Obří krteček

Z Pařížské, 27. 11. 2007

Nadřazenost Evropanů, celá ta jejich nechutná a dutá nadřazenost, jakou pozoruji ve zdejších kontinentálních ulicích, plných vitrín a obnažených supermarketů, projevuje se vypracovanými systémy buzerací, kontrol a povinností, jaké si tito lidé na sebe sebemrskačsky ušili a coby nejvyšší morální požadavek naložili, aby byli neustále jeden druhému na očích. Nejsou už žádná roční období, dokonce i to počasí je zprůměrované. Špinavá šeď se převaluje ulicemi jako kašovitá hmota, ve které se brodíme. Lidé zredukovaní na jakési siluety, které si telefonují během nákupů, a bědné hrbaté stíny starců tmavnoucí na zbytcích sněhu na Invalidovně, kam právě přicházím, pomyslel jsem si.

 

Na Příkopech

Do výkladních skříní byla umístěna bezmasá torzovitá těla s ženskými hlavami a jinými otočnými obličeji. Lidé se u nich zastavují a jejich obrazy zvolna prostupují dovnitř. Odněkud zaznívá pláč. Malá holčička se těší, že budou Vánoce.

 

V pražském Tesku

Krutost těch tváří v davu prozrazovala, že jsou to Češi.

 

Pod Letnou

Postavme na Letné obrovský penis! Pomník penisu, jak to měl ve svých náčrtcích Jindřich Štyrský.

 

Kolem bývalého Ústavu šlechtičen na Eliščině třídě

Torzo ženské na motorovém vozíčku ujíždí sněhem mokrými a špinavými uličkami za obchodním domem Kotva.

 

Na Květnici

Skutečnost není nikdy taková, aby se nedalo proti ní protestovat. Dokonce se dá říct, že mírou její existence i její zoufalou podstatou je můj protest proti ní. Bez něj jako by ani nebyla.

 

Nekvasilovou ulicí kolem Čechie

Zestárl jsem jako to socialistické sídliště.

 

Před Staroměstským orlojem

Jsem agent prázdnoty, čím dál víc propadám droze psaní. Píšu všechno, co dělám, vidím a slyším. Píšu bíle okřídlená těla vran a nalinkovaný sníh, píšu, nikdo vás už nezachrání, jedině v sobotu.

A pak se jednoho dne z nebe cosi nesmírného utrhne a rozbije na tisíce nepříčetných životů. A přijde ta hrůza, která nám zaslepí uši. A náhle zestárneme a vzpříčíme se v čase. A nikdo nás už z něj nevyjme – vtěsnáni pevně do jeho soukolí zoufale do něj zaklesneme. A čas námi pootočí jako rafijemi, až začneme odbíjet.

 

Na Karlově mostě

Procházel jsem se dole u řeky, když vtom mě odněkud přepadlo „Každý den čerstvé, vždy levné“. Rozléhalo se po krajině a všude znělo.

Sotva vše utichlo, ozvala se Audrey Tautou: „Uklidila jsem byt, uvařila kachnu na mangu a našla sama sebe.“ Její ozvěna byla snad ještě horší než ta předchozí. A když jsem si už myslel, že vše skončilo, ozval se najednou Jan Hřebejk: „Moje banka ví, co znamená žít v pohybu. Díky tomu mám neustálý přístup ke svým financím.“ To už jsem nevydržel, chytil se zábradlí jako hladový potravy a slábnoucíma rukama se přes ně přehoupl. Tiše jsem zvolal: „Moji milí, přece jen jsem vás vždycky miloval“, a zmizel dole.

Na mostě vládl v tu chvíli tísnivý shon.

 

