Německý spisovatel W. G. Sebald se k hudbě příliš nevyjadřoval a nevěnoval se jí ani ve svých knihách. S jedinou výjimkou: nacházel útěchu v romantických písních Franze Schuberta. Jaké jsou spojnice mezi Sebaldem, Schubertem a současnou experimentální hudbou? Jak zní sebaldovská melancholie v tvorbě The Caretakera?
W. G. Sebald zemřel 14. prosince 2001 na silnici mezi norfolskou vesnicí Poringland a devět kilometrů vzdáleným Norwichem, kam vezl svoji dceru Annu. Jak o pět měsíců později potvrdil koroner, příčinou smrti byla zástava srdce: Sebald byl mrtvý ještě před tím, než se jeho vůz čelně střetl s protijedoucím osmatřicetitunovým nákladním autem. Jeho dcera přežila, její zranění byla dokonce tak lehká, že se tři dny po Novém roce mohla zúčastnit pohřbu svého otce. Carole Angier v Sebaldově biografii Speak, Silence (Mluv, ticho, 2021) píše, že „ve dnech před pohřbem bylo všechno zmrzlé, smuteční hosté měli strach, že kvůli námraze nebudou moci vyjet, a pozůstalí ze vzdálenějších částí světa nervózně kontrolovali, jestli jim nebyly zrušeny lety“.
Zimní cesta
Nakonec na pohřeb dorazilo zhruba dvacet lidí, úzká rodina a nejbližší přátelé, přesně tak, jak si to Sebald sám přál. A zazněla jediná skladba. Jean-Paul, švýcarský manžel Sebaldovy starší sestry Gertrudy, zemřelému naposledy zazpíval jeho nejoblíbenější píseň Das Wirtshaus z Schubertova písňového cyklu Winterreise (Zimní cesta, 1827). Ve zhudebněné básni Wilhelma Müllera, kterou Franz Schubert doprovodil klavírním smutečním pochodem, sledujeme poutníka na konci cesty. Dorazí na hřbitov, který básník přirovnává k hostinci, ale když zde chce spočinout, zjistí, že jsou všechny pokoje, tedy hroby, obsazené. Nedojde tak klidu ani po smrti, naopak, je donucen navěky putovat.
Tato šestnáctiveršová písňová miniatura Sebaldem pohnula daleko víc než opulentní opery věnované velkým tématům. On sám ostatně nacházel velké příběhy v nepatrných detailech, dějinných náhodách a nenápadných setkáních. V eseji o německém básníkovi Eduardu Mörikem, která vyšla v knize Byt ve venkovském domě (2003, česky 2018), vyzdvihuje právě Schubertovu schopnost zachytit velkou emoci ve zdánlivě nepatrném okamžiku: „Podobně jako Mörikemu se ani Schubertovi nezdařily jeho divadelní a operní plány, od nichž si sliboval rychlý úspěch a alespoň přechodné vysvobození z finanční závislosti na přátelích, a stejně jako v různých lyrických pasážích u Mörikeho nalezneme i u Schuberta geniální gesta spíš v drobných obratech jeho komorní hudby, například na začátku druhé věty poslední klavírní sonáty nebo v písni Milá barva z Krásné mlynářky, v oněch pravých moments musicaux, kde začíná chromatika opalizovat v disonanci, kde netušená změna tóniny, abychom nepoužili výrazu falešná, vyvolá náhlou ztrátu vší naděje či promění smutek v útěchu.“
Rozpad paměti
Když britský filmař Grant Gee, mimo jiné autor oceňovaných filmů o Radiohead nebo Joy Division, na začátku minulé dekády hledal autora hudebního doprovodu ke svému černobílému dokumentu Patience: After Sebald (2012), oslovil Jamese Leylanda Kirbyho. Anglický producent vystupující pod jménem The Caretaker v té době už patřil k nejvýraznějším postavám ostrovní experimentální scény. Svými nahrávkami plnými zpomalených a zašuměných samplů si vybudoval pověst nezaměnitelného nostalgického dobrodruha, který unikátním způsobem tematizuje nestálost paměti, fenomén falešných vzpomínek, melancholii, nostalgii i psychické poruchy, jako jsou deprese nebo demence. Je až s podivem, že Kirbyho se Sebaldovými knihami seznámil teprve Grant Gee. Kirby se sice v životě vydal opačným směrem než německý spisovatel, tedy z Anglie do Německa (a později do Polska), myšlenkově ale vždy obýval sebaldovský vesmír.
