlády prezidenta Ronalda Reagana, která byla vůči menšinám restriktivní, do nadějnější první poloviny devadesátých let, kdy dochází k silnější emancipaci queer subkultury a zpomalování pandemie AIDS. Tvůrci v závěrečné sezóně uzavírají jednotlivé příběhové linie a snaží se osudy většiny svých hrdinů završit happy endem. Protagonisté už nejsou dětmi ulice, mají lepší práci i společenský status a z prostředí bálů postupně odcházejí. Závěrečná sezóna tak do značné míry opouští snahy o faktograficky přesnou studii společenských konvencí dané éry a více se přiklání k žánru vztahových dramat, byť v rámci televizního mainstreamu stále s netradičním typem hrdinů.

V éře George Floyda

Poslední řada bohužel obsahuje několik překotných scenáristických řešení některých dějových linií a poněkud okatou snahu tvůrců dovést své postavy ke smířlivému konci. Komplikované natáčení během pandemie koronaviru mělo za následek přesunutí dříve opulentního dramatu více do interiérů a ubylo také okázalých scén z bálů, které zde obecně ustupují do pozadí. Sérii navíc poznamenala tragická událost: na jaře loňského roku byla zastřelena sestra jednoho z hlavních herců Ryana Jamaala Swaina. Dějová linie jeho postavy, tanečníka Damona, tak musela být ze seriálu narychlo odstraněna.

Ve výsledku je závěrečná řada Pose spíše snahou či zbožným přáním dát transgender komunitě pozitivní vzor než historicky věrohodnou výpovědí. Série má přitom velmi nejasné morální poselství, neboť lepší životní standard postav je zajištěn především Elektřiným obchodováním s mafií a finančními podvody. Jedná se tak o vizi amerického snu pro lidi z okraje společnosti, která zároveň vybízí k interpretaci, že bez podvodů či podnikání na hraně zákona se členové LGBT komunity nemohou nikdy vypracovat. Mimo to si dříve komplexní queer série ve svém finále zbytečně pomáhá postupy klasických televizních dramat – celá zápletka třetí sezóny se tak točí především okolo přípravy svatby dvou hlavních postav.

Na druhé straně, vezmeme­-li v úvahu, že třetí sezóna vznikala v kontextu událostí, jako byla vražda George Floyda a následné protesty, vzrůstající počet brutálních útoků na trans ženy v USA nebo transfobní komentáře spisovatelky J. K. Rowlingové, vůči nimž se herecké osazenstvo Pose vymezilo, je patrné, že se stále jedná o relevantní projekt. Ústředními tématy zůstávají sociální spravedlnost, boj proti diskriminaci a redefinování pojmu rodina. Nositeli předsudků a transfobních či homofobních postojů jsou v seriálu kromě postav policejních vyšetřovatelů a politických činitelů především biologičtí rodiče hlavních hrdinů, jejichž postoj je zapříčiněn hlavně absolutním nepochopením světa lidí s odlišnou sexuální orientací. Výmluvná je epizoda věnovaná postavě Praye Tella, který umírá na AIDS a přijíždí se do rodného města smířit s vlastní matkou, ale setká se pouze s nepochopením a pokrytectvím křesťanské komunity. Kritika církve, která se obrací k lidem zády, když ji nejvíce potřebují, i sexuální delikty jejích představitelů patří k palčivým a stále aktuálním tématům, jež série výrazně akcentuje. Leitmotivem celého seriálu je téma útěku z dysfunkčního rodinného zázemí a snaha vytvořit si rodinu náhradní, což dokonale odráží epizoda o Elektře, v níž vidíme, jak se hlavní hrdinové seznámili a jak se tato postava stala „matkou“ klanu.

Uskutečněné sny

S kritickým podtónem seriál upozorňuje na fakt, že při větším zájmu veřejnosti i politických reprezentantů nemuselo mít šíření AIDS v osmdesátých a devadesátých letech natolik fatální následky. Tvůrci tak nepřímo vybízejí ke srovnání tehdejší situace s dnešní celosvětovou pandemií a s ní spojenými politickými a zdravotnickými rozhodnutími, poukazují na zbytečné stigmatizování lidí nakažených virem HIV, které ve velkém přetrvává dodnes, a zároveň nepodbízivým způsobem informují o možnostech léčby a užívání antivirotik, jež se k léčbě používají od první poloviny devadesátých let.

Autoři seriálu odvedli skvělou práci při zviditelnění LGBT témat a vůbec při reflexi dané doby. Zároveň se jim podařilo přivést do záře reflektorů dříve opomíjené transgender a homosexuální herce a poskytnout jim vděčné herecké příležitosti, které v mnoha případech nastartovaly úspěšné umělecké kariéry. Například Michaela Jaé Rodri­guez (Blanca) se stala díky třetí sezóně první transgender ženou nominovanou na Emmy v kategorii hlavní herečka v dramatickém seriálu, Dominique Jackson (Elektra) momentálně září v seriálu Američtí bohové (American Gods, od roku 2017) a je jednou z hlavních tváří módní značky Mugler a Indya Moore (Angel) byla potvrzena coby představitelka jedné z hlavních záporných postav v pokračování komiksového blockbusteru Aquaman (2018). Zatímco dříve se příslušníci ballroom subkultury stylizovali do rolí, jež by v ideálním světě hráli, kdyby k tomu dostali příležitost, dnes je mohou skutečně žít, a to nejen v seriálu, ale i v reálném životě.

Autor je filmový publicista.