Povídková minisérie britského režiséra Stevea McQueena Sekerka se stala jednou z nejdůležitějších televizních událostí loňského roku. Uznávaný artový tvůrce v pětidílném seriálu empaticky ukazuje podobu institucionálního útlaku karibské menšiny ve Velké Británii sedmdesátých a osmdesátých let.
Steve McQueen se ve své tvorbě opakovaně vrací k tématu postavení černochů v dějinách západní civilizace. Ve 12 letech v řetězech (12 Years a Slave, 2013) adaptoval paměti svobodného afroamerického abolicionisty Solomona Northupa, jenž byl roku 1841 na cestě po otrokářském Jihu přepaden a prodán na plantáž. V nové minisérii Sekerka pak vypráví pět příběhů ze života karibských přistěhovalců v různých londýnských čtvrtích mezi lety 1969 a 1983. Jednotlivé díly ukazují rasismus jako nejednostranný a nadčasový fenomén a rekonstruují specifický životní styl menšiny, projevující se jazykem, gastronomií i osobitým módním a hudebním vkusem. Každá z epizod Sekerky přitom odkazuje k jinému žánru – vedle soudního a policejního dramatu, životopisného filmu a sociálně kritické kinematografie „kuchyňského dřezu“ zahrnuje i muzikálovou epizodu, v níž drama ustoupí zpěvu, tanci a romantické poctě takzvanému lovers rocku, subžánru reggae, který se zrodil v půli sedmdesátých let právě v černošských enklávách britských měst a podílel se na atmosféře zdejších domácích mejdanů.
Devítka z Mangrove
Vstupní epizoda Mangrove líčí příběh Franka Crichlowa, provozovatele nově otevřené restaurace v Notting Hillu, jež se stala místem komunitního setkávání a terčem policejní šikany. Situace se vyhrotila v srpnu 1970 během demonstrace na obranu restaurace, při níž bylo zatčeno a za podněcování nepokojů obviněno devět aktivistů. Někteří z nich se rozhodnou před soudem hájit osobně, čímž se zbaví sabotujícího mezičlánku přiděleného obhájce a snáze prokazují rasovou nenávist ve strukturách londýnské policie. Rasově motivovaná agrese totiž není pouhou iniciativou jednotlivců snažících se ve svém rajónu „ukázat černým jejich místo“. Zkostnatělý soudní systém nicméně rád odsoudí každého, koho „zasloužilý a důvěryhodný občan“ označí, byť křivopřísežně, za kriminálníka. Pohledy, gesta a tón žalobců, soudních zřízenců i soudce prozrazují, že sympatizují s osamělými policejními vlky a doufají, že nebudou muset jejich vetché důkazy rozporovat.
Vedle Chicagského tribunálu (The Trial of Chicago 7) je Mangrove dalším výborným loňským soudním dramatem dle skutečné události, v němž orgán spravedlnosti demokratického státu šije proces na míru předem stanovenému trestu, aby dostal obžalovaného „na jeho místo“, mimo agoru. Jen emotivní projev jedné ze souzených aktivistek se nese spíše v duchu současného intersekcionálního feminismu než dobové rétoriky britských Černých panterů: „mangroveská devítka“ prý neusiluje jen o vlastní svobodu, ale o spravedlnost bez rozdílu pro všechny, jež systematicky znevýhodňují společenské předsudky a privilegované elity.
Vzdělání je klíč
Epizoda Red, White and Blue vypráví příběh Leroye Logana, čerstvého doktora přírodních věd, který počátkem osmdesátých let vymění laboratorní plášť za uniformu strážníka londýnské policie s cílem reformovat postoje sboru k minoritám zevnitř. Oběť idealistického mladíka se však mění v demotivující řeholi, neboť idealista uvízne mezi dvěma myšlenkově strnulými světy. Ze strany policejních kolegů cítí pohrdání a stává se terčem zbabělých útoků. Na druhé straně ho nedůvěrou, výsměchem, odtažitostí i odsudky zahrnuje také černošská komunita, považující policejní uniformu za roucho nepřítele, do něhož by „každému správnému černochovi“ mělo být hanba se odít. Loganův příběh připomene klasický americký snímek V žáru noci (In the Heat of the Night, 1967), v němž elitní černý detektiv z metropole narazí na předsudky a teror kolegů z maloměsta; ocitá se v jiné kultuře, v mentálním zapadákově.
