Nejkratší z pěti otištěných rozhovorů vedl s W. G. Sebaldem mnichovský novinář a kritik Sven Siedenberg v roce 1996. Na malé ploše dobře vyniknou důležité výroky o tehdy čerstvě vydané knize Saturnovy prstence, o melancholii, ztrátě paměti a o tom, „jak převést hrůzu do slov“.
Je pravda, že jste Saturnovy prstence napsal z větší části vleže?
Ano. Nemohl jsem se po útrapách s meziobratlovou ploténkou delší dobu hýbat. A tak jsem ležel na břiše přes postel, čelo jsem měl na přistavené židli a psal jsem na zemi.
Co vás přivedlo k vaší „anglické pouti“, kterou v knize zachycujete?
Nejprve to byla potřeba být během prázdnin někde mimo domov. Kromě toho jsem chtěl navštívit Michaela Hamburgera, spisovatele, který bydlí přibližně šedesát kilometrů od mého anglického domova. A tak jsem se za ním po několika oklikách vydal.
Vaše kniha je zároveň cestopis, esej i portrét – a také cesta časem.
Ano, časové průběhy jsou v mém textu hodně složité, sahají až někam do sedmnáctého století.
Stále píšete o úpadku a ničení – jednou dokumentárně, jindy fikci. Nakolik musí být nějaká hrůzná zkušenost autentická, aby se dala vylíčit?
Nemusí být přímo autentická. Není nutné objevit se na místě hrůzy, leda snad po uplynutí určité doby. Vezměte si líčení poprav v Plötzensee v Estetice odporu od Petera Weisse. Je nanejvýš pochybné, zda by byl Weiss schopen popsat popravy v tak hrůzyplné formě, kdyby jim byl přítomen jako svědek. Základním problémem při psaní je, jak převést hrůzu do slov. Pro autory dvacátého století se to stalo mnohem problematičtějším než dřív.
Jste považován za melancholika.
V mých knihách se výslovně o trudnomyslnosti nemluví, ale je stále přítomná. Ano, jsem melancholik. Je to má emocionální dispozice.
A přesto v sobě mají vaše knihy velikou lehkost…
To je má spisovatelská ctižádost – psát o těžkých věcech tak, aby pozbyly své tíhy. Myslím, že věci lze zprostředkovat pouze s lehkostí a že všechno, co tíží jako olovo, zatěžuje nějakým způsobem i čtenáře a činí ho slepým. My němečtí autoři nemáme obzvlášť vytříbený talent pro smíšené pocity, které udržují literaturu při životě.
Vy se vnímáte jako německý autor?
Ano, i když jsem větší část svého života prožil v zahraničí, cítím se přece jen jako německý autor, a ne jako autor anglický, který píše náhodou německy.
Vyčítáte Němcům „ztrátu paměti“?
To je příliš jednoduchá formulace. Němci pracují i s pamětí, ale jen v určitých oblastech – v literatuře či v muzeích.