„Když mě Grant oslovil, Sebaldovu práci jsem neznal. Hned jsem si ale pořídil Saturnovy prstence a při čtení jsem dostal pár základních nápadů pro tvorbu soundtracku,“ řekl Kirby v rozhovoru se spisovatelem a kulturním teoretikem Adamem Scovellem v roce 2017. „Téma paměti bylo pro Sebalda samozřejmě klíčové, velmi důležité je však i pro moji práci v rámci projektu The Caretaker. Zajímá mě hlavně rozpad paměti, její postupná degradace.“ Kirby degradaci paměti sugestivně zmapoval v opulentním projektu Everywhere at the End of Time (2016–2019; viz A2 č. 2/2018), který na ploše šesti alb zkoumá lidskou mysl rozežíranou postupně rostoucí demencí v důsledku Alzheimerovy choroby, v různých podobách ale byl tento motiv přítomný v jeho tvorbě od počátku.
Metafyzika náhody
Při práci na soundtracku k filmu Patience: After Sebald však Kirby musel najít nový inspirační zdroj. Na raných nahrávkách z přelomu tisíciletí samploval výhradně staré swingové nebo jazzové kapely, čímž odkazoval na kultovní scénu z Kubrickova Osvícení (The Shining, 1980), ve které spisovatel Jack Torrance v podání Jacka Nicholsona popíjí v prázdném hotelovém baru za doprovodu hudby duchů. Nyní se ale Kirby obrátil právě k Schubertově Zimní cestě. Soundtrack, který vyšel i samostatně, se skládá výhradě z úryvků z tohoto cyklu. Hudebník k původním písním přistoupil nekompromisně: při mixování původních nahrávek téměř ignoruje zpěv, který je pro písňový cyklus klíčový. Kirbyho ale vokální melodie nezajímá. Když už se k hlasu uchýlí, jde téměř výhradně o zvuk zpěvákových nádechů, případně o samply jednotlivých slabik. Jinak se soustředí téměř výhradně na zvuky klavíru. Využívá sice emocí obsažených v Schubertově romantickém originálu, melancholii ale rozpracovává tak, aby zdůraznil téma paměti a postupného uvadání vzpomínek.
„Když jsem dočetl Saturnovy prstence, bylo mi hned jasné, proč Grant oslovil zrovna mě,“ říká Kirby ve zmíněném rozhovoru. „Sebald v knize používá rozmazané a zrnité fotografie, které mají hodně společného s estetikou mé hudby. Schubertovu tvorbu jsem chtěl použít tak, abych zůstal věrný zdrojovému materiálu, zároveň jsem se ale soustředil spíš na textury zvuku.“ Hudební experimentátor podle svých slov dostal od režiséra naprostou svobodu, soundtrack navíc komponoval dřív, než film viděl, a nebyl tedy omezený konkrétními scénami. Posluchač se tak do nahrávky může propadnout podobně, jako se čtenář noří do Sebaldových textů – většinou není zjevné, s čím přesně autor pracuje, a šumění často překrývá klavírní tóny stejně, jako příliv Severního moře překrývá písek na pobřeží východní Anglie.
Jenom jedna skladba je okamžitě rozpoznatelná: A Last Glimpse of the Land Being Lost Forever, miniatura založená na téměř neupraveném klavírním úvodu z Schubertovy písně Hostinec, která zazněla na Sebaldově pohřbu. O tom, že Sebaldův švagr Jean-Paul zpíval spisovateli na rozloučenou právě tuto píseň, se přitom Grant Gee údajně dozvěděl až dávno po natočení filmu. Je to opravdu jenom souhra okolností? Publicista a spisovatel Ryan Ruby v recenzi na zmíněnou letošní Sebaldovu biografii v New Left Review napsal, že jedním ze čtyř pilířů Sebaldovy tvorby je metafyzika náhody, „asociativní způsob propojování zdánlivě nesouvisejících detailů tak, že je nejprve těžké rozklíčovat, jak jedna věta navazuje na druhou, ale na konci se odhalí komplexní řád, který byl v textu přítomný od začátku“. Do světa, který funguje podle tohoto principu, Kirbyho tvorba dobře zapadá. Hudebník sice Sebaldovy knihy neznal a sám Sebald se jen o málo věcí na světě zajímal méně než o soudobou experimentální hudbu, přesto není těžké si představit, že by ti dva mohli spolupracovat. Stačí si trochu upravit realitu, přetaktovat minulost a pozměnit pár vzpomínek.
Autor je hudební publicista.