Nevkusné střípky ženy

Snímek Střípky ženy byl loni uváděn v omezené festivalové distribuci (zaujal především v Benátkách) a na začátku letošního roku byl uveden na Netflixu. Příběh o mladém páru, jenž se vypořádává se smrtí dítěte při porodu, se stal především příležitostí k okázalým hereckým exhibicím, kdy kamera dlouho spočívá na tvářích protagonistů, kteří pronášejí dramatické monology. Nezachází však maďarský režisér Kornél Mundruczó ve svém prvním anglojazyčném filmu za hranici vkusu?

Porod jako atrakce

Shodou okolností si krátce před Střípky ženy odbyl na Netflixu premiéru i rakouský snímek Smysl života (Was wir wolten, 2020), sledující mladou dvojici, která si po několika ne­­úspěšných pokusech o otěhotnění uvědomí, že pravděpodobně nebude schopna počít dítě. Tento film ovšem podobný námět uchopil zcela odlišně. Ve Smyslu života musí postavy své problémy začlenit do kontextu každodennosti a světa, který jejich osobní tragédii dalece přesahuje. Oproti tomu Střípky ženy jsou velkolepě expresionistické – středem světa se stává trauma hrdinů, nebo přesněji hrdinky. Děj se soustředí na ústřední postavu Marthy, za jejíž ztvárnění si herečka Vanessa Kirbyová odnesla cenu z festivalu v Benátkách. V tomto světě je slunce výhradně pod mrakem, vše je šedivé a bezútěšné, každý aspekt filmu po­­ukazuje na úvodní katastrofu. Mundruczó si přitom uvědomuje, že netočí intimní realistické drama. Možná i proto obsadil do jedné z vedlejších rolí Bennyho Safdieda, režiséra Drahokamu (Uncut Gems, 2019), tedy filmu, jenž se stal takřka manifestem manýrismu pro druhou dekádu tohoto století. Také Střípky ženy se zaměřují na audiovizuální a emocionální intenzitu, byť místo hektického života překupníka drahých kamenů zobrazují smutek a depresi. Díky tomu však snímek dává hercům i samotnému režisérovi příležitost se předvést. Třebaže se na rozdíl od Drahokamu nejedná o adrenalinovou jízdu zrychlující divákům tep, v principu jde o film stejného ražení.

Je až úsměvné, s jakou přímočarostí využívá Mundruczó každou příležitost k hereckému monologu zachycenému v jednom záběru. Marketingovým tahákem je téměř půlhodinová úvodní scéna porodu s tragickým koncem, natočená bez viditelného střihu. Jaký je ale její smysl? Divák buď už ví, že dítě nepřežije, protože si přečetl synopsi, anebo si to odvodí čistě z logiky věci: dítě musí nevyhnutelně zemřít, aby film tuto scénu nějak obhájil. Po dvaceti minutách sténání se těžko může narodit zdravý potomek a začít rodinná komedie. Snad bychom díky tak dlouhému očekávání měli lépe prožít hrdinčinu bolest, jenže zbytek filmu je založený na tak mechanickém kupení konfliktů a hádek, že nás jakákoli emoce nakonec opouští. Celý půlhodinový úvod je tak jen atrakce, po níž následují další.

Šťouchání do ježka

Opustit mantinely realistických dialogů a konzistentních emocí a oddat se intuitivní okázalosti jistě nemusí být špatné. Filmy mohou být přiznanými performancemi a mohou nám přinášet potěchu čistě svým provedením. „Samoúčelnost“ je zcela adekvátním účelem uměleckého díla. Jenže ve chvíli, kdy se v centru příběhu nachází tak intimní a křehké téma, jakým je smrt dítěte, může tento přístup působit nepatřičně. Manýristická díla vyznívají nejlépe, když jsou prostoupena nějakou emocí, která všechnu tu přehnanost a „hysterii“ ospravedlňuje na instinktivní, pudové rovině. V případě Střípků ženy ale taková emoce chybí – deprese, trauma a smutek nesouzní se způsobem, jakým jsou před kamerou vystavovány lidské tváře a nacvičené role. Je až příliš patrné, že tvůrci se zamilovali do představy kamery hypnotizované očima archetypální „zlé“ matky a tchyně v podání Ellen Burstynové (která je o pětapadesát let starší než Kirbyová, ale odpovídá vytouženému stereotypu natolik, že si toho jen málokdo povšimne).

Manýrismus nechce být čistý, logický a racio­nální. Neznamená to však, že má být jednoduše nesmyslný a že se může vyhnout kritice. A pokud je ona manýra rozehrána nad osobní a intimní tragédií, působí navíc bezohledně a vypočítavě. Sluší se podotknout, že režisér a jeho partnerka, scenáristka Kata Wéberová, se prostřednictvím filmu rozhodli vypořádat s vlastní zkušeností s potratem, motivace tvůrců však nelze automaticky přenést na diváka. A přístup, který evokuje bezmyšlenkovitou sérii hereckých cvičení, rozhodně není nejšťastnější. Protagonistka se v jedné scéně pohoršuje nad matčinou známou, která jí v obchodě zdlouhavě kondoluje způsobem, jímž staví do středu pozornosti sebe samu – je ironické, že stejným dojmem může na diváka působit i celý film. Ústřední trauma je zkoumáno s citlivostí dítěte, které šťouchá klacíkem do rozjetého ježka.

Autor je filmový publicista.