Další dvě epizody Sekerky se věnují vzdělání. Sociální drama Education se inspiruje tendencí britského školského systému sedmdesátých let odsouvat vybrané děti ze standardních škol do zvláštních institucí pro „výchovně problémové“. Jednou z obětí této neoficiální politiky nevzdělanosti se stává dvanáctiletý Kingsley, a sice kvůli obyčejné dyslexii. Je přeložen mezi retardované spolužáky a vychovatele, při jejichž improvizovaných hodinách lze přinejlepším spát anebo umírat nudou. Pochybné vzdělání, vedoucí k snížené možnosti pracovního uplatnění a chudobě, představuje podobný zmar osobního rozvoje jako společenský status quo ve 12 letech v řetězech, kde vzdělaný černoch představoval pro otrokářský systém především hrozbu vzpoury.
Ze znevýhodněné pozice se musí ke vzdělání propracovat i literát a dramatik Alex Wheatle ve stejnojmenné životopisné epizodě. Ta se dle moderních trendů zaměřuje jen na drobný výsek z jeho života: dětstvím v sirotčinci traumatizovaný mladík splývá s černošskou komunitou v Brixtonu, kde v šestnácti letech zakládá vlastní soundsystem a o dva roky později putuje do vězení za účast na zdejších násilných demonstracích. Díky rastafariánskému spoluvězni však získá vztah k literatuře a touhu napsat vlastní knihu. McQueen původně násilnického, labilního Wheatlea opouští bezmála jako zenového mistra, který prohlédl, že je třeba nechat za zády svou někdejší komunitu zabíjející čas drogami a mejdany a vzchopit se k životu s vyššími cíli.
Snaha zprostředkovat genius loci brixtonských ulic a připomenout kultovní obchody s hudbou a pánskou módou ovšem zastiňuje sociální poměry v této lokalitě. Vysokou kriminalitu reprezentují nanejvýš obrazy distribuce a užívání marihuany a pouliční zlodějny v rošťáckém tónu Coppolových a Scorseseho příběhů o začátcích charismatických mafiánů. Alex Wheatle se nezaobírá ani faktem, že nepokoje v Brixtonu v dubnu 1981 spustily předsudečné fake news vůči policii, a nikoli o tři měsíce starší požár a jeho podezřelé policejní vyšetřování. Namísto výbušného prostředí trpícího extrémní nezaměstnaností a kriminalitou tak vidíme vyretušovaný obraz černé komunity drcené kordony bílých těžkooděnců. Důležitější než historická věrnost zjevně bylo pojednat téma vzdělání coby podmínky individuálního růstu a možného východiska z nekonečné války kultur.
Gesta, rytmus, barvy
Epizoda Lovers Rock odhlíží od střetů barevné minority s policií a věnuje se uvolněné atmosféře domácí reggae party. Policejní sirény během ní uslyšíme jen jako předělový efekt mezi deskami střídajícími se pod jehlou gramofonu, jako by se černoši s policejní intruzí už naučili žít stejně přirozeně jako s rušivým šumem uzamčených drážek na konci singlu. Hlavní úlohu při magickém ponoru do měnících se smyslových vjemů návštěvníka mejdanu přebírá filmový styl. Atmosféra je utkána z gest, rytmu a pohybu tanečníků, ze sytých kontrastů jejich oblečení a barevných světel. Vláčně plující kamera se jakoby bez střihu prosmýkává mezi jedinci a páry v různém stadiu opojení. Jak se zesiluje drogový rauš a hudební produkce postupuje k tvrdším žánrům, stává se z večírku podobný ostrůvek svobody jako restaurace Mangrove. Emoce přesahují ke gestům hrdosti a sebepotvrzení uprostřed cizí kultury, již v té době definovalo spíše disko. Po akci ovšem následuje deziluzivní návrat do dělnické každodennosti – podobně jako u démonů parketu z Horečky sobotní noci (Saturday Night Fever, 1977). Senzuální Lovers Rock obohacuje seriál o romantický tón, nadzvedává pokličky specialit pikantní karibské kuchyně a oslňuje módními kreacemi tanečníků. Kapitoly z dějin rasismu prokládá rekonstrukcí detailů dobového životního stylu.
McQueenovy filmy nesou myšlenku, že boj proti sociálním fobiím a diskriminačním zvykům není záležitostí času, ale kultivace sociálního prostoru, čímž se tento konflikt stává nekonečným. Retropříběhy Sekerky tak rezonují i s událostmi, jež podnítily iniciativu Black Lives Matter – dodnes se nic nezměnilo, a nic se také nezmění. K této neměnnosti v seriálu odkazují opakující se zvukové i vizuální motivy, zejména opičí posuňky, jež běloši jakoby v podmíněném reflexu předvádějí před černochy. Sekerka tak relativizuje protipóly „civilizovaných lidí“ a „divochů“.
Autor je filmový publicista.
Sekerka (Small Axe). Velká Británie, 2020. Vytvořil Steve McQueen, hrají Shaun Parkes, Letitia Wrightová, Malachi Kirby, Rochenda Sandallová, John Boyega ad.