Zákon a nepořádek

„Chtěl jsem udělat něco, co by mi poskytlo aspoň iluzi, že jsem užitečný. Kinematografie podle mě totiž vůbec užitečná není. Ale snad vám dokáže na nějaký čas dát pocit, že k něčemu je.“ Těmito slovy v rozhovoru pro web Awards Radar shrnul mexický režisér Alonso Ruizpalacios své rozpoložení v roce 2018, když začínal natáčet svůj třetí snímek, nazvaný nakonec Policejní film. Jeho poměrně složitá geneze se do výsledného tvaru otiskla minimálně v tom, že je to zároveň jednoduché i komplexní dílo.

Rozklad viděný zevnitř

Ruizpalacios začal film připravovat na sklonku prezidentského období Enriqua Peñi Nieta, který podle režiséra zanechal Mexiko v rozkladu. Režisér se zaměřil na téma korupce – původně chtěl natáčet dokument z prostředí státních úřadů. Po nějaké době však shledal, že jakkoli se jedná o fascinující téma, působí ve filmovém zpracování nudně. Proto upřel svou pozornost na policii, tedy státní složku, která má v Mexiku dlouhodobě velmi špatnou reputaci – nejen vinou korupce a zneužívání moci, ale i kvůli nedůvěře obyvatel a neschopnosti policie zajistit jim bezpečnost. Policejní film se těchto témat dotýká, ale výhradně zevnitř.

O mechanismech korupce a fungování mexické policie se dozvíme jen jednotlivosti, které ale často působí dost výmluvně – například zjistíme, že pokud si zraněný policista sundá neprůstřelnou vestu a následně zemře, pojišťovna rodině nezaplatí odškodné. Zřetelnou představu o tom, jak to v mexických pořádkových sborech chodí, si uděláme i ze zmínek o tom, jaké množství nových členů policie nabírá a jak vysoká je jejich úmrtnost, případně kolik peněz strážníky denně stojí, aby vyfasovali bezpečné a funkční vybavení. Rozhodně ale nejde o sociálně realistický pohled do prostředí mexické policie. Osou vyprávění totiž není systém policejní práce jako takový, ale dvě profesní i partnerské dvojice: jednak pár policistů z mexických ulic a jednak dva herci, které Ruizpalacios najal, aby se do rolí příslušníků represivní složky „vžili“ – což je vskutku netypický přístup k práci s herci. V první půlce oba aktéři ztvárňují příslušníky policie v hraných sekvencích založených na výpovědích skutečných strážníků, v té druhé už režisér obrací kameru k nim samotným.

Sirény, zbraně, uniformy

Policejní film se soustředí na figuru policisty coby určité společenské role, s níž se pojí jistá očekávání, rituály, ale také specifické mýty. Titul není jen lakonickým popisem toho, o co ve filmu půjde, ale také odkazem na žánr policejních snímků, který má tradici v mnoha světových kinematografiích. Některé scény můžeme chápat jako hru s klasickými klišé policejních filmů. Hned v úvodu sledujeme dlouhý záběr na zásah noční patroly, snímaný přes čelní sklo služebního auta. Scéna je plná neurčitého pocitu ohrožení – ten si však do ní nejspíš vkládáme my sami jakožto diváci znalí mnoha různých filmů, seriálů či záznamů zachycujících policejní práci. Vyloženě jako úlitba našim očekáváním pak působí scéna honičky se zlodějem, která nakonec nemá žádnou pointu. Ironicky vyznívají i inscenované záběry ze soukromého života policejního páru: namísto drobných něžností je vidíme hravě, ale zároveň drsně zápasit na podlaze; krátká sexuální scéna se vzápětí změní v cosi na způsob výslechu.

Ještě výrazněji jsou ale zdůrazňovány klasické atributy spojené s policií. První, co ve filmu slyšíme, je policejní siréna, jejíž zvuk se vrátí ještě v několika dalších scénách. Na hraně fetišismu je i způsob, jímž se Ruizpala­cios zaobírá zbraněmi a uniformami a nakonec i samotnou figurou strážce pořádku. Postava policisty je několikrát postavena do přímé konfrontace s civilním okolím. Policie se pokouší na ulici vyřešit incident s mužem, který se obnažuje na veřejnosti, ale přitom sama fatálně selhává. Na gay pride strážce zákona jen pasivně postává, a přesto se od kolemjdoucích účastníků pochodu dočká zesměšňujících inzultací. V obou scénách je vidět, že uniforma anonymizuje člověka, který ji nosí, a že jedince redukuje na povolání, jež vykonává, nebo dokonce na pouhý symbol. Ruizpalacios to zdůrazňuje i tím, že do uniformy neobléká reálného policistu, ale herce. Jádrem celého snímku je ostatně právě interakce mezi herci a skutečnými policisty.

Nemožnost důvěry

Režisér se svými protagonisty, profesionálními herci Mónicou Del Carmenovou a Raúlem Brionesem, zachází hodně nestandardně. V první půlce filmu je nechává ­ztvárňovat role policistů v inscenovaných scénách, za­­tím­co ve druhé z nich dělá de facto sociální herce. Ani v inscenovaných pasážích ovšem nejde o pouhé hraní role, ale spíš o stínování policistů, a to občas doslova – v některých scénách aktéři hrají „na playback“, takže na kameru naprázdno předříkávají monology, které ve zvukové stopě slyšíme v podání reálných policistů. Součástí jejich angažmá bylo i absolvování policejní školy, jehož smyslem však nebyla příprava na roli ve vlastním slova smyslu, ale spíš získání zkušenosti. Ve filmu přímo vidíme úryvky z videodeníků, které si oba herci natáčeli na mobilní telefony během výcviku, a také monology, v nichž se ke svým zážitkům se skutečnými policisty a jejich prací vracejí. Tímto zvláštním gestem, které narušuje hranici mezi fikcí a dokumentem, jako by Policejní film chtěl rozbořit zavedené kategorie, v nichž o policii – nejen v Mexiku – veřejnost uvažuje. Za jednoduchým portrétem dvojice mexických strážců pořádku Ruizpalacios rozehrává složitou hru identit: v policejní uniformě je oblečen konkrétní člověk, toho ale ztvárňuje filmový herec, jenž ve snímku vystupuje nejen jako postava, ale i sám za sebe.

Podobně komplikovaný je Policejní film i formálně. Záběry evokující současný artový film i policejní thrillery se střídají s monology natáčenými na mobilní telefon nebo s dokumentárními sekvencemi a vše korunuje závěrečný záběr skoku z vysokého můstku do bazénu, který svým extrémním zpomalením působí až surreálně. V této scéně má herečka, jež se účastní policejního výcviku, dokázat svou odhodlanost k akci a důvěru v tým. Musí proto skočit z velké výšky do vody, i když ne­­umí plavat, a spolehnout se na to, že ji kolegové vytáhnou. Z jejího monologu předem víme, že bude zachráněna ve chvíli, kdy se ve vodě skoro utopí. A právě tak vyznívá i Ruizpala­­ciův bezútěšný film – je to příběh o nestabilitě, nespolehlivosti a nemožnosti důvěry. Proto je nakonec užitečný na úplně jiné úrovni, než na jakou režisér původně myslel.