Nevěstinec na jatkách

Chtěla jsem se s ním milovat, sténala jsem nedočkavostí. Netoužila jsem však pouze po fyzických dotecích, nýbrž po dokonalém splynutí. Prohnula jsem se v zádech a zlehka jsem se začala proti němu pohybovat nahoru a dolů. Pomalu a záměrně jsem se dotýkala bradavkami jeho hrudi, ostré černé chloupky mi dráždily bradavky a moje vzrušení se stupňovalo. Zhluboka jsem se nadechla a začala pohybovat tělem v pomalých kruzích jako při erotickém tanci, tak abych se jen zlehka dotkla jeho pevného plochého břicha. Hlasitě zasténal, již nedokázal déle ovládat svou touhu. Sevřel mě v náručí a položil na neviditelné podušky oblaků. Ležel mi po boku, líbal mě a šeptal slůvka dotýkající se mého srdce a rozpalující tělo. Nad rakví, která stála mezi dvěma řadami kulatých světel, byla zavěšena modrá látková nebesa, před ní stály ve špalírech věnce květin. Bílé růže, růžové růže, na rakvi spočívala krásná kytice bílých a rudých lilií. Pomalým smutečním krokem přicházeli herci, kteří drželi u rakve čestnou stráž. Postránecký, Vinklář, Rösner, Lukavský. Dole v parteru byla cítit vůně z květin se smutečními stuhami. Pražily do nich reflektory. Naposledy se přišli rozloučit návštěvníci jeho představení, milovníci jeho knih i ti, jimž učaroval svými fotografiemi a kolážemi. Mnozí z nich, s kytičkou v ruce, stáli v tichém zamyšlení. Nikdo neplakal nahlas – to přijde až při obřadu samém. Neskonale jsem toho muže chtěla, zoufala jsem netrpělivostí. Pootevřela jsem ústa a moje tělo ho vyzvalo. Objala jsem ho nohama kolem boků a přijala ho do sebe dychtivě a co nejhlouběji, lačná rozkoše. Cítila jsem ho v sobě, v jediném pohybu, jako by mě náhle celou vyplnil, a naše těla splynula. Poprvé po dlouhém čase, který se mi zdál již věčností, mne zaplavil sladký pocit, že jsem konečně ženou.

Nikdy se nám to ještě nestalo, a to chováme králíky deset let. Přišla jsem na to až po tři čtvrtě roce od doby, kdy se narodili. Rodina mně to nejprve nechtěla věřit. Ty dva, kteří měli dvě přirození, jsme už snědli. Přežil třetí, Stříbrňáček. Je mu teď něco málo přes rok. Už se o něj zajímá Guinnessova kniha rekordů a také Výzkumný ústav v Brně. Doufáme, že bude slavný a my s ním. Rodiče těch králíčků byli normální, otec byl strakatý a matka bílá. Stříbrňáček je docela inteligentní. Když viděl, jak skončil jeho kamarád, pak týden nejedl.

Jinak má rád mrkev, ječmen, jablka a řepu.

Jinak má rád mrkev, ječmen, jablka a řepu.

Jinak má rád mrkev, ječmen, jablka a řepu.

Je to můj miláček.

 

Katakomby pod Petřínem

Harry Potter, Pokémoni a Teletubbies – to jsou hlavní trháky ostravských obchodníků s hračkami pro letošní Vánoce. Jen málo dětí si pod stromečkem přálo vidět něco jiného. V konkurenci světových filmových a televizních megahvězd se ale už více než deset let držela klasika českého Večerníčku – Krteček.

Ti lidé, já sám k nim patřím, kterým už obyčejný malý Krteček připadá odporný, by patrně umřeli hnusem při pohledu na Obřího Krtečka, který byl před několika lety pozorován v Ostravě, jež tak získala jistou přechodnou proslulost. „Je stále v kursu a bude se prodávat vždy. Všechno ostatní jsou jen módní hity, které přeletí. Obří Krteček tady zůstane,“ řekla pracovnice ostravské firmy, která se zabývá distribucí hraček.

Teď už ovšem Ostrava zase dávno upadla v zapomenutí a sdílí tak neslavný úděl celého onoho jevu, který zůstal naprosto nevyjasněn, o jehož vyjasnění se však nikdo ani moc nesnažil a který byl v důsledku nepochopitelné nedbalosti oněch kruhů, jež se o něj měly starat a jež se ve skutečnosti horlivě starají o věci mnohem nicotnější, bez důkladnějšího šetření zapomenut. O těchto lidech se praví výstižně: „Mluví jako staří ostravští básníci.“

Kreslená postavička Obřího Krtečka a jeho přátel měla v dětských pokojíčcích své místo. Před lety už odolala náporů Šmoulů, panenek Barbie a gumových Supermanů. Boj o dětský úsměv nevzdala ani po nástupu počítačových her a skládacích koloběžek. „Je všude. Prodávají se omalovánky, knížky, plyšové hračky a dřevěné kostky. Obchody o něj mají stále velký zájem. Půda v našem kraji je obzvlášť černá a těžká. Skýtá tedy i Krtečkům obzvlášť tučnou potravu a oni pak dorostou neobyčejné velikosti.“

Za popularitu Obří Krteček vděčil také televizi. „Oblíbené jsou všechny starší večerníčkové postavičky. Letos se například nezvykle zvedl zájem o loutky Spejbla a Hurvínka,“ uvedla pracovnice ostravské firmy. Podle jistého ostravského básníka úspěch Krtečka spočíval v jeho tvaru. „Je příjemný na pohled a připomíná dětem tělo matky,“ vysvětlil.

