Čísla, pásky a legendy

Počátky elektronického umění jsou spjaty s jedním paradoxem. Několik dekád před prvními skutečnými počítači dnešního typu se používaly jednoduché mechanické nebo elektronické systémy. V šedesátých a sedmdesátých letech se o nich mluvilo jako o mechanických či analogových počítačích. Produkce vycházející z motorických systémů, primitivní elektroniky a páskových přehrávačů se od „nepočítačové“ tvorby odlišovala myšlenkovou konstrukcí matematického světa a z ní plynoucími algoritmickými postupy. Kompozice už nebyla spontánním otiskem autorovy fantazie, ale pečlivě proměřeným systémem pravidel, a autor tak nad jejím provedením neměl plnou kontrolu. Mediální umění namísto komponování zavádí programování. Mohou ale taková díla vytvářet emočně srozumitelné mentální obrazy? Umělci na konci šedesátých let přicházeli často s překvapivými odpověďmi. Zdánlivou emoční distanci se pokusili překlenout astrálním či esoterickým výkladem číselných vztahů. V kultuře této dekády se tak snoubila nově objevená svoboda procedurálních algoritmů s evokacemi vesmíru, východním náboženstvím a mysticismem.

Číselná kompozice

I britská skladatelka a zvuková designérka Delia Derbyshire, která v roce 1960 nastoupila do radiofonické dílny BBC (BBC Radiophonic Workshop), svou hudbu raději vypočítávala. Pracovala s oscilátory a především s páskovými magnetofony, jež umožňovaly zachycovat zvuky reálného světa a pak je pomocí několika primitivních operací transformovat ve zvuky imaginární. Své skladby nicméně odvozovala od harmonických číselných proporcí, které často odkazovaly k tradičnímu významu čísel (Derbyshire navíc měla i matematické vzdělání). Jakkoli se může zdát, že číselná kompozice byla dobovým výstřelkem, v tape music šlo ve skutečnosti o mnohem přirozenější volbu, než kdyby využila klasický skladatelský přístup. A vývoj zvukových technologií dal Derbyshire za pravdu, neboť o dvě dekády později kontrolu nad médii přebraly počítače, tedy stroje na operace exkluzivně číslicové.

Derbyshire přišla do radiofonické dílny jen rok poté, co ji opustila její zakladatelka a ředitelka Daphne Oram. Dnes legendární studio bylo v počátcích marginální pracoviště, jehož cílem nebyla hudební tvorba, ale výroba zvukových efektů pro rozhlasové pořady. S tím Oram zásadně nesouhlasila, neboť potenciál elektronické hudby spatřovala spíš v musique concrète, nebo alespoň v tehdy oceňované tape music, jako byla Poème électronique Edgara Varèse. Derbyshire se potýkala se stejným problémem: co ve studiu vznikalo, nebylo považováno za hudbu, ale za zvukové efekty určené pro dramatickou či dokumentární produkci a zejména pro film. Během následující dekády Derbyshire vytvořila soundtracky a atmosférické zvuky k více než dvěma stovkám titulů včetně znělky seriálu Doctor Who (1963). Marginalizující pohled na činnost studia se projevoval uváděním zvukových designérů v titulcích pod označením „technický personál“, pokud jejich jména vůbec byla uvedena.

Základy digitální hudby

Jedním z projektů, které měly přinést ocenění a autonomii elektronické hudbě, bylo založení produkční skupiny Unit Delta Plus, kterou Derbyshire iniciovala se studiovým kolegou Brianem Hodgsonem a Peterem Zinovieffem, spoluzakladatelem syntezátorové značky EMS. Unit Delta Plus skutečně dosáhla výrazných úspěchů, byť existovala pouhý rok. Uspořádala mimo jiné první britský festival elektronické hudby A Mil­lion Volt Light and Sound Rave, který se odehrál v roce 1967. Skladatelka zůstala v radiofonické dílně až do roku 1973 a na své tvůrčí metodě změnila jen velmi málo. Po odchodu z BBC komponovala jen sporadicky a po zbytek života se držela v ústraní.

Delia Derbyshire patřila k vizionářům, kteří předjímali budoucí směřování vývoje hudby. Její rudimentární ­cut’n’paste metoda představuje postup, jenž se později díky počítačům stal zcela snadným. Je však třeba si uvědomit, že právě myšlenkové koncepce práce se zvukem u tvůrců a tvůrkyň její generace vytvořily rámce pro pozdější přístupy ke zvukové postprodukci – ukázaly, co z nepřeberného množství digitálních manipulací má být do editačních softwarů vtěleno. V tomto smyslu byly principy digitální hudby položeny několik dekád před existencí současných počítačů a nebyly ani tak předpověděny, jako spíše zformovány.

Stylizované portréty

Již krátce po smrti Delie Derbyshire o ní vznikla dvě životopisná dramata: rozhlasová hra Blue Veils and Golden Sands (2002) a divadelní inscenace Standing Wave (2004). Zejména prvně jmenované dílo slouží jako zdrojový narativ pro další dramatizaci jejích osudů. Sama totiž poskytla jen minimum rozhovorů a existuje pouze několik filmových materiálů, na kterých je přímo zachycena. V Blue Veils vystupuje jako talentovaná skladatelka, soustavně a často marně bojující o uznání. ­Vznikl tak obraz geniální a nepraktické umělkyně, obtížně hledající své místo v profesní sféře i ve společnosti.

V roce 2007 byla rozsáhlá hudební pozůstalost Delie Derbyshire předána Manchesterské univerzitě. O dva roky později byl natočen první životopisný dokumentární film The Delian Mode (2009). Jeho autorka, Kara Blake, mimo jiné střihačka oceňovaného dokumentu Sisters with Transistors (2020; viz A2 č. 2/2021), se držela při zemi: soustředila se na faktografické údaje a skladatelčiny vnitřní motivace. Zatímco její snímek byl laděn spíše demystifikačně, dokudrama Delia Derby­shire: The Myths and Legendary Tapes, uvedené na letošním jihlavském festivalu, představuje pravý opak. Režisérka a zároveň představitelka hlavní role Caroline Catz vychází z tradovaného příběhu o rozpolcené umělkyni a inscenovanými prvky ho dovádí až na úroveň parodie. Derbyshire je zobrazena jako přestylizovaný charakter zmítaný životními osudy, o jehož hudební tvorbu vlastně moc nejde. Zdůrazněna je naopak systémová nerovnost, kterou skladatelka zažívala.

Je zřejmé, že podmínky žen v hudebním průmyslu na přelomu padesátých a šedesátých let byly v mnoha ohledech problematické. V případě zmíněných stylizovaných portrétů je ovšem pozornost věnovaná nerovnosti převážně na úkor samotné hudby. Derbyshire díky nim vstoupila do historie jako tvůrkyně, jejíž jméno nebylo uvedeno v titulcích Doctora Who, nikoli však jako autorka zásadních kompozic Falling (1964) nebo Pot Au Feu (1968). Snímek The Myths and Legendary Tapes pracuje s hudbou tak, jako by šlo o doprovodný prvek skladatelčina života, zatímco katalyzátorem příběhu jsou vztahy s muži, případně útlak a nepochopení ze strany studiových manažerů. Film tak dělá jen velmi málo pro to, aby současní posluchači v tvorbě Delie Derbyshire rozpoznali důležitá témata, trendy nebo kompoziční postupy. Ačkoli cílem dokudramatu bylo zpopularizovat autorčinu osobnost a dílo, výsledek je spíše opačný.

Autor je umělec a pedagog Centra audiovizuálních studií FAMU.