Odeon 2021, 80 s.
Živá je na básních Víta Slívy snad jen jeho zvláštní, netrpělivá vulgarita a frenetické přehánění. A ta vulgarita je na rubu podlepená demonstrativní cudností, bez níž by si přece uvědomělý hříšník netroufl do světa vystrčit ani nos: budu si hřešit, jak chci; svou vinu pak přiznám kdykoli. A musím přehánět, protože mě krása ruku v ruce s láskou a smrtí zachvacuje s takovou intenzitou, až to bolí, a já si nedovedu ulevit jinak než napsat báseň, totiž zahrát si sám se sebou a sám před sebou hru na osobní výpověď doopravdy. Abych se nezbláznil, abych se pohnul k pochopení. Jenže jedinečná zkušenost, o jejíž tíze nelze pochybovat, mění se pod rukama básníka v krásný ornament. A tak i v Bójích čteme obřadně strnulé, do sebe zahleděné verše, které dobře znějí i dobře vypadají, které se kochají knihomluvou a slábnou archaismy, říkají pravdy a úplně proti své vůli nastolují útěšné bezčasí trpkého času, přizdobené hledanými rýmy („Klít jménem Vít?“). A ono tu mezitím běží o smrt, lépe, o život. Člověk se každé ráno popadá za hlavu v „hemžení vteřin“, nehlídá se, nehledí na obchodnický stud, jeho mysl stíhají opravdové, pošetilé nápady (chce líbat mrtvou přes víko rakve). A básník? Staví se zhurta proti smrti, vysmívá se, a přece své verše nakonec pokaňhá literárností. Zřejmě tu působí ono kouzelné vědomí „býti básníkem“, které Slívovi přirostlo k hrudi natolik, že se na obálce své nové básnické sbírky nechává titulovat jako „žijící klasik“. A láska, smrt a krása jsou jinde.