Ó a ach a uf

Ostravská galerie PLATO představila začátkem podzimu třetí část či „obraz“ výstavního cyklu Ó a ach, krása, ruina a strach, sestávajícího ze čtyř výstav. Bylo by snad až na škodu snažit se definovat východiska a témata spojující tyto rozmanité prezentace, které jsou propojené jen velmi volně, avšak souvislost mezi dvěma z nich je patrná hned. Jedná se o výstavu Anny Daučíkové a videoinstalace Daniela Rycharského. Oba umělci vypovídají o queer zkušenosti života ve východní Evropě, sexualitě či konfrontaci s církví a tato témata spíše nepřímo vizuálně zpracovávají.

Čtyři hodiny ve tmě

Ačkoliv značnou část tvorby Daučíkové tvoří konceptuální díla, lettristická malba či koláže, její ostravská výstava s názvem Ó a ach a uf. Něco víc k pokrevní pří­-buznosti je kromě jedné fotografické série zaměřená primárně na médium videa, jemuž se autorka věnuje od poloviny devadesátých let. Na rozdíl od předchozích výstav, které mohli diváci a divačky vidět minulý rok ve Slovenské národní galerii či v roce 2017 v Domě umění v Ústí nad Labem, aktuální výstavní projekt, připravený ve spolupráci s kurátorkou Edith Jeřábkovou, nepředstavuje průřez různorodou tvorbou Daučíkové. Jedná se o retrospektivní přehlídku série videoperformancí, doplněnou novým dílem vytvořeným ve spolupráci s filosofem a kurátorem Norbertem Lackem. Instalace je zaměřená na témata feminismu, tělesných norem a na jejich transgrese – náměty, jež jsou pro autorčinu tvorbu posledních dvaceti let stěžejní.

Výstavní projekt otevírá zmíněné dílo vytvořené ve spolupráci s Lackem. Jedná se o tři krátká videa, promítaná na obrazovkách umístěných na kovové konstrukci. Jsou v podstatě bez děje: dvě osoby, v nichž se feminita mísí s performovanou maskulinitou, spolu ohýbají a přemisťují plechový pás a skleněný hranol. Toto dílo přitáhne návštěvníky jako první – je v prostoru, dá se okolo něj procházet a zkoumat jednotlivé projekce, dokonce komunikuje s opodál umístěnou videoinstalací Daniela Rycharského Valentýnky / Popeleční středa. V jednom z videí Richarski pálí zpovědní klekátko, v druhém, téměř identickém videu zapaluje fragment stěny z darkroomu v gay klubu. Obě instalace, které je potřeba bedlivě sledovat, abychom rozklíčovali jejich obsah, vyvolávají zvědavost a vybízejí k prozkoumání dalších děl. Tyto pocity však opadnou, jakmile člověk podél dlouhého panelu se sérií černobílých portrétů Daučíkové dojde k jádru výstavy ukrytému v nevelikém blackboxu.

Tam se návštěvník dozví, že ona retrospektivní série videoperformancí je promítána v jednom pásmu, které trvá téměř čtyři hodiny. Je to podivná volba, když přihlédneme k tomu, že se v PLATU nachází prostorný kinosál, který je tak útulný, měkký a hebký, že se do něj musí vstupovat naboso. Projekce se v něm sledují vleže na růžových válendách a zvuk z kinosálu se rozléhá po celé galerii až do chladného blackboxu s pásmem Daučíkové jako připomínka promarněné šance nabídnout dostupnější formu prezentace této unikátní tvorby. Aniž bych chtěla příliš lpět na formátu výstavy, je třeba mít na paměti, že její řešení je zásadní pro divákovo vnímání. Řekněme si upřímně: kolik návštěvníků zhlédne čtyřhodinové pásmo na jeden zátah? A kdo se bude do galerie druhý den vracet, aby ho dokoukal? Pásmo je navíc složené ze tří až čtyř koherentních celků, které by mohly být promítány simultánně na oddělených obrazovkách, a jednotlivá videa by tak spolu více komunikovala.

