František Štorm
Stavitelé
Volvox Globator 2020, 77 s.
Nikdy jsem se nepřestal podivovat nad tím, jak to František Štorm dělá. Ať už to je hudba, písňové texty, výtvarná díla, typografické realizace nebo nyní jeho kniha Stavitelé, vše, na co sáhne, se obrací v zlato. Proč tomu tak je, se dozvíme hned zkraje nové knihy od peruánského šamana, který u Štormovy chalupy v jižních Čechách sloužil ayahuaskovou ceremonii: mezi třemi rybníky tam totiž přebývají „spiritos creativos“. Tito duchové ovšem nepodněcují jen tvorbu uměleckou, ale také tu řemeslnou. Stavitelé jsou totiž svérázně zpracovaným deníkem stavebních prací, který se ze zákona musí vést na každé stavbě. Štorm v něm zachycuje jednotlivé fáze rekonstrukce ateliéru, respektive chalupy, „kde se bude tvořit a žít“. Nečekejme ale, že by byly fragmenty popisující přestavbu pouhým suchým výčtem. Hemží se to tu sice technickým výrazivem, bojuje se o řemeslníky a termíny a vzdoruje se fyzikálním zákonům i dodavatelům záhadných stavebních hmot kosmického věku, autor ale stavbu předestírá jako živý organismus, žije jí a vkládá do ní stejnou vášeň a představivost jako do svého umění: „Chalupa je moje tělo, stupeň empatie je úměrný době soužití, což je od dětství.“ Každou stránku deníku doprovází čtvercová ilustrace tužkou. Vévodí jim antropomorfizované stavební stroje, postavy dělníků nebo prapodivných stvůr, ale i abstraktnější geometrické kompozice, odkazující na strukturu technických výkresů. V knize najdeme i pár básní, poetické promluvy budovatelů, zážitky z hospody nebo z výletů, při nichž si autor čistil hlavu. Suverénní dílo, z něhož sálá inspirace, zaujetí pro věc i radost z dobře udělané práce.
Karel Kouba
Francisco Delicado
Portrét pěkné Andalusanky
Přeložil Jiří Holub
Rubato 2020, 378 s.
Španělský román Portrét pěkné Andalusanky z roku 1530 vypráví o římském působení kuplířky a intrikánky, ale také znalkyně lidských povah Losány. Ta obstarává delikátní záležitosti pro kurtizány i jejich zákazníky, ale současně z nich tahá peníze a šidí je. Forma dramatických dialogů způsobuje, že vyprávění je fragmentární, leckdy časově nepřehledné a bez jasné zápletky. Dlouho zapomenuté dílo doprovází nepostradatelný komentář překladatele, který objasňuje kontext vzniku knihy, ale i jazykové hříčky originálu a výklad dřevořezných ilustrací, jež se vztahují k textu. Ten je psán barvitým, eroticky dvojsmyslným i sexuálně explicitním jazykem stylizovaným do vulgární mluvenosti, při jejímž převodu do češtiny překladatel mnohdy přichází s neotřelým řešením (kopíkuřka, větrošuk). Nejedná se ale o erotickou literaturu s cílem dosáhnout čtenářova vzrušení, a nejde ani o kritiku zkažených mravů. Sexuální rovina zde slouží k obraznému využití jazyka – Portrét je plný metafor, jež vycházejí z jídla, ručních prací či obchodu a figurativně odkazují k pohlavnímu aktu. V narativních postupech (metafikční vstupy, aluze, perzifláže, jazykové hříčky, intermediální rovina) připomíná tato próza Dona Quijota nebo Tristrama Shandyho, napsané o desítky, respektive stovky let později. Kuriózní příběh, který se na první pohled jeví jako zamotané epizodní vyprávění, díky komentářům Jiřího Holuba získává podobu zábavného, rafinovaně intertextuálního díla.
Klára Soukupová
Zuzana Dostálová
Soběstačný
Paseka 2020, 272 s.
Čtvrtá kniha Zuzany Dostálové se dotýká tématu, které se loni v české literatuře objevilo hned několikrát – dospívajících dětí, jejichž osud je v rukou nechápajících a nenaslouchajících rodičů. Příběh Štěpána, jenž se za smutných okolností mění z dítěte v muže, je oproti většině podobných románů překvapivě dynamický a zejména uvěřitelný. Dostálová nepůsobí jako dospělák úporně se snažící porozumět mládeži a s jednoduchou upřímností popisuje křehký svět, proměnlivý jako život sám. Z anotace se může zdát, že kniha tematizuje hlavně problematiku žen samoživitelek. Jde ale mnohem dál. Postavu zcela nefunkčního otce (konečně jsme se dočkali současnějšího prototypu špatného táty, než jakým byl obtloustlý agresivní fanoušek piva a fotbalu!) vyvažuje sympatický dědeček – i ten má ale své nedostatky, stejně jako matka, která často neumí dát najevo svou lásku k dítěti. Témata jako chudoba, rozvod, smrt dítěte, nemoc či první láska jsou propojena zásadními problémy v komunikaci mezi všemi postavami příběhu. Autorka navíc poměrně citlivě zachází s řečí dospívajících dětí, i když Štěpánův projev se někdy zdá až příliš spisovný. Rozhodně se ale dostává dál než většina jiných tuzemských spisovatelů, kteří se v dialozích snaží promlouvat jazykem puberťáků, a například oproti Vránám Petry Dvořákové se tu lidé nedělí na dobré a zlé, spiklence a nepřátele. Soběstačný není literárně nijak zvlášť inovativní – možná ale čtenářům otevře oči v jejich vlastních životních situacích.
