Když zbyde jen hlad, žízeň a tíseň

Pokud jste někdy prožívali drtivou tíhu banality, již dennodenně podstupujeme, když chodíme do práce, navazujeme vztahy, naplňujeme představy svých blízkých a snažíme se žít takzvané smysluplné životy, určitě jste to nedělali dostatečně důsledně. Alespoň tedy ve srovnání se Třemi kapitolami básníka a prozai­ka Daniela Hradeckého, protože tři prózy ze života autorova literárního alter ega Gustava Dakla jdou až na samu dřeň existence. Jejich podstatou je vyhrocená observace sebe i ostatních a rozpravy nad marností života i lákavou vyhlídkou smrti, která čeká za rohem a slouží jako měřítko nesmyslného lopocení i jako úlevná vidina rozuzlení umouněných příběhů tohoto světa. Světa, v němž jsou „jedinými nezfalšovanými zážitky hlad, žízeň a tíseň“.

V bahně přežívání

Jak se dočteme na obalu knihy, Tři kapitoly by mohly mít v návaznosti na Hradeckého první prózu Trosky jednoho deníku (2016) podtitul „Trosky jednoho románu“. Ačkoliv jsou jednotlivé kapitoly, tedy texty Dumdum, Výlety s otcem a Vikštejn, završené a mají sice drobnou, ale velmi zřetelnou pointu (obzvlášť první Dumdum), nejedná se o povídky. Jsou to spíš jakási torza či ruiny, v nichž autor s vytrvalostí supa krouží kolem mršiny života, ze všech možných úhlů nahlíží vlastní vykořeněnost a ohledává nitro odcizené od všeho, k čemu by měl mít člověk respekt a co by mu mělo být vzácné. A dělá to přesně, krutě a neúprosně.

Děj se odehrává v Litvínově, Mostě a Ústí nad Labem, ve městech „omezených nemožností“. Nečekejme ale exploataci severočeského prostředí coby exotické kulisy pro dojemné příběhy z periferie. Zde se noříme do bahna přežívání, přičemž popisovaná místa v sobě nesou bolest člověka, který v nich byl nucen trávit většinu života a prožil je doslova na vlastní kůži. Ostatně autentičnost textu a jeho přímé propojení s realitou naznačují i cenzurou (respektive autocenzurou) začerněná místa v nejdelším textu Výlety s otcem, kde jsou skryty nekorektní výrazy a odkazy na žijící osoby. Tato anatomie ztroskotání, selhání a zoufalství popisuje Gustavovo pobývání na dně ve všech možných formách – ať už v podzemním bytě bez peněz a zaměstnání, ale zato se solidní závislostí na alkoholu a nikotinu, nebo v roli ostrahy ústecké fabriky či na „dovolené“ v mosteckém blázinci. Ne­ustále se tu jedná o plnění podmínek a hraní rolí, které jsou pro hlavní postavu na hranici přijatelnosti. Hrdina se brání alkoholem, myšlenkami na sebevraždu a obsedantní chůzí po kopcích, která neslouží k poznávání krajiny, ale jako prostředek umrtvení a zapomnění.

Text zaujme nemilosrdným proudem mikropříběhů, prožitků, metafor, introspekcí, potencionalit a analýz; vypravěč je jednou smířený a zdeptaný, jindy se rozhořčuje a pouští stavidla naštvaného spílání. Snaží se popsat a obhájit život mimo zavedené struktury a detailně zprostředkovává konání agenta zkázy, který se každý den třese strachem z toho, že bude odhaleno jeho podvratné nitro. Gustav žije vysokou hru, která je nesnesitelně mučivá, ale jde v ní naštěstí jen o život – a ten už je ve vypravěči jen zpola, ostatně na několika místech se v knize označuje za mrtvého.

Vydat se za hranici

U Hradeckého ale není moc místa ani pro bolestínství, ani pro přílišné dojímání nad všeprostupující ubohostí. S delirantní přesností a tvrdostí přiznává, že klíč k světu je jen v jeho rukou, ale přehodit páku v mašině života prostě není možné. Zároveň jedním dechem konstatuje, že tato propast je společná všem bez rozdílu – jenže lidstvo se většinou zoufale drží protetických pomůcek vypěstovaných kulturou a sloužících k milosrdnému zastření pravé podstaty světa. Reflexe všudypřítomné odvozenosti, trapnosti a neautenticity útočí i na instituce a konvence formující naše myšlení (školství, rodinu, média, literaturu, lásku): „kompenzačními pomůckami vyztužené myšlení je trapné, jalové, uloupené lupičům, kteří okradli zloděje…“.

Není tu však jen tíha. Autor dokáže i velmi dobře bavit – třeba kontextem, v němž náhle s lehkostí a ironií střídá bezvýznamné s formativní vzpomínkou z dětství: „Cestou do práce, v jediném okamžiku, v poslední chvíli prodlužuje krok, aby nešlápl do – v tom jitřním příšeří téměř neviditelného – lidského hovna uprostřed chodníku, lidského, protože z něj trčí zmuchlaný papírový ubrousek, v tom okamžiku mu svítá, že nejvíc mu život poničily knihy.“

Pokud bychom chtěli Hradeckého knihu ukotvit v současné i starší české literatuře, nabízejí se Přípravy na všechno (2020) od Elsy Aids, v nichž ovšem autor sebe i okolní svět obhlíží spíše z pozice niterného odstupu a všeobecný rozklad konstatuje s určitou mírou poťouchlého pobavení. Jistou vnitřní spřízněnost můžeme hledat i ve Studené vlně (2012) od S.d.Ch., jehož útrpné proudy vědomí odrážející úpadek světa jsou však psány s mnohem citelnější manýrou. A při troše anachronického přehánění, snad i díky volné prostorové spojitosti, si můžeme připomenout také Josefa Jedličku a jeho litvínovskou novelu Kde život náš je v půli se svou poutí (1966), ovšem náležitě transponovanou do děsů 21. století.

Ve Třech kapitolách se prožívání reality i sebe sama šponuje k nesnesení. Jistě by bylo snadné odbýt vše jako samoúčelné stěžování nenapravitelného neurotika a alkoholika, jemuž navzdory literárnímu úspěchu v životě nic nezbylo a který už ani po žádném záchytném bodu netouží. Jenže právě vypjatý a extrémní pohled by měl být nejvlastnějším principem literatury. Nejcennější je totiž vydat se za hranici. A to i s rizikem, že se odtamtud nevrátíme.