Vyrůstání v těle

V doprovodném textu se dozvídáme hlavně o autorčině vztahu ke sklu – Daučíková vystudovala bratislavskou Vysokou školu výtvarných umění v ateliéru Václava Ciglera. Jak nedávno uvedla v pořadu Vizitka na stanici Český rozhlas Vltava, v době, kdy si uvědomovala nesoulad mezi svým tělem a tím, co dnes nazýváme genderovou identitou, jí sklo dávalo možnost abstrakce a odpoutání se od tohoto rozporu. K tělu se však ve své tvorbě vrátila, a to v devadesátých letech po návratu ze Sovětského svazu, kde strávila předešlou dekádu. Po návratu na Slovensko se začala angažovat ve veřejném dění, zejména jako aktivistka za ženská a LGBT+ práva. Byla mimo jiné jednou ze zakladatelek dnes již legendárního feministického časopisu Aspekt.

Edith Jeřábková ve svém komentáři píše: „Anna upozorňuje, že umění pro ni není a nebylo místem k řešení osobních témat.“ Ačkoli se toto vyjádření týká mnoha autorčiných děl, Daučíková se svou queer zkušeností pracuje a snaží se ji transformovat do obecnější polohy. Snad nejpoutavějším a nejvíce vypovídajícím dílem je video O alomorfování, které vzniklo pro athénskou část přehlídky Dokumenta v roce 2017 a nedávno bylo představeno v Galerii Rudolfinum na výstavě Compassion Fatigue Is Over. Autorka v něm vypráví zkušenosti vnímání svého těla od útlého věku. Příběh začíná slovy: „Když mi bylo osm, věřil_a jsem, že když před spaním zaujmu určitou pozici, mé tělo se jí přizpůsobí jako formičce. Představoval_a jsem si, že si tělo vytouženou podobu postupem času zcela osvojí. Snil_a jsem o silném těle a ostře řezaném čele – jako měl doktor v nemocnici.“ Vyprávění pokračuje popisem situací, kdy byla umělkyně jako dítě nucena nosit sukně nebo si naopak tajně zkoušela bratrovy džíny a konečně se cítila sama sebou. V jednom ze dvou kanálů videa přitom figuruje sklo jako jakási forma, kterou si autorka přikládá na tělo, jako by je chtěla přetvarovat.

Ve zmiňovaném videu Daučíková dále popisuje, jak se ve dvaceti obrátila na Sexuologický ústav v Praze ohledně změny pohlaví – ačkoliv našla nečekané porozumění a vstřícnost, pomoci jí tehdy nedokázali. Zmínka o Sexuologickém ústavu je stručná, avšak významná – slouží jako připomínka toho, že i před rokem 1989 se u nás tato témata objevovala a řešila. Nemluvilo se o nich veřejně, ale odborníci na tyto otázky zde existovali. Tento příklad tak relativizuje představu o místní heteronormativní minulosti a o tom, že queer či LGBT+ tematika je porevolučním importem ze Západu.

Kódovaná touha

Východ byl vždycky queer – queer lidé, komunity a jejich kultura existovali ve všech dobách naší historie, nemluvilo se však o nich veřejně a jejich výrazivo bylo často kódované. Toto kódování je zřetelné u raných videí Anny Daučíkové z devadesátých let, jako jsou Acquabelle (1995), Chtónický pozdrav pro C. Pagliu (1996), Domácí cvičení (1997) nebo Královnin prst (1998), ve kterých hrají hlavní roli autorčiny ruce. Vidíme ruce, jak pod tekoucí vodou v umyvadle pečlivě myjí pokličku, která až příliš připomíná prso se vztyčenou bradavkou. Ruce, které v rukavicích prošívají jehlou jakýsi úplet, opakovaně penetrují jednu dírku za druhou a poté se pomalu vyvlékají z rukavic – svůdně jako při striptýzu. Video Královnin prst, v němž prst proniká do duté nádoby z čirého skla, je v podstatě pornografickým snímkem, ovšem bez jediného pohlavního orgánu. Tyto práce, které zdánlivě nemají žádný děj a v nichž není vyřčeno jediné slovo, v sobě mají neuvěřitelné napětí. Je z nich cítit touha a flirt.

Porovnáme­-li tato videa s dobovou tvorbou zahraničních queer umělkyň a umělců, mohou se zdát málo provokativní či erotická. Vycházejí však z jiné historie a zkušenosti – spojené s nutností skrývat se a kódovat. Je na nás, abychom byli vůči této kódované vizua­litě vnímaví. Stejně jako vůči místní neoficiální, skryté, ale o nic méně reálné queer historii.

Autorka je teoretička umění.

Anna Daučíková: Ó a ach a uf. Něco víc k pokrevní pří­-buznosti.

Daniel Rycharski: Valentýnky / Popeleční středa. Galerie PLATO, Ostrava, 22. 9. 2021 – 30. 1. 2022.