Když jsem později četl básníkův spis – měl velmi nemotorný název „Krteček tak veliký, jak ho ještě nikdo neviděl“ –, opravdu jsem shledal, že se v podstatných bodech neshodujeme, i když se oba domníváme, že jsme dokázali tu hlavní věc, totiž existenci Obřího Krtečka. Podle něj je však naprosto pořádku, že se objevují nové hračky. „Doba se vyvíjí a s ní i potřeby dětí. Technické hračky rozvíjejí fantazii a motorické schopnosti dětí,“ psal básník. Podle něj by rodiče neměli potomkům nové moderní hračky zbytečně zakazovat. „Děti je vidí u svých kamarádů a automaticky je chtějí také. Když jim je budeme bezdůvodně zakazovat, naruší to vzájemnou důvěru.“

Nedávno byl Obří Krteček údajně spatřen v katakombách pod Petřínem. A v jedněch novinách se objevila následující poznámka, naštěstí až na konci a malým písmem: „Znovu nám byl zaslán spis o Obřím Krtečkovi. Vzpomínáme si, že už jednou před lety jsme se nad ním srdečně zasmáli. Spis od té doby nezmoudřel a my jsme nezhloupli. Jenom smát se už podruhé nemůžeme. Zato se ptáme našich básnických sdružení, zda ostravský básník nemůže najít užitečnější práci než honit se za Obřími Krtečky.“

Svět je špatný a ještě se mu to usnadňuje, pomyslel jsem si.

 

K Ruzyni

Soudruh Gustáv Husák se svým hostitelem soudruhem Kaysonem Phomvihanem, generálním tajemníkem ÚV Lidové revoluční strany Laosu a předsedou vlády Laoské lidové demokratické republiky. Moje dětství.

 

Hlasy z Vinohradských hřbitovů

„Můžu vás ubezpečit, že se jedná skutečně o hnusný a bezpáteřní boj konkurence, z kterého mi až zůstává rozum stát. Do Hybernské bych neposlal ani svého největšího nepřítele. Tam je to opravdu o zdraví, ne­-li i o život. Navíc majitelé tam lžou, protože jsem se tam byl minule podívat, když psali, že jsou tam nějaké ženy, a paní na pokladně mi řekla, že tam spíš potkám jednorožce než ženu, že do Hybernské chodí jen feťáci a bezdomovci, kteří si tam normálně ustelou, a že pokud by mohla, ráda by pracovala právě v Sabinově, protože už tam má té špíny a smradu dost. I z toho je tedy jasné, že majitelé jsou ze Sabinovky velmi špatní a už vážně nevědí, co dělat… Pornokino Sabinova je absolutně nejčistší a nejhezčí kino v republice a vím, o čem mluvím, protože znám i ta v Ostravě a Brně. Čistota a hygiena je v Sabinovce absolutní samozřejmostí a toto je navíc podtrženo perfektním pohodlím, svíčkami a vůbec krásnou atmosférou. Navíc oba majitelé jsou hrozně milí a mají perfektní vystupování jako ve špičkovém hotelu. Jen já jsem si užil v kině minimálně s padesáti páry, mezi nimiž bylo několik opravdu velmi luxusních, krásných slečen a paní, které už jen dle oblečení jsou zvyklé na nejvyšší úroveň pohodlí a luxusu, a vždy odcházely naprosto spokojené a nadšené s až nevěřícným výrazem, že opravdu existuje takto pěkné kino. Pokud byste přesto nevěřili, není problém, aby vás majitelé kinem provedli a mohli jste si vše v klidu okouknout. V každém případě návštěvu opravdu velmi doporučuji!“

A blažený úsměv pohrával okolo úst jeho, když zavíral oči k poslednímu spánku, neboť vystupovaly před ním v pestré směsici rozkošné obrazy časů přicházejících, a země, kterouž opouštěl, odívala se stříbrným květem a duch jeho vznášel se lehounkým letem nad touto skvostností a plesal nad utěšeným divadlem.