Valentýna Šatrová
Stephen Desberg, Henri Reculé
Jack Wolfgang
Přeložil Richard Podaný
Argo 2020, 195 s.
Belgický scenárista Stephen Desberg byl doposud známý především komiksovým pamětníkům. Na počátku tisíciletí mu totiž v rámci krátkodobého zaplavení českého trhu francouzským komiksem vyšla v nakladatelství BB art dvě alba ze série IR$. Relativně vysoká cena padesátistránkových komiksů i množství kvalitativně nevyrovnaných řad různých autorů nicméně odsoudily celý projekt k zániku a většina sérií se poté rozprodávala za desetinu své ceny. Nutno poznamenat, že právě série IR$ patřila k těm spíš průměrným. Po téměř dvaceti letech se tedy Desberg vrací, a to v modernějším a komerčně úspěšnějším podání. V jedné knize najdeme tři původní „sešity“, a čtenář tak má k dispozici zatím všechna vydání příhod Jacka Wolfganga, food kritika a zároveň tajného agenta, který řeší kriminální případy. Dodejme ještě, že Jack je pes a že příběhy se odehrávají ve světě, v němž lidé našli náhražku za maso a žijí se zvířaty v míru. A zvířata se zase začala podobat lidem: chodí po zadních končetinách, mluví a oblékají se. Přesto ve společnosti existuje určitý rasismus a někteří lidé svými zvířecími kolegy pohrdají. Scenárista se pokouší stavět příběhy především na humorných situacích, výtvarník Henri Reculé zase kreslí úsporněji a více využívá cartoonovou zkratku. Bohužel se vtírá srovnání s podobnou španělskou sérií Blacksad, která působí mnohem promyšleněji a propracovaněji než novější Wolfgang. Ale třeba příběh o zbohatlém kuřeti, které chce vyfouknout ostatním kandidátům většinu Nobelových cen, má přinejmenším řádně absurdní zápletku.
Jiří G. Růžička
Nechte je všechny mluvit
(Let Them All Talk)
Režie Steven Soderbergh, USA, 2020, 108 min.
Premiéra v ČR 10. 12. 2020 (HBO GO)
O novém filmu amerického režiséra Stevena Soderbergha se často mluví jako o improvizované konverzačce. Snímek o stárnoucí spisovatelce, která se dvěma přítelkyněmi cestuje luxusní zaoceánskou lodí, ale ve skutečnosti vznikal jako souhra spontánnosti a pevného konceptu v pozadí. Soderbergh se nechal inspirovat krátkou prózou povídkářky Deborah Eisenbergové a také ji přizval přímo k přípravě filmu. Společně vytvořili jednotlivé postavy a několik dialogů, ale většinou nechávali herce pod svým vedením v připravených situacích improvizovat – přesně v duchu názvu snímku Nechte je všechny mluvit. Komunikace je ostatně hlavním tématem filmu. Scénář klade vedle sebe nejen různé typy literární prózy (od experimentálního románu po detektivku), ale především různé skryté křivdy, nevyjasněné vztahy a zákulisní manipulace, z nichž jednotlivé situace vycházejí. Konflikty však jen málokdy otevřeně eskalují. Nechte je všechny mluvit je trochu jako detektivka, v níž se ovšem nestane žádný zločin, nebo jako vztahové drama, kde všechny konflikty vyšumí do prázdna, místo aby dospěly ke katarzi. Hollywoodské herecké legendy Meryl Streepová, Candice Bergenová a Dianne Wiestová zvládají poloimprovizované situace s takovou bravurou, že jednou z nejsilnějších stránek filmu jsou nakonec nenucené dialogy. Steven Soderbergh se svou dlouhodobou snahou zjednodušovat natáčecí proces propracoval k uvolněnému mistrovství.
