Nechceme být v roli supů

Pod hlavičkou Projekt LUZ pořádáte v pražských klubech nepravidelné literárně­-hudební večery, často spojené s vernisážemi. Co je Projekt LUZ a kdo se na jeho chodu podílí? Jakým způsobem své akce koncipujete a o co usilujete?

Jde o volnou, nadšeneckou uměleckou platformu, kterou jsem založila v roce 2015, protože jsem chtěla pořádat literární večery a různá setkání. Sdružuje především literáty a fotografy, ale máme rovněž divadelní soubor, momentálně hibernující, a spolupracujeme s různými hudebníky. Slovo „luz“ znamená v několika románských jazycích světlo. Činnost projektu má tedy být něčím, co nám pomáhá z pomysl­ných osobních či společenských temnot. Původní zkratka LUZ vycházela ze slov literatura, umění a zábava, ale po druhé výstavě fotografií na téma koroze v roce 2017 jsme vyměnili poslední slovo za „zrezivění“. K rozpadu kovu máme všichni kladný vztah a naši poetiku k němu připodobňujeme.

Prvním počinem byla loutková představení pro děti spojená s výtvarnou dílnou. Adaptované rumunské, slovenské, portugalské nebo španělské pohádky v sobě měly zjednodušená ekologická, antirasistická či feministická poselství. Následovalo několik repríz autorské hry Divoká ředkev a vznik divadelního ansámblu. Po představení byl vždy koncert. Postupem času jsme zjistili, že tíhneme k angažovanému vyjádření. Projekt LUZ má za sebou benefice pro kluby a organizace jako Kuchařky bez domova nebo historický spolek Zádruha a také různé spolupráce na solidárních akcích. Pořádáme zpravidla čtyři večery autorského čtení do roka a nepravidelně výstavy fotografií. V roce 2019 jsme zorganizovali i dva ryze koncertní večery zacílené na experimentální hudbu. Na každé akci se podílí někdo jiný, záleží na osobních, tematických a ideologických preferencích. Do širšího kolektivu patří necelá desítka lidí.

Povídáme si pár dní po ukončení výstavy Křik rzi ve smíchovské Eternii. Jak se povedlo poměrně velkolepou, multimediální akci rozdělenou do několika dní ve stávající pandemické situaci realizovat?

Výstavu jsme začali plánovat společně se členy facebookové komunity Rusty Illusions, zejména s Jakubem Vaňkem, už v létě 2020, tedy v době, kdy byla pandemie v útlumu. Publikovali jsme facebookovou výzvu a postupně se přihlásily dvě desítky umělců a umělkyň. Doprovodný program byl rozvržen do tří dnů a skládal se z vernisáže s hudbou, večera autorského čtení a závěrečné demontáže, rovněž s hudbou a literárními performancemi. Když začalo být jasné, že akce v původně plánované podobě neproběhne, rozhodli jsme se ji uskutečnit on­-line. Výstavu jsme nainstalovali, nasnímali na kameru a nafotili. Během tří večerů se v souladu se všemi protivirovými nařízeními mezi zkorodovanými artefakty střídali hudebníci a literáti a jejich vystoupení jsme streamovali přes různá média včetně nového youtubového kanálu Křik rzi. Ti, kteří nemohli být přítomni osobně, natočili svůj příspěvek dopředu. Závěrečným výstupem bude film mapující vše od instalace po úklid. Všichni zúčastnění fotografové a fotografky věnovali svá díla do prodeje – co se do konce února utrží, připadne klubu.

Jedním z nedávných počinů Projektu LUZ je Manifest úzkosti, který vznikl jako reakce na jarní omezení kulturního provozu. Zveřejnili jste ho v době, kdy zřejmě nikdo nedokázal dohlédnout, jak dalekosáhlé dopady bude pandemie mít. Jakou měla vaše výzva odezvu?

Na Manifest úzkosti reagovalo nečekané množství umělců. Výslednou formou se stal blog, takže bylo možné zahrnout texty, fotografie i odkazy na hudbu. Jedná se o žánrově nedefinovatelnou koláž, vše ovšem tematicky souvisí s úzkostí. V době prvního lockdownu šlo hlavně o ryze individuální pokusy popasovat se s nastalou situací. V souvislosti s vývojem pandemie jsme ovšem v listopadu zveřejnili výzvu novou – Manifest úzkosti II by měl spatřit světlo kyberprostoru 25. února. Úzkost se dle našeho názoru stala součástí našich povah a prostupuje veškerým naším jednáním. Snaha ji překonat či definitivně přijmout může být velmi inspirativní. Rádi bychom došlé výtvory využili pro aktivity spojené s pomocí klubům a prostorům pro kulturu.

Velký ohlas měla kniha Zaniklé pražské kluby, která vzešla ze stejnojmenné facebookové stránky. Jak se zrodil nápad zdokumentovat již neexistující prostory spjaté s místní nezávislou hudební scénou?

