Ředitelky organizace Nová síť, která v posledních měsících vystupuje jako mediátor mezi státními orgány a pandemií postiženým kulturním sektorem, jsme se zeptali, jakou roli hraje ministerstvo kultury v době koronavirové krize a jaká budoucnost čeká kulturu v oblasti financování.
Nová síť od podzimu pomáhá celé kulturní sféře s čerpáním záchranných balíčků určených na kompenzaci ztrát způsobených pandemií covid-19. Nehodil stát na neziskový sektor práci, kterou by měl dělat sám?
My jsme si v České republice zkrátka zvykli na to, že neziskové organizace vychytají to, co stát není schopen poskytnout. Kdybychom to tak nedělali, šel by celý systém do kopru. V tom, jak správně čerpat podpůrné balíčky, se nikdo pořádně nevyznal. Naším úkolem je nyní být u jednání, když vznikají další podpůrné programy, komentovat je, rychle se jejich podmínky naučit a provést jednotlivce nebo i organizace celým systémem. Tohle by samozřejmě mělo dělat ministerstvo kultury nebo ministerstvo průmyslu a obchodu. Tedy přesně řečeno, oni to dělají, ale ve výsledku to má na starost pár jedinců, kteří zvedají telefony, odepisují na e-maily a ještě komentují samotné programy a vysvětlují některým náměstkům, ředitelům oborů nebo i ministrovi, jak by to mělo být…
Co je příčinou problémů s čerpáním balíčků?
Ministerstvo bylo vždy úřednické, nerozumělo realitě a nevidělo do živé kultury. A teď se učí za pochodu a zjišťuje, že někde je třeba zabrat, že v jiné oblasti má málo informací, a to vše je příčinou defektů, tedy toho, že se v dotačních programech na někoho zapomene nebo že třeba neexistuje infolinka, na niž by lidé, často ve skutečně zoufalé situaci, mohli zavolat. Už jen udělat si e-identitu, účet, přes nějž se přihlašujete, je pro umělce, který s ničím podobným nemá zkušenost, nadlidský výkon. Po digitalizaci jsme sice dávno volali, jenže teď se s tím učí pracovat všichni naráz a je to samozřejmě problém. Spousta lidí tak z podpory vypadává – buďto to vzdají, nebo se v systému vůbec nenajdou, případně požádají špatně, a ti, kdo nemají oporu v rodině, jsou na tom bídně.
Považujete „kulturní šedesátku“ a „pětikilo na den“ za odpovídající formy podpory pracujícím v živé kultuře?
Určitě je skvělé, že se ty peníze pro kulturu uvolnily, ale stát se tváří, jako by to byla nějaká sociální dávka, a to je špatně. Ve všech ostatních oborech se mluví o „ušlých ziscích“, a v kultuře o tom, že jde o podporu, „aby přežili“. Státní administrativa dosud nemá definováno, kdo je umělec, což je samo o sobě velký průšvih. Stát i běžný občan si myslí, že být umělec je koníček, že umění dělají lidé z přetlaku, protože prostě musí, takže krizi nějak zvládnou, ale tak to absolutně není. Přijdeme o spoustu talentovaných lidí, protože stávající situaci psychicky nezvládnou, odejdou do jiného oboru nebo zamíří do zahraničí.
Je nějaká naděje, že se stát ze situace poučí?
Jsem optimista, protože tohle je opravdu zkouška ohněm a ministerstvo zjistilo, že některé věci dál není možné ignorovat. V programu Covid Kultura III, který bude vyhlášen začátkem února, už je zapracována spousta změn v reakci na to, co nefungovalo. V rámci legislativy je sice těžké cokoliv změnit, ale po tom rychlokursu všeho, který pandemie způsobila, se s lidmi na ministerstvu dá komunikovat a na naše zlepšováky slyší. Do nového programu se dostali už i výtvarníci, prostor má audiovize, fotografové, kteří dosud z programu vypadávali…
Jak je vůbec možné, že ministerstvo netuší, že výtvarník je umělec?
Systém byl zkrátka takhle nastaven. V prvním kole jsme horko těžko obhájili produkční, bez nichž by nikdy nevzniklo žádné představení. Nicméně program Covid Kultura III a IV se snaží postup maximálně zjednodušit, takže kdo už podporu dostal, měl by ji teď obdržet automaticky. Bohužel třeba ministerstvo průmyslu a obchodu není na specifika kulturního prostředí vůbec zvyklé – tedy na někoho, kdo nepracuje od osmi do čtyř. Úředníkovi se to jeví tak, že výtvarník několik týdnů nic nedělá, a pak najednou ukáže sochu. Nebo že performer pracuje jen hodinu večer na jevišti, což je samozřejmě absurdní. A nejhorší je to vysvětlit na finančních úřadech v regionech…
Přesto se obávám, že s jiným vedením ministerstva kultury by situace byla daleko horší.