„Aj my sme pár, rovnako sme trávili zopár dní v Prahe a zavítali sme do Sabinovky. Tiež sledujeme pervers a nestačíme sa diviť tomu špineniu od konkurencie. Keďže sme v Sabinovke boli, vieme, aká je pravda. Držíme sa zásady – lepšie raz vidieť, ako stokrát počuť. Aj keby ste mali akékoľvek pochybnosti, tak to môžte spraviť ako my. Prišli sme hneď zrána po otvorení, pokecali sme s príjemným človekom pri vstupe, bol to jeden z majiteľov, Tom, ten nám ponúkol, že si môžeme priestory kina obzrieť, čo sme privítali, keďže sme šli prvýkrát. Všade pekne, príjemne, čisto a voňavo. Tak sme zložili zálohu a vrátili sme sa večer. Manželka si pekne užila, bola spokojná. Určite pri najbližšej návšteve Prahy kino Sabinovka navštívime znovu.“

Bodejž se jen místa neztratila, kde tito dva slavného novorození očekávají, aby u nich vděční potomci kroky své zastaviti a památku prvních křisitelů nového českého života srdečným povzdechnutím světiti mohli!

Vůkol a vůkol vzkvétá ovšem množství nevadnoucích pomněnek, ježto sama vlast na hroby svých zdárných synů sázívá; ale nezasvěcené oko jich nevidí. I osmělil jsem se několik jich utrhnouti a malou kytici z nich uvinouti; přijměte ji, kteří památku našich mužů rádi v sobě oživujete!

 

Pražské panorama

Krásný den jarní s doplápolávajícím sluncem ke konci se chýlil. U velebné slávě skvěla se Praha, sídlo královské, nádherně se rozkládajíc před očima mladého muže, an v rozkošném pohledu pohřížen o zeď se opíral, od bývalého purkrabského úřadu ke Starým schodům zámeckým se táhnoucí. Do kabinky nastoupilo s nepatrnou pomocí asistenta patnáct pacientů. Při jízdě se zpočátku nohama dotýkali země, aby nacvičili chůzi, a teprve potom vyletěli do výšky.

V šedé dálce vroubily modravé vrchy obzor polední, blíže pak ve značnějších nákresích vypínaly se ztepilé návrší a kopce, na jichžto oupadech a stráních co temné prouhy tmavozelené lesiny a křoviny dolů k sivoskvělému břehu řeky se vinuly, jenžto čím blíže, tím šíře zrcadlo své rozlívala. „Je to dobré,“ pochvaloval si jeden, co ho převáželi od jedné věže ke druhé.

Na levém břehu řeky strměly vrchy tmavým hájovím pokryté, protkané bezčetnými brázdami, jež na nejbližším návrší co husté řádky vinních kmenů bylo rozeznati. Na pravém břehu vltavském hrdě na příkré skále strmící Vyšehrad se vynášel, nad jehožto zděmi stará brána s osmi špičatými vížkami, třpytivými to jehlany napohled, k oblakům se vypínala. Dále se klenul Karlov s ohromnou bání a štíhlé, obrovské Kateřinky. Na nejzazší východní straně jako by částku skvělé obruby viděti bylo místami hradby městské s nesčíslnými vížkami, jenžto se kolem strakaté směsice nepřehledných domů a stavení Nového Města otáčely. Všechny věže Starého Města pražského byly propojeny lany, na kterých klinkali zavěšení pacienti. Křičeli z kabinky jako barevní papoušci ve větvích stromů, když mizeli od Můstku směrem k Příkopům.

Temně se pozdvihovaly ze skvoucí směsice této zčernalé zříceniny chrámu Panny Marie Sněžné, any na nádherných věžích tejnských poslední plápoly zapadajícího slunce mámivým leskem se odrážely. Velkolepý chrám křižovnický nezdobil tehdá ještě pravý břeh vltavský; tím velebněji ale skvělo se nové náčelí chrámu klementinského a ohromný most majestátně klenul obrovské boky přes modravou Vltavu k městu malostranskému. Zde se věžily obrovštěji a obrovštěji nově vystavěné paláce, kláštery a báně kostelní, příkrou Ostruhovou ulicí s vrchním městem (Hradčany) se spojujíce, v němžto nádherný chrám se vypínal s ohromným hradem královským a ouřadem nejvyššího purkrabího, jehož očernalé prastaré zdě nad hlavou pozorovatele našeho do povětří se vznášely. Bolest nadouvala lidská těla tak, že tu visela jako balony pod pražskými střechami a vítr jimi lomcoval a povíval. A jak narážela do hran domů, praskala a pšoukala. Smradu tu bylo jako na hřbitově.

– Která se vám líbí nejvíc, holka ze studovny?

– Ty, píčo.

– Les Misérables. Bububu.

– Je Kundera kundou?

– Mám ho stejně rád jako kundu, tak asi je!

