Alfred ve dvoře, Praha, psáno z reprízy 24. 11. 2021
Úvodní několikaminutový obraz představení Teď když mám dům spálený na popel, vidím lépe na měsíc, v němž je pohyb dvou postav osvětlován rytmickými světelnými šlehy křesadla, vyvolává pochybnosti: „Ach jo, snad se to ještě rozjede…“ Jenže brzy se ukáže, že je to stejně jalové přání jako klást nároky eposu na haiku básníka a samuraje Mizuty Masahideho, který je autorem veršů v názvu inscenace. Místnímu divákovi nezbývá než se podvolit podivné poetice a trhle zemitému humoru souboru Musaši Entertainment Company, stejně jako pomalému tempu vyprávění, které vlastně nikam nespěje. A nakonec je za to rád: dvě gejši, Tereza Havlová a Veronika Traburová, soustředěně preludují na amplifikované tradiční nástroje noise neurčitého směřování a významu, a Adam Páník a Matěj Šumbera postupně předvádějí souboj samurajů s bokkeny, bezdomovce sbírajícího dlouhými hůlkami odpadky či bezrukého démona, který počůrá celou plochu jeviště. Následují kejkle s dřevěným penisem, zkrátka jeden bizarní výjev střídá další. Je to butó? Nebo spíš kabuki? Nebo pantomimický kjógen? Po tom, co se staneme svědky hororově-komického vytírání podlahy dvěma uklízečkami s dřevěnými maskami, je každopádně jisté, že tenhle všední úkon už nikdy neuvidíme stejnýma očima. A na závěr tip na důstojný rámec divadelního zážitku: ideální je doběhnout rovnou z dója a pak se dorazit nikkou v blízkém komunitním kině.