Co přivedlo W. G. Sebalda k rozhodnutí odejít do Velké Británie? Proč při psaní využívá metodu brikoláže? A jak souvisí sterilita německých měst s narušeným vztahem k dějinám a snahou „všechno nějak urovnat“? Okolo těchto témat se točí rozhovor z roku 1993, v němž pokládala otázky rakouská kritička a redaktorka Sigrid Löfflerová.
Před čtvrtstoletím jste se vystěhoval z Německa. Je Anglie vaším exilem?
O exilu nemůže být řeč, protože Evropa je přece jen malá, nepatrná země. Tady odtud je to do Düsseldorfu jen skok.
Proč jste opustil Německo? Necítil jste se tam dobře, i když sám za válku nemusíte cítit vinu?
To sice nebyl přímý podnět, ale bezpochyby to důvod byl, jak je mi při ohlédnutí zpět stále jasnější. Stalo se mi to, co většině lidí mé generace: někdy v sedmnácti, osmnácti letech nám byly ve škole při hodinách dějepisu na lavici položeny mrtvoly, jak říká Herbert Achternbusch. Promítli nám anglický film o Bergen-Belsenu – bez komentáře, jako povinné morální cvičení. Od té doby mám tohle téma bez ustání v hlavě.
Pocházíte z rodiny, která se klonila k sociální demokracii, tedy byla orientovaná spíš nalevo. Antisemitismus vám tudíž vyčítat nelze…
Přesto mě vždycky udivovalo, jak dokonale dokázala tahle generace vytěsnit ze své paměti holokaust. A platí to i pro poválečné autory. Spisovatelé jako Heinrich Böll nebo Alfred Andersch to přece také všechno prožili, ale nikdy se tím ve svých knihách doopravdy nezabývali.
Stálým tématem vašich knih – a především Vystěhovalců – jsou potlačené vzpomínky na vyvražďování Židů a hledání stop po zaniklé, vyhlazené židovské kultuře v německojazyčném prostoru. Cítíte se být pokračovatelem autorů, jako byli Primo Levi, Peter Weiss nebo Jean Améry?
Nové na mém pokusu je, že vychází z nežidovské strany. Mně jde o dílčí povahu toho, co popisuji, o to, co lze identifikovat, historicky lokalizovat, o věci, které se staly v mém okolí, v mém maloměstě. Jde také o to přimět k řeči pamětníky, reálné přeživší oněch šílených dějin pronásledování. Jde mi nejen o přátelské sociální gesto, nýbrž i o prodloužení už vymírající paměti do přítomnosti.
Ve svých knihách se neustále zmiňujete o ztrátě paměti a potlačování vzpomínek, o snaze Němců všechno nějak urovnat. Existuje paralela mezi potlačenou vzpomínkou a uspořádaným okolním prostředím?
Jako návštěvník si v Německu všímám toho, že byly odstraněny okrajové zóny, které zaručují určitou nesoudobost událostí. Neexistují tam žádné průmyslové úhory jako v Anglii, nic stagnujícího, žádné zbytky z dřívějška. V zemi už nejsou žádné rozdíly, což je deprimující. Všechna německá města jsou stejná, není se podle čeho orientovat. Oldenburg, Braunschweig, Paderborn – všechno si je hrozivě podobné, bezútěšné. Minulost je vytrvale eliminována. Německo nebylo po roce 1945 znovu budováno jen jednou, ale hned pětkrát, šestkrát.
A to vysvětlujete narušeným vztahem Němců ke svým dějinám?
Naprosto.
Provádíte co nejdůkladnější rešerše a sbíráte materiál ve svém bezprostředním okolí, podobně jako Thomas Strittmatter v divadelní hře Dobytkář Žid Levi. Vaše texty mísí formu novinářské reportáže, eseje a dokumentovaných soudobých dějin. Do knih zahrnujete originální dokumenty a různé nálezy, dokonce obrazy a fotografie. Je obrazový materiál rovnoprávnou součástí výsledné formy?
Rodinná fotoalba jsou bohatá na informace. Jediná stránka z takového alba nahradí mnoho stran textu. Vzájemné působení a prolínání obrazu a textu u Klause Theweleita a Alexandera Klugeho pro mě bylo velkým čtenářským zážitkem, otevřelo mi oči. Texty znatelně ožívají, jsou reálnější, mají víc ploch a hran. Pracuji systémem brikoláže v Lévi-Straussově smyslu. Je to forma temperamentní práce, jež předchází rozmyslu. Člověk se tak dlouho probírá náhodně shromážděnými nálezy, až do sebe začnou zapadat.