– Proč nic nenapíšeš?

– Lepší felace nežli kremace.

– Jednoho dne v parku,

šukal jsem tam Jarku.

Hned jak orgáč dostala,

tak se na mne vysrala.

– Víte, jaký je rozdíl mezi cirkulárkou a toaletním papírem?

– Vždy, když ležím na Daně,

musím myslet na daně.

Z obratů a příjmů,

hned ho zase vyjmu.

Happy.

– Nesl malý

mraveneček

lesem kousek

dřívka, nedbal

na svou čerstvou

kýlu, vyhřezla mu

střívka.

Happy.

– Happy, napiš ještě jednu. Unhappy.

– Konečně poezie s trochou vkusu.

– Vážení! Neklepejte popel do záchodů, my vám taky neserem do popelníků.

– Ať máš kládu nebo nit,

musíš si ho vyhonit.

– Proč tu sedím, proč nemám ke všem informacím přístup doma? Martin.

– A k jakým informacím máš přístup, když sedíš tady?

– Nevím, ale těším se.

– Na co?

– Kdo si chce společně vyhonit, napiš.

– Ok, kdy?

– Běž do hajzlu, debile.

– Na hajzlu to stojí za hovno – rozhodně tu nemám náladu na mrdání a už vůbec ne s chlapama. Strčte si nabídky k sexu do prdele.

– Zdůrazňuji, že toto jsou pánské záchody, zaslouží si tedy náležitý znak.

– Tady se to pěkně sere.

Vítr fouká do prdele.

A do koulí štípe mráz.

Přijdu se sem vysrat zas.

– Já tu seru docela často a taky si myslím, že je to bezva. Jen tu letos chybí ta báječná literatura, udělejte s tím něco, chlapi! James Bond.

– Koukni vpravo.

– Dobrá tedy zamysleme se nad faktickým důsledkem integrace psychedelik do naší kultury!

– Nauč se psát, idiote!

– Nech už těch blbostí a raději nám ukaž pinďoura.

– Ukaž své já. Výjimečný design. Osobitý styl. Prostorný interiér.

 

Na Kampě mezi objekty

Zábava a smrt, taková je dnes móda. Turisti se na nás jezdí dívat, jak strádáme hlady a nemáme co dát našim dětem, jak poslední darované šaty padají z našich hubených těl, jak v kalužích vod, které se za loňských dešťů utvořily v našich ulicích, umírají naši sousedi. Fotí nás a žádají, abychom jim své příběhy vyprávěli. Tak jsme je zaujali, že dokonce někteří z nich napodobují naše strádání a naschvál sami hladoví. Musíme se o ně starat, aby nakonec neumřeli a nenapsali o nás, jací jsme necitliví. A když se nasyceni a uzdraveni navracejí domů, vystupují v nejrůznějších diskusních pořadech, kde o nás vyprávějí ne­uvěřitelné historky.

 

Monolog z Černého Mostu

Když člověk prochází Ikeou, má chuť se na všechno to zboží vykálet. Vykálet se na prostírání Underlag za 49 Kč. Vykálet se na rozkládací stůl Ingatorp za 5990 Kč, vykálet se na novinku židle Bernhard za 2990 Kč. Vykálet se na Gunnern, uzamykací skříňku bílou za 1398 Kč, vykálet se na Brusali, komodu se třemi zásuvkami za 3980 Kč, vykálet se na Moshult, pěnovou matraci za 1990 Kč, vykálet se na Sultan Luroÿ, lamelový rošt za 700 Kč, vykálet se na rám postele Brusali Skorva za 2290 Kč, vykálet se na Bekväm schůdky za 349 Kč. Vykálet se na to vše za 10 707 Kč, na veškerý tento Nábytek do vašeho pokoje za méně než 11 000 Kč. Zkonzumovali jsme svou vlastní existenci a teď už jenom kálíme.

 

Podzemní garáže na náměstí Republiky

Život je hrozně krátký. Teď se mi ve vzpomínce tak scvrkává, že nedovedu najednou pochopit, že nejenže nestačí na jeden nákup, ale že nestačí ani k napsání kratičkého seznamu, a dokonce ani k napsání této jediné povídky.

Dříve byly časy dlouhé, teď jsou však krátké, jen takové cobydup, a někdy ani to ne. Někdy čas není vůbec.

Děkuji za vaše připomínky.

 

Vybrané texty pocházejí z připravované knihy Psaní mi za rukou běhá jako pes, kterou k vydání chystá nakladatelství Fra.