Před dvěma lety jsem v článku věnovaném pražskému festivalu Alternativa (viz A2 č. 24/2019) napsal, že MeetFactory není vhodným prostorem pro experimentální hudbu. Letos se akce přesunula do Divadla Archa a já si úvahu o adekvátnosti místa tentokrát odpustím – budu jen doufat, že napřesrok nepůjdu na Alternativu třeba do Státní opery… Stejně jde především o samotnou hudbu, řekl by leckdo. Ale skutečně něco jako „samotná hudba“ existuje? Uskutečňuje se přece v určitých podmínkách a nikdy není sama; vždy je to hudba plus něco dalšího. Osobně se festivalům vyhýbám, a pokud už na některý jdu, soustředím se často právě na to další. Vede mě k tomu pocit, že takřka cokoli, co mohu na festivalu zažít, si dokážu představit v lepší, komornější, intimnější konstelaci. Snad i proto mi ze čtyř festivalových dnů stačily dva, 12. a 13. listopadu, druhý navíc nekompletní. Už dávno neřeším, o co bych mohl přijít, spíše se ptám, kolik jsem ještě schopen unést.
Dramaturgie Alternativy je promyšlená, uvědomuje si diverzitu přístupů k hudbě, kombinuje – zpravidla citlivě – aktuálnost s anachroničností a promítají se do ní i společenské požadavky (například důraz na zastoupení žen). Obecně festival ponouká spíš k maximalismu než ke střídmosti: většina účinkujících se snaží co nejvíc využít nabízený prostor i čas. Je to celkem pochopitelné, nicméně přítomnost někoho s mentalitou Melvillova písaře Bartlebyho, který určité věci odmítá dělat a odmítá i vysvětlit proč, by programu neuškodila.
Co se mi na letošní Alternativě potvrdilo? Především to, že nikdo na improvizační scéně se neobouvá stylověji než Angélica Castelló, která vystoupila společně se Sophie Agnel a Isabelle Duthoit pod názvem NYX. Vysoké kovbojské boty mexické hudebnice mi zastínily nejen vystoupení tria, ale i jakýkoli další vizuální prvek festivalu. Jsem možná přízemní, ale dokážu ocenit spíš vzory na kozačkách než gesamtkunstwerk, o nějž se některá vystoupení pokoušela.
S čím jsem se potýkal? V první řadě s otázkou, kam sám sebe umístit. Archa nabízí rozlehlý prostor, a přestože se dá pomocí různých úprav zmenšit, u akcí tohoto typu je zřejmé, že některá místa zůstanou prázdná. Jedno takové vzniklo mezi stupňovitým hledištěm a jevištěm bez pódia a stalo se doménou fotografů. Pokud jsem chtěl být co nejblíž vystupujícím, musel jsem většinu času strávit mezi fotoaparáty. Dva fotografové se ještě dokážou chovat nenápadně, ale když se jich mezi publikum a účinkující vplíží šest, lehko začnou odvádět pozornost. Například když se Félicia Atkinson v průběhu svého jímavého setu otáčela od klavíru ke stolku s laptopem a od něj zase k elektrickému pianu, slétávali se na její ánfas jako supi k mršině.
Největším zážitkem pro mě byly téměř tři hodiny strávené převážně v horizontální poloze v malém sále při odpoledním živém provedení skladby Opus Mors Jacoba Kirkegaarda, sestavené z terénních nahrávek z márnice, pitevny, krematoria a forenzního ústavu, kde se pro vědecké účely nechávají rozkládat lidská těla. Existuje několik perspektiv, z nichž se tato událost dá nahlédnout, i důvodů, proč ji považovat za výjimečnou. Ač mě fascinuje třeba to, jak je možné pomocí vibračních senzorů zaznamenat zvuk tak, aby měl posluchač pocit, že je uvnitř kremační pece a hoří, nejcennější pro mě bylo narušení tradičního formátu koncertu. Zatímco velký sál byl rozdělen na jeviště a hlediště, tady jako by šlo skutečně o sdílený prostor a společné prožívání. Sedící či ležící návštěvníci byli chaoticky rozmístěni po celé ploše sálu a už samotný čas strávený poslechem, výrazně přesahující trvání běžné koncertní performance, představoval nevšední a hlubokou zkušenost. Všeho ostatního z programu bych se zřejmě dokázal vzdát, ale bez Opusu Mors bych se cítil ochuzen.
Festival Alternativa. Divadlo Archa, Praha, 12.–13. 11. 2021.