Intergalaktický bildungskomiks

V jednom rozhovoru scenárista J. M. DeMatteis prohlásil, že řada čtenářů chápe komiks jako „film na papíře“. Ve skutečnosti je ale možné toto médium vnímat mnoha jinými způsoby – třeba jako ilustrovanou prózu. Právě tak se americký tvůrce postavil ke svému nejuznávanějšímu dílu, sérii Měsíční stín (Moonshadow, ­1985–1987). Obří cyklus sestávající z dvanácti kapitol, původně vycházejících jako samostatné sešity, patří mezi klíčová emancipační díla amerického komiksu z poloviny osmdesátých let, v nichž se komiksové médium prezentuje jako plnohodnotná umělecká forma určená dospělým čtenářům. Měsíční stín vycházel ve stejné době jako slavné revizionistické superhrdinské příběhy nakladatelství DC, jakými byli Strážci (1986, česky 2004) Alana Moorea nebo Návrat temného rytíře (1986, česky 2003) Franka Millera, ale také v době, kdy ve velkém vydavatelství Pantheon Books vyšel slavný indie komiks Arta Spiegelmana Maus (knižně vyšel v roce 1986, nicméně časopisecky vycházel od roku 1980). De­-Matteis a výtvarník John J. Muth přišli s výrazně odlišnou představou „uměleckého“ komiksu, která nebyla o nic méně radikální.

Komiks jako próza

Měsíční stín vycházel u nakladatelství Marvel v exkluzivní edici Epic. Ta vznikla v roce 1982 jako platforma pro autorské komiksy, které nepatří do superhrdinského multiverza Marvelu a nepodléhají seberegulačním pravidlům Comics Code Authority, která platila pro tituly určené mládeži. V první polovině osmdesátých let tu vycházely hlavně kosmické sci­-fi příběhy, na což DeMatteis a Muth osobitým způsobem navázali. Jejich komiks nicméně prvky space opery spojuje s bildungsromanem, psychedelií a myšlenkovým světem, který odkazuje k přelomu šedesátých a sedmdesátých let. Série je pojatá jako vyprávění více než stoletého starce jménem Měsíční stín, který vzpomíná na svá mladá léta. Jeho matka, která patřila k hnutí hippies, byla v roce 1968 unesena příslušníkem mimozemské rasy, jenž vyhlíží jako stříbrná koule s obříma očima a ústy. Jinosvětské stvoření se pak stalo otcem mladíka, který strávil celé dětství v mimozemské zoo. V patnácti letech ale Měsíční stín ze svého domova odešel a vydal se na pouť za poznáním světa a vnitřní zralostí.

Neobvyklá je i forma komiksu. Měsíční stín často stojí na hraně ilustrované prózy. Obsahuje minimum dialogů a děj většinou plyne prostřednictvím dlouhého vypravěčského monologu. Vyprávění se dělí na jednotlivé panely, jejichž součástí je text, ale obrazy jsou často spíš ilustrační než sekvenční. Přesto na sebe navazují a tvoří s textem kompaktní celek, který jednoznačně patří do komiksového média. Vizuální i textová složka jsou přitom až artistní. DeMatteis používá spíš dramatický, expresivní jazyk plný řečnických figur, než že by budoval dramatické situace. Vypravěč se soustředí na vnitřní prožívání hlavního hrdiny a zároveň oslovuje čtenáře, klade otázky a každou kapitolu uvozuje citací jiného autora klasické literatury.

Samotný text by působil o poznání naivněji a nabubřeleji, kdyby ho nedoprovázela skvělá výtvarná složka od Jona J. Mutha (na kterého v posledních sešitech navázali Kent ­Williams a George Pratt). Převažují velké panely pojednané malbou – údajně jde o první komiks vytvořený pomocí malby, který kdy v USA vyšel. Neostré kontury vodových barev, jejichž plochy často vyplňují pozadí, a kolážové kompozice mísící sci­-fi art se surrealismem pomáhají dotvořit snový, emotivní a magický dojem, jímž vyprávění Měsíčního stínu působí.

