Šťastně a pod vlivem

„Drogy jsem tehdy ještě neužíval, ale i tak to byly šťastné dny.“ Věta z prvních stran knihy Podsvětí Orientu (The Underworld of the East, 1935) od Jamese S. Leeho předznamenává stránky následující, na nichž se sice opakovaně popisuje braní takzvaných tvrdých drog, přesto ale líčí naplněný a šťastný život. Lee se podle svých zápisků vystříhal dokonce i abstinenčních příznaků a jiných potíží, jež zpravidla přisuzujeme všem narkomanům. Autor, který na sklonku viktoriánské éry jako strojní inženýr působil v Indii, Malajsii, na Sumatře, v Singapuru, Číně, na Zlatonosném pobřeží západní Afriky a v Riu de Janeiro, i po třiceti letech užívání považoval narkotika za „boží dar lidstvu“, který může být „zdrojem ustavičného štěstí“. Za tvrzením, jež jistě rozčílí leckterého současného adiktologa, se nicméně skrývá přístup, který stojí za pozornost a nelze ho odmítnout jako pouhé blábolení feťáka, přesvědčeného, že on v tom zkrátka umí chodit.

Život na speedballu

Překladatel Lukáš Houdek si v předmluvě klade otázku, která se při čtení vnucuje opakovaně: nejde o literární mystifikaci? Autenticitu svérázného cestopisu, jehož vypravěč se po světě přemisťuje, jako by jezdil prstem po glóbusu, Houdek v souladu s anglickým vydáním odvozuje jednak od skutečnosti, že Britská knihovna vlastní původní vydání knihy z roku 1935, a pak také z „neliterárního stylu psaní“. Nutno podotknout, že v obou případech jde o důkazy nepřímé, které mohou stejně tak sloužit jako indicie promyšlené hry se čtenářem. Přesto se zdá, že občasné přehánění vychází z reálného základu, a ne z umělé stylizace, a především líčení drogových zážitků možná bude povědomé čtenářům, kteří mají vlastní zkušenosti s kokainem či opiáty, což jsou látky patřící do každodenní rutiny mladého inženýra.

Autorova cesta k drogám je jakousi sekulární verzí castanedovského zasvěcení šamanem; v případě Leeho je ovšem zasvětitelem indický doktor, jenž mu „ordinuje“ morfium, záhy i intravenózně. Následující líčení nijak nevybočuje ze zkušeností drtivé většiny opiátníků: slastný pocit zahánějící každý fyzický neduh, navyšování dávek a pak abstinenční příznaky, které pobyt v ráji proměňují ve feťácké peklo. Řešení lékařského gurua je nabíledni: kokain. Zatímco první látka způsobuje zácpu a uspává, druhá funguje stimulačně, a jak se praví v seriálu Narcos (2015), „je dobrá na trávení“ – jejich kombinace tedy může v zásadě kopírovat přirozený metabolický proces. Přes den stimulanty, večer tlumiče, to přece věděl i Hitlerův osobní lékař Theodor Morell. Odtud je už pouze krůček k tomu, čemu se dnes slangově říká „speedball“, tedy ke kombinaci stimulancií a opiátů v jednom. V době, kdy bylo v různých částech světa poměrně snadné získat morfium i kokain (často i v lékárně), tak v podstatě nehrozily abstinenční příznaky.

Lee ovšem slibuje mnohem víc, totiž metodu, jak drogy podle libosti střídavě brát ve velkém a pak je zase bez větších problémů vysadit. První recept byl na přelom 19. a 20. století jistě progresivní a spočíval v postupném snižování dávek, což dnes nezní nijak objevně. Řeší však pouze problém fyzické závislosti, a nemá žádný vliv na muka takzvaného cravingu, jenž u dlouhodobě závislých přetrvává dlouho po detoxu. Druhý způsob zůstává až do posledních stránek knihy obestřen tajemstvím, což poněkud devalvuje jeho věrohodnost a především případné využití v praxi. Autor při svých cestách údajně objevil kořen neznámé rostliny a zjistil, že jeho požití dokáže člověka vytrhnout z jakéhokoliv druhu opojení, zbavit ho abstinenčních příznaků a ještě mu dát pocit radostné střízlivosti. Škoda, že Lee extrakt, jehož měl podle všeho zásobu, nepodrobil chemické analýze. Jeho léčebný efekt by se snad dal srovnat s působením ibogainu, v posledních letech stále oblíbenějšího u terapeutů a psychiatrů, kteří pracují se závislými. Rostlina iboga nicméně obsahuje silně halucinogenní alkaloid, který vás sice možná vytrhne ze závislosti, ale rozhodně vás neuvede do střízlivého stavu. O tom, že by Lee při svém experimentování s drogami narazil i na psychedelika, se ovšem nic nedozvíme. I když prý „bral další a další drogy“, zmiňuje stále dokola jen opium, morfium, kokain a konopí.

