Letecká válka a literatura

Přes usilovnou snahu vyrovnat se s minulostí se mi zdá, že my Němci jsme dodnes nápadně historicky slepým národem bez tradic.

Je těžké si dnes udělat jen z poloviny odpovídající představu o rozsahu zpustošení německých měst, k němuž došlo v posledních letech druhé světové války, a ještě obtížnější je prožít v myšlenkách hrůzy s tímto zpustošením spojené. Ze spojeneckých dokumentů Strategic Bombing Survey, ze šetření Spolkového statistického úřadu i z ostatních oficiálních zdrojů sice vyplývá, že jen samotná Royal Air Force svrhla během čtyř set tisíc náletů nad nepřátelským územím milion tun bomb, že ze 131 jednou či opakovaně napadených měst byla mnohá zcela srovnána se zemí, že letecké válce v Německu padlo za oběť šest set tisíc civilistů, že bylo zničeno tři a půl milionu bytů, že koncem války bylo bez přístřeší sedm a půl milionu lidí, že na každého obyvatele Kolína nad Rýnem a Drážďan připadalo 31,4, respektive 42,8 m³ suti – ale co to všechno ve skutečnosti znamenalo, nevíme. Tato historicky výjimečná devastace vešla do análů nově se ustavujícího národa jen ve formě neurčitých zevšeobecnění, nezanechala v kolektivním vědomí žádné bolestné stopy, zůstala do značné míry vyloučena z retrospektivního sebepoznání těch, kteří jí byli postiženi, a nikdy nesehrála v rozvíjejících se diskusích o vnitřním stavu země roli, jež by stála za zmínku. To je paradoxní stav, uvážíme­-li, kolik lidí bylo leteckým náletům den po dni, měsíc po měsíci a rok po roce vystaveno a jak dlouho, až do poválečné doby, zůstávali všichni konfrontováni s reálnými následky bombardování, jež v zárodku rdousily každý pozitivní životní pocit. Přes přímo neuvěřitelnou energii, s níž se lidé okamžitě po každém náletu vrhali do obnovy a zajištění alespoň zčásti fungujících poměrů, stály ve městech jako Pforzheim – který ztratil během jediného náletu v noci na 23. února 1945 téměř třetinu ze svých šedesáti tisíc obyvatel – ještě v roce 1950 na haldách suti kříže z dřevěných latí a ovzduším se šířil odporný zápach hniloby.

Uprostřed léta 1943, během dlouhotrvajícího období veder, podnikla Royal Air Force s podporou 8. americké letecké flotily řadu náletů na Hamburk. Cílem „operace Gomora“ bylo co možná nejúplnější zničení a vypálení celého města. Při útoku v noci na 28. července, který začal v jednu hodinu ráno, bylo na hustě osídlenou obytnou oblast východně od Labe svrženo deset tisíc tun trhavých a zápalných pum. Byl zvolen už osvědčený postup: po úvodním svržení trhavých bomb o hmotnosti čtyř tisíc liber zůstala vytlučena veškerá okna a dveře vyraženy z veřejí; nato byly na půdy domů shazovány lehké zápalné směsi a současně až patnáct kilogramů těžké zápalné pumy, které propadly do nižších pater. Během několika minut se napadené území o rozloze asi dvaceti kilometrů čtverečních ocitlo v plamenech, obrovské ohně se rychle spojovaly v jeden strhující vír a do čtvrt hodiny od svržení prvních pum se celý vzdušný prostor proměnil v jedno velké moře plamenů. Po dalších pěti minutách, v jednu hodinu dvacet, se rozpoutala ohnivá bouře takové intenzity, jakou do té doby nikdo nepokládal za možnou.

