Meloun a cukrátko - básnická redukce

Trochu zbytečně a trochu hloupě si představuji, kde a při jaké příležitosti psal Jiří Skořepa (1921–2003) v letech 1942–1944 své rozjívené básně vydané pod titulem Tanec deštníků. Říkám si, co asi přimělo kluka, který v osmnácti zažil vyhlášení války, napsat o pár let později, kdesi v protektorátu, verš „Vítáme vás, radostné a plné dni!“? Samozřejmě, napsal jej v básni. Jenomže je to báseň, v níž lidé vyhlížejí po ránu z oken „na slunce a trávu, plnou rosy“ a z těch oken se naklánějí a zjevně ohromeni tím, co vidí, říkají: „Hle, řeky, rybníky i potoky se probudily“. A spolu s nimi se v té básni z okna nakláníme „ty a já“ a „díváme se též“ a „rozvíjíme nápis:/ Vítáme vás, radostné a plné dni!“.

Pak možná začínají verše mluvit. Ti lidé, „ty“ a „já“ v básni Vyhlídka, jenom hledí z oken, jakkoli je to, co vidí, naplňuje životem. Podobně někdo v básni Cvrčci jenom vidí „komín plný kouře, který uniká“ a „pavlač s peřinou“ a „na okně džbán se slaměnkami a jmelím“. A slyší „zpěv cvrčků“ a vidí „červený meloun“ a říká si: „Meloun v duchu rozkrájíme a sníme,/ až zbude jen zelená slupka.“ V duchu? Zelená slupka? Meloun? – Báseň Cvrčci je na první pohled groteskní parafrází pohádky „špatného pohádkáře“, v níž „zpívají“ cvrčci a na slunci, které hřeje, se zelená červený meloun. I tady ale trvají představy jen chvíli, než „slunce zapadne a cvrčci umlknou“.

Když připustíme, že Skořepova zjitřená imaginace mohla mít souvislost s válečnou realitou, bude nám jasnější, odkud se bere ten čirý, skoro dětský pohled, nehledaný, velkorysý tón a konečně i to, že žádný z prostých motivů sbírky není tak úplně prostý. Čtěme novýma očima báseň Vesnická krajina: „Pojďte blíže, vosy./ Mouchy, přibližte se./ Pojďte, pojďte, mravenci./ Dítě, utíkajíc po silnici,/ ztratilo růžové cukrátko:/ s modrými a bleděmodrými proužky.“ I leckteré fantazie, probuzené snad básníkovou otevřeností vůči životu, jehož prožitek mu scházel, dostávají svůj vzdálený důvod: „hleďte, rezavý kněz křtí rezavé dítě,/ sype na ně rez,/ hleďte, rezavý ženich, rezavá nevěsta,/ železné prsteny jsou samá rez“.

Skořepa žasne, protože ještě skoro nic neví, a vědět nechce. Není ani uvědomělým Wolkerem, ani tragickým Ortenem. Svůj úžas neklade do služeb žádné myšlenky. Žasne stále znovu, jako by se měl úžasem spokojit. A i když seřadí pár veršů tak, že mezi nimi vznikne jakási logická návaznost, garantující dokonce svého druhu poznání, vysloví je, aniž si jej všimne.

Tanec deštníků je různorodou přehlídkou žánrových obrázků a poetik modernistických i avantgardních básníků, Vachelem Lindsayem a jeho singing poetry počínaje a Bieblem, Nezvalem nebo E. E. Cummingsem konče. Roku 1947 vydal student medicíny Skořepa svoji druhou a poslední sbírku básní Orfeus. Roku 1949 promoval. Kam se poděl básník? Co z něj v lékaři zůstalo? Když léčil pacienty v Guinei. Když studoval metabolismus lipidů. Když si vzpomněl, jak za války psal o dětech, co „mají koutka/ namazaná bílou mastičkou,/ protože jsou samý lišej“. A vzpomněl si?