Orwell na drogách

Těžko se zbavit dojmu, že autorovy časté filosofující odbočky, které neřeší nic menšího než otázky ontologické až kosmologické, přímo souvisejí s množstvím požitých drog a také s časem nicnedělání, který narkotika dokážou významně protáhnout. Jako by slast z opojení provázely slastné představy o budoucnosti, v níž se „lidstvo promění v jednu velkou rodinu“. Lee je rozhodným stoupencem pokroku a vědy a opakovaně předestírá koncept lidské evoluce, která směřuje k univerzalismu, odstranění nerovnosti mezi lidmi, dokonce k zániku etnických rozdílů včetně barvy pleti. Dojem z těchto humanistických teorií trochu kazí fakt, že v budoucnu mají lidé být pouze bílí či žlutí. Přesto není Lee zdaleka tak etnocentrický jako mnozí jeho současníci. Všímá si například, že domorodci, s nimiž přichází do styku, „jsou šťastní, spokojení a mají velmi málo potřeb“, a ptá se, „jaké výhody plynou ze všech těch nádherných strojů a vynálezů nám všem, když je nedokážeme patřičně využít, a slouží tak jen k plnění kapes několika vyvolených dalšími zisky“. Neujde mu ani nerovné rozdělení bohatství a práce – k čemu jiní potřebovali Marxe, k tomu zvídavému inženýrovi stačí pozorovatelský talent a upřímný zájem o život těch nejchudších.

Může to připomínat některé reportáže Goerge Orwella, ovšem s tím rozdílem, že Orwell život spodiny přímo vyhledával a záměrně zakoušel na vlastní kůži, kdežto Lee ho „pouze“ nepřehlíží, a když je to v jeho silách, snaží se potřebným i pomoci. Je přitom jedno, zda jde o umírající v provizorních nemocnicích v džungli, domorodé ženy pracující v dolech, zaměstnance nuzných krejčovských dílen v Číně nebo mladistvé prostitutky. Lee se snaží překonat své elitářství, třeba ve vztahu k všudypřítomným „kuliům“, což opět koresponduje s Orwellem a jeho reflexí vlastního koloniál­ního rasismu například v románu Barmské dny (1934, česky 1998) nebo v řadě esejů. Zkuste si představit sjetého Orwella bez jasného ideologického zázemí i emancipačních aktivit a nebudete daleko od předkládaného obrazu autora Podsvětí Orientu.

Podsvětí a láska

U slova „podsvětí“ z titulu knihy stojí za to se zastavit – moc se o něm totiž nedozvíme, pokud ho neztotožníme s nevěstinci a drogovými doupaty, které Lee občas navštěvoval. Zdá se zkrátka, že název knihy poněkud přehání, což ostatně odpovídá naturelu autora, který sice v lecčems dokázal překonat omezení člověka viktoriánské doby, ale když dojde na sex či otázku prostituce, je znát, že ho svazují zábrany, kterými v případě látek měnících vědomí netrpí. Dozvíme se tudíž pouze to, že spatřil „věci, které nelze ani opsat“ nebo že jej v Číně lákali „na kankán a na ještě horší věci“. Analýzu čínských zločineckých tongů tedy nečekejte – vždyť i ve vykřičených domech Lee zřejmě raději přivíral oči. Podsvětí, do něhož dává čtenářům nahlédnout, je tak spíše výjevem pro odvážnější turisty a rozhodně nepřináší žádnou zprávu o fungování zločineckých organizací tehdejší doby.

Co by to ale bylo za dobrodružné vyprávění, kdyby v něm chyběla láska? V tomto případě se jedná o autorův celoživotní vztah s Indkou jménem Mulki, kterou v podstatě vykoupil z otročení v dolech (což by současný čtenář klidně mohl prohlásit za svého druhu obchod s bílým masem). Překladatel tuto jistě důležitou, ale také skromnou linii příběhu neváhá v předmluvě označit za „plnokrevnou love story“, s čímž se dá stěží souhlasit, když si uvědomíme, že ve vyprávění v podstatě není prostor nejen pro intimní introspekci autora, ale ani pro zachycení postojů a osobnosti samotné Mulki, již charakterizuje především oddanost a vděčnost k druhovi, jenž ji vytáhl ze společenského dna.

Podsvětí Orientu je v každém případě na svou dobu unikátní knižní reportáž, která neztrácí na přitažlivosti ani dnes. Možná neodpovídá estetickým a stylistickým nárokům, jež si spojujeme třeba s mnohem pozdějším novým žurnalismem, ale rozhodně není třeba ji vyobcovávat z oblasti literatury a kvalitní žurnalistiky. Lee má úsporný, nicméně celkem strukturovaný styl, který je v publicistice potřeba, a na tom, zda si občas nevymýšlel nebo nepřeháněl, nakonec vlastně tolik nezáleží. O předmětech svého zájmu toho evidentně věděl dost.