Oheň planoucí do výše dvou tisíc metrů s sebou strhával kyslík tak mocnou silou, že vzdušné proudy dosahovaly síly orkánu a duněly jako varhany, na něž se hraje na všech registrech zároveň. To trvalo tři hodiny. Při svém vrcholu zvedala ohnivá bouře střechy a štíty domů, vytrhávala ze země stromy, vzduchem vířily trámy i celé plakátovací stěny a po ulicích se míhaly živé lidské pochodně. Za bortícími se fasádami domů vyšlehávaly do výše plameny, jako přílivové vlny se valily ulicemi rychlostí sto padesáti kilometrů v hodině a jako ohnivé válce se ve zvláštním rytmu točily na otevřených prostranstvích. V některých kanálech hořela voda. Ve vozech tramvají se tavila okna, ve sklepích pekáren se vařily zásoby cukru. Lidé prchající z krytů klesali v podivném vykloubení na rozpouštějící se, bublající asfalt. Nikdo doopravdy neví, kolik lidí přišlo tu noc o život nebo o rozum, než je stihla smrt. Když nastalo ráno, sluneční svit nedokázal proniknout tíživou temnotou města. Kouř vystoupal až do výše osmi tisíc metrů a rozšířil se po nebi ve tvaru kovadliny jako obrovský kumulonimbus. Mihotavé horko, které cítili přes stěny svých strojů i piloti bombardérů, ještě dlouho sálalo z doutnajících a slabě žhnoucích hor kamení. Beze zbytku byla zničena sídliště s řadami domů o celkové délce dvou set kilometrů. Všude ležela strašlivě zohavená těla. Na některých z nich ještě plápolaly namodralé fosforové plamínky, jiná byla spečená dohněda nebo měla purpurový odstín a byla scvrklá na třetinu své velikosti. Zdeformovaná těla ležela v kalužích vlastního, částečně už vystydlého tuku. Ve vnitřní zóně smrti, která byla v následujících dnech prohlášena za uzavřený prostor, se pohybovaly trestné brigády a vězni z lágrů, kteří započali v srpnu ihned po vychladnutí trosek s jejich odklízením a nacházeli mrtvoly lidí otrávených kysličníkem uhelnatým, jak stále sedí u stolů nebo se opírají o zeď. Jinde zase objevovali hroudy masa a kostí či celé hory těl uvařených ve vroucí vodě, která stříkala z prasklých kotlů topení. Další lidé byli žárem dosahujícím až tisíc stupňů tak zuhelnatělí a natolik zpopelnění, že se zbytky mnohačlenných rodin daly odnést v prádelním koši.

Exodus přeživších z Hamburku nastal ještě v noci po útoku. „Po všech silnicích v okolí města se bez ustání pohybovaly proudy lidí a vozů (…), aniž kdo věděl, kudy kam,“ píše Hans Erich Nossack ve svém Rozhovoru se smrtí (1972). Přes milion uprchlíků to zaválo až do nejodlehlejších koutů říše. Všude po Německu šířili vyděšení prchající, ať už s hysterickou vůlí k životu nebo ve stavu hluboké apatie, zprávu o hrůzném zániku Hamburku. Přes zákaz šíření poplašných zpráv a informací bylo nemožné se nedozvědět, jak strašným způsobem byla německá města ničena. „Po nedaleké říšské dálnici,“ píše Friedrich P. Reck v Deníku zoufalce (1994), „se pohyboval nekonečný proud uprchlíků – zlomené stařeny, vlekoucí v uzlíku na holi přes rameno celý svůj majetek, ubozí bezdomovci ve spálených šatech, v jejichž očích bylo ještě vidět hrůzu z ohnivého víru, z explozí trhajících svět na kusy, ze zavalení či bezmocného dušení ve sklepích.“

Pozoruhodné na všech těchto záznamech je, jak jsou řídké. Skutečně se zdá, že nikdo z německých spisovatelů s výjimkou Nossacka nebyl v těch letech ochoten nebo schopen napsat něco konkrétního o průběhu a účincích těchto obrovských, dlouhotrvajících ničivých náletů. Na tom nic nezměnil ani konec války. Mlčet a odvracet se bylo do určité míry přirozenou reakcí, podmíněnou pocitem hanby i vzdorem proti vítězům. Tohle mlčení, odvracení se od reality a uzavřenost byly důvodem, proč toho tak málo víme o tom, co si Němci v letech 1942 až 1947 mysleli a viděli. Z trosek, mezi kterými žili, se stala terra incognita války.

Jako by to všechno nepronikalo do vědomí přeživších, kteří na místě katastrofy setrvávali. Lidé se v některých městech pohybovali „po ulicích mezi strašlivými ruinami“, zaznamenává Alfred Döblin koncem roku 1945 v jihozápadním Německu, „jako by se nic nestalo a město vypadalo tak jako vždycky“. Druhou stranou této apatie bylo vyhlášení nového počátku – v městech převládlo nesporné hrdinství, s nímž se lidé bez prodlení vrhali do vyklízecích prací. A tak se obraz úplného zničení nejeví jako děsivý konec jedné kolektivní deviace, nýbrž jako první stupeň úspěšné poválečné obnovy. Ze všeobecné sebelítosti, sebeomlouvání, uražených pocitů neviny a vzdoru klíčily nové projevy vůle obnovit zemi v podobě ještě „větší a mocnější, než jaká byla v minulosti“. A tomuto předsevzetí nezůstali nakonec Němci nic dlužni. Vznikalo však nové životní prostředí, jemuž scházela historie, tradice a vzpomínky a nad nímž panovalo velké mlčení: mluvit o minulosti bylo tabu.

