Nedávno jsem dostal příležitost přednášet o deníku a deníkové literatuře. Přednáška byla určena frekventantům sebezkušenostního psychoterapeutického výcviku s názvem Péče o duši. Jedná se o nový typ výcviku, který kombinuje skupinovou interakci s přesahem do psychosomatiky, filosofie, spirituality a též kultury a umění, aby tak rozšířil a integroval motivaci a komplexní pohled na svět. Více o tomto pozoruhodném záměru snad jindy. Přednáška mi ale umožnila znovu vstoupit do fascinujícího deníkového vesmíru, v němž se setkává a propojuje rozměr literární a psychologický, výraz vychází ze sebepoznání, autor začíná sám od sebe a v ideálním případě do sebe pojme celý svět.
Kdy se lidé rozhodují psát deník? Zpravidla v přelomové situaci, krizi, době vypjaté či umrtvující, za nemoci, v časech dozrávání. Deník představuje literární žánr, který nutně nevyžaduje výjimečné schopnosti či dokonce mistrovství. Vést si jej může každý a jeho hodnotu nelze předem odhadnout – i ze záznamů obyčejného člověka se může stát neobyčejně cenný dokument o jedinci i dějinné epoše; a to nemluvíme o ceně vnitřní, kterou je těžké stanovit, protože tkví v ziscích subjektu samého. Prostřednictvím deníku člověk hledí do svého nitra, vede dialog se sebou i s bytím, směřuje do svého středu a ke svému jádru, konfrontuje minulé a současné, naplňuje potřebu něco po sobě zanechat. Vede si deník na svůj vrub, ale zároveň jej adresuje všem nepřítomným a nenaslouchajícím, budoucím příchozím, Bohu, „absolutnímu Ty“ Martina Bubera či „Druhému“ Emanuela Lévinase. Příjemce je nezřetelný a proměnlivý, třeba dokonalý čtenář, tajná láska, všichni a nikdo.
Deník se autorovi může stát zrcadlem, v němž slovy španělského filosofa Josého Ortegy y Gasseta zahlédne svou tvář vystupující z času, ale i útočištěm, stanovištěm paměti nebo laboratoří, kde se experimentuje s obsahem i formou. Deník se ukazuje jako společník, průvodce životem, svědek; jeho proud se neustále valí vpřed jako vitální work in progress. Tvorbou deníku se děje akt literární, existenciální i autoterapeutický.
Mnohé deníky jsou neseny programem „mluvit o tom, o čem se nemluví“ a prezentovat intimitu pisatele i druhých, tematizují vědomí a identitu autora. V procesu sebeprůzkumu a sebenasvěcování se hodlají dobrat toho nejpravdivějšího a nejautentičtějšího a vydávat se v tom čtenářům napospas. Intimita je však křehká. Dřívější doby o ni – byť leckdy příliš puritánsky – dbaly: Byronovu korespondenci, zápisky i paměti po jeho smrti zainteresovaní úlevně i vítězoslavně obětovali plamenům. Moderní doba ovšem pietu k intimitě nahradila euforií z ní a její bezuzdnou exploatací. Ale i dnes zábrany existují. Znám autorku, která přes svůj nepříliš pokročilý věk učinila poslední vůli, v níž přikazuje po smrti zničit právě své deníky.
V psaní deníku tedy spočívá i něco riskantního a nebezpečného. Naše syrové a tvrdé soudy, záznamy neveřejných událostí, příhod a vztahů mohou být pro dotčené zraňující – obnažují trapná, bolestná a choulostivá ložiska, předhazují jiným věci tajné a tajené a činí tak bez ohledů a svolení. A platí to i pro původce textu. Má se zcela vydávat? Svlékat se donaha před známými i neznámými? Kompromitovat bez váhání sebe i postavy svého příběhu? Co vůbec znamená být naprosto otevřený a lze v tom dosáhnout jakéhosi absolutna, ba hůř, rutiny, pokud dobře neznáme ani sami sebe a jsme si záhadou? A pokud bychom se cenzurovali, jak bychom mohli ještě být pravdiví?
„Nechte si něco pro sebe,“ říkal nám na začátku výcviku náš terapeutický guru Oldřich Čálek. „Nemusíte na sebe vyzradit všechno. Každý má právo na tajemství.“ Během pěti let však mnozí své tajemství vyjevili, protože už s ním prostě nemohli sami vydržet; museli ho sdílet, ať bylo jakkoli závažné a temné. Někteří to udělali až v posledním okamžiku. Studenti mi zase vyprávěli, že si nepřejí, aby se jejich výcvikový deník dostal někomu do rukou. Jenže jindy o to naopak právě stojí, intenzivně touží, aby zrovna tenhle člověk četl to, co je určené jemu jako bytostný vzkaz a bytostná výpověď. A tak mu deník rafinovaně podstrčí a doufají, že nevydrží, podlehne a otevře ho. Zkouška čestné diskrétnosti i trochu zoufalá výzva zároveň.
Jeden básník zařadil do sbírky báseň o své ženě, napsanou pro ni, ale bez explicitního věnování. Žena knihu prošla, aniž by si básně všimla. Vytrhal tedy všechny ostatní listy a svazek jí podal, ona jej však odložila. Naše komunikace se někdy ubírá po podivuhodných cestách. Vyžadujeme, aby všechno bylo ryzí, čisté a spontánní, bojíme se chtěného, umělého a nuceného. Obáváme se, že realita naše touhy a přání zbortí jako katedrály ze sirek.
Deník je podobou komunikace sui generis, často silnou, přesvědčivou a inspirativní. Ať už v roli autora či čtenáře, vždy se vyplatí mu podlehnout.
Autor je literární historik a kritik.