Antonín Tesař
Marta Fišerová Cwiklinski
Čtvrtý skleník
Galerie Pragovka, Praha, 20. 1. – 25. 2. 2021
Umělkyně, kurátorka a spoluzakladatelka brněnské Galerie Klubovna Marta Fišerová Cwiklinski v současné době vystavuje v Galerii Pragovka v pražských Vysočanech. Jde o další z tamních výstav, které jsou nainstalované do výstavních prostor a poté jsou převedeny do online podoby. Výsledkem je 3D model, ve kterém se návštěvník může pohybovat a prohlížet si digitalizovaná díla, či spíše artefakty, jak tomu je v případě výstavy Čtvrtý skleník. 3D model doprovází video s voiceoverem kurátorského textu maďarské teoretičky umění Flóry Gadó, které ovšem působí spíše jako samostatné dílo, jež musí být rozšifrováno. Výstavní projekt je výsledkem několikaletého výzkumu, odhalujícího zapomenutou historii myslibořického panství, patřícího v 19. století anglickému aristokratovi Josefu Taaffemu. Ten byl vášnivým sběratelem exotických rostlin, které uchovával v zámeckých sklenících a které ho později přivedly na mizinu. Z jeho skleníků v Myslibořicích se dodnes dochovaly jen tři – ten čtvrtý, nedochovaný, se nicméně stal těžištěm projektu Fišerové Cwiklinski, která jeho obsah rekonstruuje jak pomocí dohledaných informací, tak skrze vlastní imaginaci. Ačkoliv si však projekt klade za cíl odhalovat širší společenské struktury, samotná výstava nabízí spíše střípky poznatků, a nechává tak hodně imaginativní práce na divácích a divačkách.
Natálie Drtinová
Ema Labudová
Tapetář
Audiokniha, Témbr 2020
Zasadit román do padesátých let minulého století není v české literatuře posledního desetiletí nic neobvyklého. Ovšem umístit ho zároveň do Velké Británie, to bychom od místní debutující autorky asi nečekali. Ema Labudová navíc čtenáře mate tím, že román uvádí mottem „Já, Olga Hepnarová, oběť vaší bestiality…“, ačkoli nic víc se v Tapetáři z českých reálií neobjeví. Kvality románu, který v roce 2019 získal Literární cenu Knižního klubu, netkví jen v odvážné volbě tématu. Kniha ukazuje, že v padesátých letech nebylo zle jen v zemích východního bloku, ale i v těch na západ od nás, které jsme si idealizovali. Hlavní hrdina románu Irving je dvacetiletý mladík, který se živí jako tapetář v Manchesteru – dělá pomocníka španělskému imigrantu Federicovi. Cesta do rodného Whitby na pohřeb rodičů v něm vyvolává vzpomínky na minulost, tedy hlavně na „prohřešek“, za nějž byl rodiči vykázán z domova, aby dál nešpinil jejich čest. Labudová nedělá ze svého hrdiny žádného deprivovaného jedince, jeho citový život jen zlehka naťukává a za maskou soběstačného mladíka, který si dokázal vybudovat nový život daleko od rodičů, občas ukáže duši člověka, jemuž bylo ublíženo nejbližšími jen kvůli tehdy nepřípustné podobě lásky. Živé dialogy, všudypřítomná nedořečenost, ale i další postavy, které se perou o své místo na okraji společnosti, dělají z této prózy jeden z nejzajímavějších tuzemských literárních počinů poslední doby. Ještě působivější je pak zvuková verze knihy, kterou citlivě a zároveň až rošťácky načetl Jan Cina, kluk, který by v jiné době dost možná prožíval podobná příkoří jako Irving.
Jiří G. Růžička
Playboi Carti
Whole Lotta Red
LP, AWGE 2020
Druhé album Playboie Cartiho se povedlo – na rozdíl od debutu z roku 2018. Atlantský rapper, příležitostný model (Louis Vuitton) a někdejší prodavač (H&M) začínal spoluprací s kolektivem A$AP Mob a na své první desce se představil jako jeden z mnoha zástupců mumble rapu. Melodické vokální repetice s minimalistickým trapovým podkladem, s nimiž o pár let dříve přišel Young Thug, byly bohužel spíš nudné než hypnotické a Cartiho tehdejší bitch Iggy Azalea rozhodně vydávala zajímavější věci. (Tak to chodí, když spíte s rapovou celebritou.) Ale Playboi se nevzdal, ohlásil další album a po dvou letech nahrávání nám ho nadělil na Boží hod 2020. Posun je patrný už od první skladby Rockstar Made. Vířivé polyrytmické vzorce zůstaly, ale základ tvoří dunivé basové beaty, díky nimž atmosféra značně potemněla. Frenetický vokál dodává zvuku výraznou dynamiku a odkazuje nejen k drillu, ale i k punku, jak ostatně napovídá obal citující „krvavou“ grafiku časopisu Slash z konce sedmdesátých let. Souvislosti jsou ovšem dalekosáhlejší. Asi nejlépe se ukazují, když Carti doprovází hostujícího Kanyeho Westa skřeky evokujícími urbánní džungli ovládanou gangy agresivních primátů. Je to poněkud delikátní téma; animální projevy a vůbec „opičí inspiraci“, spojenou s nespoutanou energií, sexualitou a hudebním primitivismem, nicméně nelze od pop music oddělit (a už Jaggerův Monkey Man se „kamarádil jenom s feťáky“). Carti, jehož ad-liby se zdaleka neomezují na „uh uh“, má tedy na co navazovat. Škoda jen, že deska nemá poloviční stopáž. Mohl to být jeden z top releasů uplynulého roku.
Billy Shake jr.