Otázka, zda a jak byl strategicky a morálně ospravedlnitelný plán neomezené bombové války, za nějž se od roku 1940 zasazovala Royal Air Force a který byl od února 1942 za vynaložení nesmírného objemu lidských i hospodářských zdrojů uváděn do praxe, se v desetiletích po roce 1945 nikdy v Německu nestala předmětem veřejných diskusí. Bylo tomu tak především proto, že národ, který v lágrech povraždil a k smrti utýral miliony lidí, nemohl dost dobře žádat po vítězných mocnostech informace o vojensko­-politické logice, která řídila zkázu německých měst. Dále nelze vyloučit, že nemálo těch, kteří byli leteckými útoky postiženi, chápalo obrovské požáry přes všechen bezmocně zadržovaný hněv nad takovým zjevným šílenstvím jako spravedlivý trest, ne­-li dokonce jako akt odplaty vyšší instance, s níž se nebylo možné přít. Vedle prohlášení nacionálněsocialistického tisku a říšského rozhlasu, v nichž se stále stejným tónem mluvilo o sadistických teroristických útocích a barbarských vzdušných gangsterech, stávalo se jen velmi zřídka, že si někdo na dlouholeté ničivé nálety Spojenců stěžoval. S němým ohromením, uvádělo se zřejmě ve zprávách, stojí Němci tváří v tvář katastrofě. „Teď už nebyl čas,“ psal Nossack, „všímat si tak malicherných rozdílů, jako kdo je přítel a kdo nepřítel.“

Na rozdíl od převážně pasivní reakce Němců na ničení svých měst, které vnímali jako neodvratný osud, byl ve Velké Británii program zničujícího bombardování na německém území od počátku předmětem ostrých rozepří. Nejenže lord Salisbury a George Bell, biskup z Chichesteru, vznášeli opakovaně a s největší naléhavostí ve Sněmovně lordů i na veřejnosti námitky, že strategie útoků namířených v první řadě proti civilnímu obyvatelstvu není z pohledu válečného práva ani morálně obhajitelná, ale i vojenské vedení bylo v posuzování tohoto nového způsobu války rozpolcené. Přetrvávající protichůdné postoje při hodnocení ničivého bombardování se ještě zvýraznily po bezpodmínečné kapitulaci. Spolu s tím, jak se v Anglii začaly objevovat zprávy a fotografie o důsledcích plošného bombardování, narůstala nevole nad činy, jež byly v zaslepenosti válkou napáchány. „V bezpečí míru,“ píše Max Hastings ještě v roce 1979, „by mnozí politici i občané nejraději zapomněli, jak se na něm podílely bombardéry.“ Ani historické ohlédnutí toto etické dilema nevyjasnilo. V memoárové literatuře se dál vyřizovaly spory mezi různými frakcemi a práce dějepisců, dbalých věcného a uvážlivého posouzení věci, kolísaly mezi obdivem k organizaci tak mohutného podniku a kritikou akce, která byla dotažena nelítostně do konce a v rozporu se zdravým rozumem.

Strategie area bombing vycházela z extrémně marginální pozice, v níž se Velká Británie v roce 1941 nacházela. Německo bylo na vrcholu moci, jeho vojska dobyla celý kontinent a chystala se pronikat dál do Afriky a Asie a Brity ponechat bez možnosti intervence jednoduše jejich ostrovnímu osudu. S tímto výhledem před očima psal Churchill lordu Beaverbrookovi, že existuje jediná cesta, jak donutit Hitlera ke konfrontaci, „a tou je naprosto zničující vyhlazovací útok našich těžkých bombardérů na nacistickou zemi“. Samozřejmě že pro operaci takového druhu tehdy neexistovaly předpoklady. Chyběla dostatečná výrobní základna i letiště, posádky bombardérů neměl kdo vycvičit, nebyly k dispozici účinné nálože ani nové navigační systémy a scházela téměř jakákoli zkušenost.

Jak celkově zoufalá tato situace byla, lze vyčíst z bizarních, nicméně vážně zvažovaných plánů z počátku čtyřicátých let. Vedle ocelových šipek, které měly být shazovány na pole, aby se zabránilo sběru úrody, pracoval emigrant a glaciolog Max Perutz na experimentu Habakkuk, což měla být obří nepotopitelná letadlová loď ze směsi vody a dřevěných pilin zvané „pykret“, která měla být nasazována v Atlantiku proti německým ponorkám. Neméně fantastické byly tehdejší pokusy vytvořit obrannou síť z neviditelných paprsků nebo složité výpočty Rudolfa Peierlse a Otto Frische na univerzitě v Birminghamu, podle nichž mělo být v dohledné době možné zkonstruovat atomovou bombu. Neudivuje, že na pozadí těchto nepravděpodobných vizí se nakonec prosadila mnohem srozumitelnější strategie area bombing, jež navzdory malé přesnosti navádění na cíl umožňovala vytvořit pohyblivou linii fronty napříč nepřátelským územím. Schválena byla vládním rozhodnutím z února 1942 „zničit morálku nepřátelského civilního obyvatelstva a zejména průmyslových dělníků“. Zmíněná direktiva nevznikla, jak se často tvrdí, na základě přání ukončit pomocí masivního nasazení bombardérů co nejrychleji válku – byla to vlastně jediná možnost, jak vůbec do války zasáhnout.