Mytologická autobiografie

DeMatteisův komiks můžeme brát jako svěží alternativní variantu spirituální space opery, kterou v komiksu vytrvale provozuje třeba Ale­jandro Jodorowsky. Oba autoři používají kosmickou sci­-fi jako prostor, na kterém nebudují komplexní fikční světy, ale spíš využívají inventář fantasmagorických motivů, ze kterého po libosti vytahují propriety, jimiž své absurdní vesmíry zabydlují. Jenže zatímco Jodorowsky se vyžívá v megalomanských dobrodružstvích velkých hybatelů dějin, DeMatteis je empatický a osobní. Nejde jen o to, že jeho komiks vypráví emočně patřičně zjitřený příběh o dospívání hlavního hrdiny; Měsíční stín je zároveň svým způsobem bizarní autobiografie.

Autor ke komiksu poznamenává, že ke konci série úplně změnil pohled na jejího vypravěče. Zpočátku chápal celý příběh prostě jako líčení mladých let stárnoucího Měsíčního stínu. Postupně ale začal mít pocit, že starý Měsíční stín možná čtenářům líčí fantazijní, mytologickou verzi svého života. Tedy že dělá totéž, co psaním této série učinil DeMatteis sám. Měsíční stín se tak stává blížencem jiného DeMatteisova známého komiksu Brooklyn Dreams (Brooklynské sny, 1994–1995), což je příběh dospívání italoamerického teenagera Vincenta Santiniho v Brooklynu sedmdesátých let, který je plný autobiografických prvků ze spisovatelova života. Děj je rovněž vyprávěn z perspektivy postavy vzpomínající na svá mladá léta, tentokrát ovšem daleko realističtěji. Také zde se ale od začátku přímo tematizuje nespolehlivost paměti, fabulační aspekty vyprávění i používání alter ega při vztahování se k vlastnímu životu.

Fantazijní cesta

Vincent Santini a Měsíční stín jsou přitom radikálně odlišné postavy. Ostatně Santiniho máma rozhodně není éterická hippie jako matka Měsíčního stínu, ale neurotická Italoameričanka z velkoměsta. Obě hlavní postavy spějí k něčemu, co DeMatteis označuje jako duchovní prozření a co má kořeny v autorově vlastním životě. V sedmnácti letech prý zažil niternou spirituální zkušenost, která ho dovedla k přijetí eklektického učení indického duchovního Mehera Baby. V Brooklynských snech najdeme civilní ztvárnění tohoto prozření, kdežto Měsíční stín končí mystickou variantou esoterické zkušenosti. Zásadní rozdíl obou knih nicméně spočívá v tom, že v Měsíčním stínu se autor svým životem příliš nezabývá a kniha je spíš ztvárněním počátku sedmdesátých let, kdy vyrůstal. Konkrétní reálie této doby sice do textu pronikají jen skrze Stínovu matku, ale peripetie a postavy, jež hrdina na své pouti potkává, souvisí často s otázkami, které společnost i popkultura řešily právě v sedmé dekádě 20. století. Hrdinovo válečné tažení evokuje sérii zámořských válek, jichž se tehdy USA účastnily, charakteristický je i způsob zobrazování různých mocenských institucí, vztah k sexualitě a ostatně i psychedelický vizuál. Jsou to témata typická spíš pro šedesátá léta, ovšem podaná s jistou skepsí, s názorem, že svět není možné reformovat, a tudíž je třeba reformovat sebe samé.

Fantazijní cesta, kterou se DeMatteis pouští, v dnešní popkultuře, posedlé různými formami realismu, možná nepůsobí tak atraktivně jako Mooreovy a Millerovy deziluzivní příběhy nebo Spiegelmanovo autobiografické východisko a témata, jimiž se DeMatteis zabývá, mohou dnes na první pohled vyznívat odtažitě a překonaně. Přesto Měsíční stín v žádném případě není těžkopádná archiválie, do jejíhož čtení bychom se museli nutit. Dodnes je totiž originální svým přístupem k médiu, pojetím fiktivního světa i způsobem, jakým nakládá se svými literárními a výtvarnými inspiracemi.