„Ja som študovala literatúru celkom dlho a tiež to tak mám. Niekedy dám knihe iba tri strany,“ svěřila se přednedávnem mladá slovenská spisovatelka Zuzana Šmatláková, autorka prózy Nič sa nestalo (2020), v rozhovoru pro magazín 3/4 revue. Řeč přišla na knihy, které nedokážeme dočíst, protože nám nesednou. Finalistka prestižní soutěže Anasoft litera svou odpověď ještě doplnila: „Jeden kritik mi minule povedal, že on dá maximálne desať, a keď ho kniha nezaujme, tak ju nedočíta.“
Nevím, zda zmiňovaný kritik píše po přečtení deseti stran na knihy recenze. Netvrdím, že to není možné. Kulturní rubriky jsou plné soudů, které si redakční špílmachři přeťukávají jak biliárové koule z jednoho koutu do druhého.
Ale aby bylo jasno. Rozhodně nechci obtěžovat plamennou obhajobou, že kniha je kulturní statek, hodnota a výsledek píle mnoha lidí, jejichž namáhavá práce si zasluhuje úctu. Ani nechci žehrat na bídný stav literárně kritické stolice a nedostatek řemeslného fortelu. Chci docela jednoduše říct, že nedočítat knihy je škoda. Je to, jako kdybyste pozvali kamaráda na večeři a uprostřed jídla ho zvedli od talíře a vypoklonkovali ze dveří, protože vás během předkrmu začal nudit.
Není to tak dávno, co mě můj spolupracovník pobavil vyprávěním o tom, jaký nesnesitelný odpor mu kladl Musilův Muž bez vlastností (1930, česky 1980). Protože tušil, že to nebude žádná sranda, přihodil epopej do zavazadla sbaleného na stipendijní pobyt v Krakově. Sliboval si, že déletrvající samota v cizím městě zajistí jeho mysli dostatek soustředění. A těšil se, že středoevropské kulisy dodají knize odehrávající se v rakousko-uherské Kakánii správnou šťávu. Brzy však narazil na vlastní limity. „Musíš!“ přemáhal opakovaně spánek nad Musilovým tlustopisem v malopolských kavárnách tak dlouho, až zaúřadovala roztěkanost a svazek v jakémsi podniku zapomněl. Mohl to považovat za vysvobození. Za výhru. Namísto toho se dostavil pocit selhání.
Jonathan Karp je ve svých sedmapadesáti skutečným matadorem amerického nakladatelského světa. Prošel redakcemi ve třech vydavatelstvích z newyorské „velké pětky“; pracoval v Random House a Hachette Group, nyní vede Simona & Schustera. V knize What Editors Do (Co dělají redaktoři, 2017), která je zasvěcena alchymii redaktorského řemesla a do níž přispěl svým esejem, vzpomíná na kolegu, který na dotaz, čemu že se vlastně věnuje, odpovídal: „Čtu špatné knihy, abyste vy nemuseli.“ Hle, ozvěna starých časů!
Žijeme ve zvláštním rozpolcení. Jako televizní Pohlreich. Kloužeme jídelním lístkem a necháme si na stůl servírovat nekonečný sled pokrmů, které po olíznutí omáčky odsouváme. V touze po stále nových chutích se nikdy pořádně nenajíme.
Ale čím víc těkáme, tím víc chceme Příběh. Je to docela nový vynález veřejného prostoru. O příběhu není zmínka ani v Čapkově Kritice slov z roku 1920, ani v Poláčkově Žurnalistickém slovníku, který je o čtrnáct let mladší. Přitom obě knihy výstižně popisují dobové prvorepublikové fráze. Nenašel jsem ho ani v Barthesových Mytologiích (1957, česky 2004), věnovaných emblémům poválečné kapitalistické společnosti. Také devadesátá léta se bez příběhového marketingu dobře obešla. Ekonomická transformace potřebovala fundament tak bytostný, že si pomáhala učeností bezmála antickou. Vzpomeňte na výrazy jako „filosofie podnikání“ nebo „trh idejí“.
Dnes je situace jiná. Co se nemůže pochlubit vlastním příběhem, jako by nemělo právo na existenci. Příběh mají národy, etnika, školy, politické strany, menšiny, firmy a podniky, restaurace, dopravní prostředky, sportovní soutěže, domácí mazlíčci, umělecká díla, dokonce i průmyslové výrobky a zemědělské výpěstky. Příběh má tužka z Koh-i-nooru, znojemská okurka, české pivo, smartphone i kalendář Pirelli.
Příběh, to je ale současně étos literární kultury. Zřetězení nahodilých událostí do logického náhrdelníku. Vtělení smyslu do chaosu a nepředvídatelnosti dění. Příběh má začátek a směřuje ke konci, je klubkem nitě, která se po otevření knihy napne mezi stránkami od titulního listu až po tiráž. Ctí kauzalitu a přehlednost, jasnou geometrii, lineární čas, střídání ročních období a denních dob.
Jenže v současném digitálním vesmíru se příběh bortí jak při jaderném štěpení. Rozpadá se do fragmentů; mizí vědomí celku i souvislostí. Ztrácí se horizont, zašmodrchaná nit nevede odnikud nikam. Zamotává se čím dál víc.
„Oznamujem vám, že dnešným dňom sa skončilo moje manželstvo s XY,“ cituje Šmatláková ve své próze o manželské nevěře typický facebookový status. „Nepýtajte sa ma na nič, na žiadne otázky odpovedať nebudem.“ Je známá věc, že zhruba polovina rodinných svazků nevydrží. Zajímalo by mě, kolik knih zůstává nedočteno.
Autor je šéfredaktor nakladatelství Paseka.