Kritika namířená později (i s ohledem na vlastní oběti) proti bezohledně pokračujícímu programu plošného ničení se zaměřovala především na to, že se realizoval i tehdy, když už bylo možné provádět nesrovnatelně přesnější, selektivní útoky například na továrny kuličkových ložisek, na ropná zařízení, sklady pohonných hmot, dopravní uzly a na hlavní dopravní tepny. Jak ve svých memoárech poznamenal Albert Speer, tyto cílené útoky by byly schopné vyřadit v nejkratší době systém válečné produkce po celé zemi. V kritice ofenzivy bombardovacích letounů se poukazovalo na to, že už na jaře 1944 bylo zjevné, že morálka německého obyvatelstva zůstává přes neustávající útoky nenarušená, průmyslová produkce je omezena nanejvýš okrajově a konec války se nepřiblížil o jediný den.

Jestliže k modifikaci strategických cílů ofenzivy přesto nedošlo a posádky letounů byly dále vystavovány ruletě, jež si vyžadovala životy šedesáti ze sta členů posádek, pak to podle mého zapříčinily důvody, na něž oficiální historiografie nedbala. Za prvé podnik bombové ofenzivy, jež podle odhadů A. J. P. Taylora pohltila třetinu britské válečné produkce, měl svou vlastní dynamiku do té míry, že krátkodobé změny kursu a omezení byly prostě vyloučené, obzvlášť v okamžiku, kdy se podnik po tříleté intenzivní výstavbě dostal na nejvyšší úroveň vývoje, tedy kdy dosáhl největší ničivé kapacity svých produkčních a leteckých zařízení. Zdravému hospodářskému instinktu se příčilo nechat jednou vyrobený materiál, stroje a jejich cenný náklad jednoduše stát nevyužité na východoanglických letištích. Rozhodující pro pokračování ofenzivy pravděpodobně byla i propagační hodnota, která byla bezpodmínečně nutná k podpoře britské morálky, upevňované každodenními zprávami v anglických novinách o systematické ničivé práci v době, kdy s nepřítelem na evropském kontinentu nebyl možný přímý kontakt.

Z těchto důvodů zřejmě nepřicházelo v úvahu zbavit velení nejvyššího vrchního velitele leteckých bombových útoků sira Arthura Harrise, který dále neústupně hájil svou strategii i ve chvíli, kdy už byl její neúspěch očividný. Komentátor Gerard J. De Groot v článku Proč to udělali? v příloze Timesů z 16. října 1992 tvrdí, že si „‚Bomber‘ Harris dokázal zajistit zvláštní vliv na jinak panovačného a dotírajícího Churchilla“, neboť přestože premiér vícekrát vyjádřil jisté rozpaky nad strašlivým bombardováním bezbranných měst, zřejmě ho pod vlivem Harrise, který na žádné argumenty nedbal, uklidňovala myšlenka, že nyní je věcí vyšší spravedlnosti, „aby ti, kdo tyto hrůzy na lidstvo uvrhli, nyní pocítili na svých domovech a blízkých zdrcující údery spravedlivé odplaty“. Mnohé skutečně mluví pro to, že se v Harrisovi do čela velení bombových útoků dostal muž, který podle Solly Zuckermanna věřil v ničení pro ničení, a který tak nejlépe odpovídal nejniternější zásadě každé války, to jest pokud možno úplnému vyhlazení nepřítele včetně jeho obydlí, historie a přirozeného prostředí.

Elias Canetti dal fascinaci mocí v její nejryzejší podobě do souvislosti s narůstajícím počtem obětí, které si vyžádala. A právě v tomto smyslu plynula nenapadnutelnost postavení sira Arthura Harrise z jeho bezmezného zájmu o ničení. Jeho nekompromisně a až do konce prováděný plán postupných ničivých úderů měl jednoduchou logiku, proti níž musely všechny reálné strategické alternativy (například vyřazení zásobování pohonnými hmotami) působit jako pouhá snaha o rozptýlení pozornosti. Bombová válka byla válka v čisté, nezakryté podobě. Na jejím vývoji, odporujícím zdravému rozumu, lze vidět, že válečné oběti, jak píše Elaine Scarryová ve své pronikavé knize The Body in Pain (Tělo v bolesti, 1985), „nejsou oběťmi, které sebereme na ulici, ať už je při tom náš cíl jakýkoli, nýbrž jsou v pravém slova smyslu právě onou ulicí a oním cílem samotným“.

Z německého originálu Luftkrieg und Literatur (Carl Hanser Verlag, Mnichov 1999) vybral a přeložil Radovan Charvát.