Projekt dostavby barokního komplexu Invalidovny v pražském Karlíně od architekta Petra Hájka, která usiluje o propojení významné památky s moderní budovou, se stal předmětem sporů veřejnosti i odborníků z řad památkářů. Autor následujícího textu polemizuje s kritikou, s níž přišel Jiří Varhaník v A2 č. 1/2021.
Návrh přístaveb k budově Invalidovny v Praze-Karlíně vzbudil velký zájem veřejnosti. Ozvaly se proti němu i kritické hlasy, k nimž se řadí článek Jiřího Varhaníka, publikovaný začátkem roku v A2. Obavy tohoto vynikajícího památkáře z poškození barokní památky si zaslouží respekt. Některé jeho argumenty se mi však zdají sporné.
Jiří Varhaník předně opominul širší souvislosti, které k návrhu přístaveb vedly. Invalidovna, kdysi obydlí pro vysloužilé vojáky, ztratila po povodni v roce 2002 svou funkci archivu a depozitáře a hrozil její prodej soukromníkům, kteří by ji nejspíš přestavěli na hotel a poškodili vzácně dochované interiéry. Když se budova zásluhou generální ředitelky Národního památkového ústavu Naděždy Goryczkové dostala pod správu této instituce, získali jsme záruku, že bude obnovena s náležitou pietou. Invalidovna se má stát edukačním a dokumentačním centrem památkové péče; mimo to Goryczková přislíbila pomoc Pražskému filharmonickému sboru, který už dlouho pracuje v provizorních podmínkách na Senovážném náměstí. Po průzkumu interiérů Invalidovny se však ukázalo, že se do nich adekvátní zkušebna nevejde a větší prostor by se dal získat pouze vybouráváním, nemožným z hlediska památkové ochrany. Dvě přístavby navržené Petrem Hájkem se proto jeví jako dobré řešení. Do jedné architekt vložil zkušebnu pro filharmonický sbor, do druhé sál pro přednášky a koncerty.
Baroko a abstrakce
Varhaníkova polemika začíná slovy o „nekontextuální dostavbě“. Na první pohled jde o závažný argument: takzvaná kontextuálnost nových staveb v historickém prostředí patří k principům, ze kterých by památková péče neměla slevovat, a Varhaník tedy nechápe, proč Národní památkový ústav v případě Invalidovny tuto zásadu opustil. Osobně si však nejsem jistý, zda se Hájkův návrh opravdu dostal se zásadou kontextuálnosti do rozporu. Dvě nové přístavby totiž přiléhají ke slepým štítovým zdím zadní strany Invalidovny, kde kdysi architekt Dientzenhofer musel budovu provizorně ukončit a kde by jeho projekt pokračoval dvěma dalšími křídly. Mohutnému měřítku Invalidovny i její symetrické kompozici dvě Hájkovy přístavby zcela odpovídají. Domnívám se proto, že nechuť některých zasloužilých památkářů k Hájkovu projektu vyplývá především z toho, že architekt neimitoval tvary barokních střech a nenapodobil členění Dientzenhoferových fasád. Tito kritici vyznávají zásadu, že kontextuálnost znamená nekontrastnost: novostavba musí se svými starými sousedy měkce a jakoby neviditelně splynout. Architekt Hájek se touto cestou nevydal. Jiná jeho práce, přestavba Arcidiecézního muzea v Olomouci, na níž se podílel s kolegy Tomášem Hradečným a Janem Šépkou, nicméně dokazuje, že úspěšná může být i metoda přiměřeného kontrastu, a osobně věřím, že to je i případ přístaveb k Invalidovně. Jsem přesvědčen, že tu barokní tvarová bohatost a abstraktnější projev moderní architektury budou koexistovat způsobem, který ukáže kvality jednoho i druhého.
Tím dospívám k dalšímu spornému bodu polemiky Jiřího Varhaníka. Aby dodal své kritice sílu a aby ukázal, že se Národní památkový ústav nedrží vlastních principů, dovolává se knihy Novostavby v památkově chráněných sídlech (2004), kterou ústav vydal jako svou metodickou příručku. Varhaník zastává názor, že Hájkův projekt neodpovídá doporučením v této publikaci, například zásadě, aby „přístavba nebyla vůči existujícímu objektu cizorodým prvkem a vycházela z principů hmotového utváření vlastního základního objektu“. I já se domnívám, že uvedená kniha správně zformulovala obecná pravidla, ale myslím si, že Hájkův projekt s nimi v rozporu není – příčí se jen diskutabilní zásadě „kontextuálnost rovná se nekontrastnost“. Jako k autoritě bych však k uvedené publikaci nepřistupoval, protože ji jako celek nepokládám za podařenou. Správná obecná pravidla jsou v ní totiž ilustrována mnohdy podřadnou a nekvalitní architekturou, jejíž jediná přednost spočívá v nekontrastnosti. To však podle mého názoru nestačí.
Potřeba ostrých debat
Zde se samozřejmě vystavuji útokům kritiků, kteří budou tvrdit, že ani Hájkovy přístavby k Invalidovně nejsou kvalitní a že Dientzenhoferovu budovu degradují. Anna Beata Háblová například v Salonu Práva z 30. listopadu 2020 vytkla Hájkovu projektu „nedotaženost v sochařské práci s hmotami výčnělků, které zůstávají někde na půli cesty mezi jednoduchými hranoly a promyšleným výtvarným řešením“. Námitky tohoto druhu se dle mého dotýkají podstatnějšího problému než ty, které se snaží prosadit doktrínu nekontrastnosti. Ani s nimi však nemůžu souhlasit – právě architektův ostych před příliš výrazným tvarováním totiž zaručí, že na sebe přístavby nestrhnou pozornost a že Dientzenhoferovo dílo zůstane dominantou.
V závěru své polemiky se Jiří Varhaník táže, co si mají zaměstnanci památkových ústavů počít, až jim budoucí stavebníci předloží ke schválení podobně nekontextuální projekty. Varhaník totiž věří tomu, že realizací Hájkových přístaveb dává Národní památkový ústav veřejnosti špatný vzor. K tomuto stanovisku, podle mého názoru nesprávnému, ho ovšem přivádí právě zmíněná doktrína „kontextuálnost rovná se nekontrastnost“ a pak také přílišná důvěra ke knize Novostavby v památkově chráněných sídlech. Obojí by se přitom mělo stát předmětem debaty, a to debaty stejně ostré, jako je ta o Hájkově projektu.
Autor je historik architektury.