V rozhovoru s novinářem Markem Poltronierim z roku 1993 se W. G. Sebald vyjadřuje ke své knize Vystěhovalci a také k poválečným poměrům v Německu. Jeho rodná ves Wertach, kde dnes „jezdí sedláci v bavorácích“, podle něho vkročila z devatenáctého století rovnou do století jednadvacátého.
Váš úspěch není pro literárního začátečníka, za nějž se rád označujete, nic samozřejmého. Proč si vaše kniha Vystěhovalci získala takovou pozornost veřejnosti?
Inu, relativně snadno se čte, není to kniha, která by čtenáři kladla do cesty překážky, navíc téma vystěhování či exilu je dnes opět aktuální, a určitě je to kniha, která není úplně špatná. Měl jsem ale také štěstí. K důležitému kontaktu s Hansem Magnusem Enzensbergerem a jeho projektem Andere Bibliothek došlo před šesti, sedmi lety. Nebyl jsem si vlastně jistý, jestli se mám do psaní vůbec pouštět. Kdyby mě dva nebo tři nakladatelé odmítli, asi bych to nechal být. Proč bych měl s tou věcí všechny obcházet…
Žijete v Anglii. V roce 1987 jste však po dlouhé době navštívil Wertach v Allgäu, místo svého dětství…
Místo mého dětství, které v mých pocitech zanechalo hlubokou stopu, jako by zůstalo uchováno v zavařovací sklenici. K tomu se ještě přidává nesynchronnost času. Představte si obec jako Wertach, ležící stranou všech dopravních cest. Za mého dětství tam nebyly žádné stroje, a dnes tam jezdí sedláci v bavorácích a topí se v penězích. S tím se vyrovnat je nejtěžší – že člověk musí během několika málo desetiletí vejít z devatenáctého rovnou do jednadvacátého století. Dnešní poměry považuji za katastrofální, dokonce za nereformovatelné. Složité je to i tím, že idyla čtyřicátých let byla samozřejmě jen zdánlivá. Dívám se do rodinného alba z té doby: ležím v dětském kočárku, matka mě veze rozkvetlým alpským podhůřím, píše se rok 1945… Mezitím jsem se samozřejmě dověděl, co se tenkrát v zemi dělo. A k tomu se přidává právě ten kontrast mezi privilegovanou situací malého děcka v jihoněmecké vsi, kam válka vůbec nedošla, a pustošením téhle země i všech ostatních, včetně ukrutností souvisejících s posledními roky války.
Jak se díváte z pohledu vystěhovalce žijícího v Anglii na svůj německý domov?
Divák za plotem vidí vždycky víc než ti, kteří se účastní večírku. Na jedné straně do Německa patřím svou řečí, svým původem, cestovním pasem a tím, že jsem v téhle zemi pracoval, ale na straně druhé se tam cítím jako nezvaný host.
Co takového diváka za plotem dnes napadá?
Ta země je přeplněná a zmítá se jako šílená. A také je velmi bohatá, což o Anglii tak úplně neplatí. Německo má obrovskou hospodářskou moc a v suterénech Stuttgartu leží tuny nahromaděných peněz – u lidí od Daimlera a kdoví kde všude ještě. Já ty lidi znám. I Angličani si říkají: „Jak to ti Němci zvládli, a proč my to nedokážeme?“ Hlavní vysvětlení zní, že Německo jakožto sociální struktura se fašistickou zkušeností homogenizovalo. Za fašismu vznikla třídně zcela propustná a otevřená společnost – každý sedlák se mohl stát polním maršálem, pokud se správně zorientoval. A to s rokem 1945 neskončilo. Většina německé společnosti pochoduje stejným směrem, což ještě podpořila nutnost naprostého vypuzení minulosti z paměti, neboť ohlížet se přes rameno bylo ještě dvacet let po válce tabu.
Počátkem šedesátých let jste překonával obzvlášť zlou dobu…
Já tenkrát jednoduše nevěděl, jestli to mám ještě v hlavě v pořádku. Povážlivě dlouho jsem se pohyboval na hraně rozumného myšlení. Nebezpečí, že člověk přijde o rozum, není nijak malé, mnoha lidem se stává, že se sociální a psychická identita vybudovaná za jedno nebo dvě desetiletí náhle rozpadne. A ještě vyhraněnější je to u lidí, kteří v sobě mají tvůrčí impuls.
Nebyla to brzká krize středního věku? Příští rok vám bude teprve padesát…
U melancholiků přichází krize vždycky dřív. Já si odedávna připadal relativně starý. To je pravděpodobně tím, že jsem začal tak brzy pracovat. V tomto ohledu jsem měl už kdysi pocit, že jsem jako křeček v onom šlapacím mlýnku, a ptal jsem se sám sebe, jak z něj vyskočím.
Ve Vystěhovalcích se vámi načrtnuté chápání dějin a politiky odráží v melancholii a osamělosti postav. Není to pro německého spisovatele typické?
Samozřejmě i Španělé mají fašistickou historii a Francouzi a Italové taky. Ale Německo bylo jedinou zemí, kde proti tomu neexistoval odpor v pravém slova smyslu. V literatuře se najdou snahy vyrovnat se s minulostí, které jsou dobře míněné, ale hrozivě se míjejí cílem. Existuje jen málo způsobů psaní, které se dokážou s tímto problémem vyrovnat. Není divu, že při úvahách o tom, co bylo jménem této země způsobeno, propadne člověk bezútěšnosti a chmurám.
Popisujete psychické následky holokaustu. Co je na vašem líčení charakteristické a nové?
V literatuře existuje mylný názor, že židovská problematika má svou vlastní přihrádku a zbytek světa s tím nemá nic společného. Učitel ve druhém příběhu Vystěhovalců není Žid, nýbrž tříčtvrteční árijec, a takových osudů, lidí, kteří nepatří do žádné z přihrádek, existuje mnoho. Jako německý spisovatel nemůže člověk přijít a říct: „Teď zase napíšu něco o Židech.“ Dosud bylo v literatuře uskutečněno jen velmi málo takových přechodů, i když jsou lidé patřící do obou táborů. Mně šlo o pokusné odstínění vztahů mezi Němci a Židy.
Vámi načrtnutý obraz je ale dost pesimistický. Vaše postavy se mohou vymanit ze stínů své minulosti jen za cenu rozplynutí a vyhlazení sebe samých.
Pokud jste tím či oním způsobem svázán s historií a následně o ní intenzivně uvažujete, je dost dobře možné, že vás vaše myšlenky v procesu emocionální koroze postupně zbaví životní podstaty. To platí především pro postavy ve Vystěhovalcích, které unikly pronásledování. A v tom je jádro věci. Nebyli zabiti v koncentračních táborech. Jde o lidi, které po letech dostihne poznání, jak to tehdy skutečně bylo. To poznání nerozvrátí ani tak jejich životní podstatu, ale jejich vůli žít. Existuje pro to mnoho příkladů, třeba Jean Améry, ale i Primo Levi. Podle oblíbené představy člověku dělá dobře, když o tom všem přemýšlí, když o tom píše. Má to být terapie. Ale pro někoho, kdo unikl pronásledování, je pravděpodobně mnohem lepší pracovat jako chirurg nebo právník. Dokud člověk naplno vězí v nějakém takovém povolání, drží se minulost v pozadí.