V roce 2016 jsem se na Klinice seznámila s Věrou Šebestovou a úplně spontánně jsme se začaly bavit o pražských klubech, které jsme v minulosti navštěvovaly. Do vzpomínek jsme postupně zatáhly naše známé a jejich kapely a vznikla facebooková stránka Zaniklé pražské kluby. Z původně nostalgické skupiny se stala poměrně rozsáhlá a rozmanitá komunita, která má v současnosti přes 4600 sledujících. Jedná se o dlouhodobou a ryze volnočasovou činnost. Máme za sebou návštěvy archivů, listování v zinech, rozhovory s pamětníky, spolupráci s hudebními médii, internetové rešerše a podobně. Někteří čtenáři se s námi dělí o vzpomínky, posílají naskenované vstupenky a plakáty nebo třeba kontakty na bývalé provozní oněch podniků. Nedávno nám jeden člověk napsal, že má pocit, že s námi „propařil dvacet let“. To je pak velmi motivující pokračovat. V roce 2019 jsme ve spolupráci s undergroundovým nakladatelstvím Nájezd a jeho redaktorem Ladislavem Krtičkou vydaly kutilským způsobem knižní publikaci. Dočkala se tří dotisků a měla různé mouchy, kterých se snad u druhého dílu vyvarujeme. Předpokládáme, že vyjde zhruba za dva roky.

Ze stránky Zaniklé pražské kluby se stala platforma upozorňující na ty nejpalčivější problémy, s nimiž se dnes uzavřené kulturní prostory potýkají. Jak se dá nezávislým klubům pomoct?

Pevně doufám, že to většina klubů zvládne a znovu otevře. Pokud mizí prostory setkávání, rozpadají se sociální vazby a maže se paměť. S Věrou nechceme být v roli supů čekajících na padlé kusy, ale naopak bychom rády stávajícím klubům pomohly – jak s nadsázkou dodáváme, „abychom o nich nemusely psát“. Zavedly jsme proto rubriku Zamčené kluby, kde zveřejňujeme veškeré solidární výzvy, které jednotlivé podniky publikují na svých stránkách. Chceme tak čtenáře motivovat k pomoci. A aby nezůstalo jen u pasivního sdílení informací, spolupořádaly jsme čtyři benefiční on­-line akce pro konkrétní pražské kluby, na kterých se recitovalo a hrálo. A také „aukci“ darovaných hudebních nosičů a různých předmětů. Situace se pro kluby v nejbližší době asi moc nezlepší, takže v těchto aktivitách neustaneme.

Vaše působení v oblasti hudby se ale nevyčerpává pořadatelskou a dokumentační činností. Dokazuje to zejména publikace 3/R, obsahující rozhovory s hudebníky, recenze nahrávek nebo reportáže z koncertů. Jakou má tato tiskovina historii?

Více než stostránkovou publikaci 3/R s podtitulem Rozhovory, recenze, reporty (3 roky na Bawaganu) jsem dlouho nazývala „sešitem“, abych nemusela říkat „zin“, ke kterému však má formou i obsahem asi nejblíže. Vydala jsem ji vlastním nákladem v roce 2019. Od roku 2016 píšu velmi svéráznou kulturní rubriku pro relaci Bawagan bratislavského rádia TLIS. Hlavní redaktor Tomáš Varga mi dal naprosto volnou ruku ve výběru témat s tím, že chce pravidelné vysílání ve slovenštině ozvláštnit česky psanými texty. Je to pro mě výzva, protože hudbu na rozdíl od literatury aktivně neprovozuji a vlastně jí příliš nerozumím. Vnímám ji pouze jako fascinovaná posluchačka. Když něco nechápu, automaticky se ptám, a tak se nosným žánrem rubriky staly rozhovory. Pro 3/R jsem vybrala ty, které se týkaly experimentální a elektronické hudby. Ke koncertním reportážím loni nebyla příliš příležitost, ale v rozhovorech a recenzích pro Bawagan stále pokračuji, byť v mírnějším tempu.

Jakožto vysokoškolská pedagožka jste zvyklá na diskurs, který je na hony vzdálen DIY étosu a fanzinové estetice zmíněných publikací. Nedělá vám problém přepínat mezi takto odlišnými kódy? Může se role akademičky protnout s agendou vydavatelky „sešitů“, organizátorky a aktivistky?

Určitou neobratnost v přepínání mezi kódy občas zaznamenávám v psaném projevu, jinak se ale nejedná o tak odlišné světy. Přinejmenším ani v jednom nejde primárně o zisk – oba jsou založeny na spolupráci a hledání možností, jak předávat různá sdělení. A jednou bych ráda napsala studii o obrazech rzi v básnických textech 20. století.