Dění na polsko-běloruských hranicích je humanitní katastrofou, která si vyžádala a ještě vyžádá množství lidských životů. Zatímco negativní role Běloruska je všeobecně známa, o Polsku a jeho sekuritizační strategii, jež zahrnuje i zákaz vstupu novinářů a humanitárních pracovníků do pohraniční zóny, se toho moc nedozvídáme.
Polsko je hlavním poraženým krize na běloruských hranicích. Viníkem je polská vláda a přístup, který od počátku zaujala. Škody byly napáchány snad na všech úrovních: politické, morální, ekonomické, diplomatické i právní. Český pozorovatel odkázaný na média hlavního proudu si však nejspíše udělá trochu jiný obrázek, který ukazuje jen polovinu pravdy. Ano, prvotním hybatelem byl brutální a cynický Lukašenkův režim, který si v souhře s Erdoğanem i Putinem zahrál na největší státně řízenou agenturu obchodu s lidmi.
Válka nervů
Jistě, běloruští vojáci v noci oslepovali polskou stráž stroboskopy a lasery a násilím nutili uprchlíky ke zdolávání střežené hranice. Chovaly se ale polské síly lépe? A jakou strategii od počátku zvolil polský stát? Jak známo, krize trvá již přes půl roku. Již to samo o sobě vypovídá o mnohém. Polská vláda se po většinu toho období ani nesnažila o koordinovaný mezinárodní postup, ani nevyvinula na Bělorusko skutečně účinný nátlak, jakým by byly například tvrdé ekonomické sankce. Až v posledních týdnech – po eskalaci napětí a v době nastupující drsné východoevropské zimy – premiér Mateusz Morawiecki započal jakousi opožděnou diplomatickou „ofenzivu“. Předtím si Polsko v duchu svých tradic dlouhé měsíce hrálo na osamělého bojovníka hájícího poslední výspu západní civilizace proti barbarům. A téma nové „migrační krize“ pojalo především propagandisticky a vnitrostátně. Vnější pozorovatel nemusí být zrovna paranoidní, aby nabyl dojmu, že konzervativní vláda ve skutečnosti měla zájem nikoli na vyřešení, ale na trvání krize. Nasvědčuje tomu i skutečnost, že celá pohraniční zóna byla uzavřena. Z pásma byli vyhnáni aktivisté, nezávislí novináři, humanitární i lékařské organizace. Oblast byla militarizována a na hranici postavena fyzická bariéra. Vůči Bělorusku byla zaujata „tvrdá linie“, jejíž tvrdost však spočívá výhradně v nekomunikaci s režimem, který Západ neuznává, a v odhodlání vyhrát nad Lukašenkem ve vleklé „válce nervů“.
Skutečně tvrdý postup tak byl nastolen vůči hlavním obětem celé krize – uprchlíkům a migrantům. Dominantní strategií se stal „push-back“, tedy zatlačování všech, kdo hranici nelegálně překonali, zpět na území nikoho, které si brzy vysloužilo přezdívku „pás smrti“. V praxi to znamená, že polské složky v lesích poblíž ostnatého drátu naháněly a odchytávaly skupinky i jednotlivce a násilím je vracely za hranice. Polští novináři jako Katarzyna Przyborská či Bartosz Rumińczyk popisují případy, kdy ozbrojenci polského státu vraceli promrzlé, vyčerpané a hladovějící lidi do „pásu smrti“ opakovaně. Teprve když uprchlíci už doslova nemohli chodit, nechali je odvézt do nemocnice v Hajnówce, nebližším okresním městě, ale po pár dnech je opět vyvezli za hranici. Obětí na životech je již nesčetně. Oficiálně ale Polsko tyto praktiky popírá.
Proti všem
Propagandistickou válku vyhrál Lukašenko, který na svou stranu hranice vpustil západní novináře a humanitární katastrofu jim ukázal v plném světle: takto se chová údajně humanistický Západ. Polská státní média mezitím ukazovala dramatické záběry laserových a stroboskopových útoků a tmavé mladé muže házející na polské vojáky kamení (nikdo již neřekl, že je k tomu běloruští vojáci nutili bitím).
Když koncem listopadu po třech měsících výjimečný stav v hraničním pásmu čítajícím 183 obcí vypršel a dle ústavy jej již nebylo možné prodloužit, zachovala se polská vláda zcela v duchu svého pojetí právního státu. Řešením se stala normalizace výjimečného stavu. Princip je jednoduchý: díky novele zákona o ochraně státní hranice výjimečný stav fakticky trvá, aniž by ho bylo nutné vyhlašovat v souladu s ústavními procedurami. Stačí rozhodnutí ministra vnitra po konzultaci s velitelem hraniční stráže. Aktuálně platí do počátku března. Vstup do militarizovaného pásma je pouze na zvláštní povolení, což se týká i novinářů či humanitárních pracovníků. Jistá deeskalace na hranici nastala až po intervenci Merkelové, Macrona a dalších přímo u Putina (a po tolik kritizovaném telefonátu odcházející německé kancléřky Lukašenkovi). Diktátorova „(in)human-trafficking agency“ nabrala zpětný chod a letadla s uprchlíky se z Minsku rozletěla zpět na Blízký východ.
Na chování vládnoucí polské pravice je zarážející především její pokrytectví. Na jedné straně je ochotna kvůli několika tisícovkám běženců zajít až za hranu humanitární katastrofy. Na straně druhé země systematicky a masivně čerpá levnou pracovní sílu převážně z „bílého“ Východu. V Polsku odhadem pracují dva miliony Ukrajinců. Jen za rok 2020 bylo vydáno 406 tisíc pracovních povolení pro neobčany EU (pětkrát víc než roku 2015). S trochou cynismu by se dalo říct, že hromadný dovoz levné práce je pokusem o protiinflační opatření vlády, který však zatím nefunguje. V říjnu byl unijní harmonizovaný index spotřebitelských cen (HICP) v Polsku 6,4 procenta, což je pátý nejhorší výsledek za Litvou, Estonskem, Maďarskem a Rumunskem.
Inflace a aktuální covidová vlna ale nejsou jediné důvody, proč trvání migrační krize přichází polské vládě vhod. Sekuritizační propaganda a příběh o zemi v ohrožení pomáhal zakrýt další paralelně probíhající krize: neutuchající konflikt s Evropskou unií (připomeňme pokuty ve výši jednoho milionu eur denně za nezrušení disciplinární komory nejvyššího soudu a půl milionu eur denně za Turów nebo zablokování peněz z unijního fondu obnovy), statisícové protivládní protesty v říjnu po vyhlášení primátu polského práva nad právem unijním a nemenší demonstrace v listopadu proti zákazu interrupcí po úmrtí třicetileté těhotné Polky. Menšinová polská vláda vede iracionální boj proti všem, což ovšem svědčí především o její slabosti.
Autor je politolog.