S Lubomírem Zaorálkem máme samozřejmě štěstí. Ministr kultury, který nám naslouchá, přemýšlí o tom, co mu říkáme, a vezme to i za své – to je téměř zjevení. Myslím, že dělá obrovskou službu kultuře a podařilo se mu získat v souvislosti s pandemií nevídaný objem financí. Poprvé ministerstvo kultury vůbec vyjednává s ministerstvem financí o tom, co potřebuje, a ne že jen čeká, co na něj zbyde!
Některé věci jsou důsledkem toho, jak tristně ministerstvo kultury donedávna pracovalo, a současný management se snaží nastavit vše tak, aby to do budoucna fungovalo. Celý ten systém musí projít transformací. Kultura tak paradoxně může koroně poděkovat, jakkoli to zní hrozně. Pandemie ukázala, že kultura je antikonfliktní nástroj, že udržuje zdravou psychiku, má významnou diplomatickou funkci. Na druhou stranu je ale také zřejmé, jak špatně na tom kultura dosud byla – odstrčená a podfinancovaná. Trochu paradoxní je, že sama Nová síť, stabilní organizace, která se blíží servisní neziskovce, do systému státního financování nezapadá… Snažili jsme se dostat do kolonek záchranných balíčků, ale to, že svou práci pouze poskytujeme a pomáháme, jde těžko vykázat. Alespoň s novým pražským grantovým systémem, který teď vzniká, se objeví kolonka i pro podpůrné organizace, což je skvělé.
Jak vlastně funguje interní spolupráce v kultuře?
Korona celou kulturní sféru semkla – spolupracují veškeré asociace a zastřešující platformy. Pod hlavičkou Českého střediska ITI se jednou týdně scházejí online zástupci organizací divadla a tance i kritiky a následně ITI komunikuje s ministerstvy. Jednotlivci najednou vědí, ke komu se mají hlásit – že máme například Asociaci nezávislých divadel, že jsou tu asociace profesionálních divadel, Sdružení českých divadelních kritiků… Zastoupené jsou i všechny vysoké umělecké školy. Tento „kulturní parlament“, který začal výrazně fungovat až s koronavirem, je něco, po čem všichni dávno prahli. Začíná se zapojovat i privátní kulturní sektor, který má za sebou masu živnostníků v kultuře, a přináší nový pohled na věc – třeba právě to, že je třeba h ovořit o ušlých ziscích. Tohle nebývalé propojení kulturního sektoru by, myslím, mohlo přinést v budoucnu ovoce.
Ministerstvo se konečně naučilo zvát na svá jednání zástupce či malé skupiny z jednotlivých oborů – za výtvarno, literaturu, divadlo… Takže sice nemáme státní koncepci kulturní politiky, která teď narychlo vzniká, ale zase se diskutuje s lidmi z oboru, ačkoli pořád trošku alibisticky. Přesto se ukazuje nějaký společný výsledek. Protože koncepci kulturní politiky nejde dělat z kanceláře. Modlím se, aby to takhle zůstalo – aby se ministerstvo zase nestalo tím kolosem, do kterého nikdo nevidí a do nějž se nikdo nedostane.
Situace, jak ji podáváte, tedy vypadá nadějně. Jsou podle vás namístě obavy, že objemy financí na kulturní granty budou v následujících letech menší než před pandemií?
Redukovat se bude. Do kultury se teď sice nalilo hodně peněz – jenže důvodem bylo ji zachránit. Brzy zjistíme, kde ministerstva a samospráva určí hranici potřebnosti. Nová síť, která sdružuje kulturní organizace a umělce po celé republice, nám rychle poskytuje informace o tom, co se děje v regionech. A situace v krajích se výrazně liší, třeba v Ústeckém kraji musí člověk pomalu vysvětlovat, co to je kultura, naopak v Královéhradeckém kraji jsou osvícení. Někde přijdou škrty, jinde se granty úplně stoply a řeklo se: Tak si nějak poraďte. Případně: Dostanete, co zbyde. Tohle stát už nedokáže pohlídat, legislativa na to není, lze jen apelovat. Bohužel u nás stále chybí v kultuře mecenášství a filantropie.
Nezměnila pandemie alespoň přístup drobných dárců, kteří nemohou zaplatit roční provoz divadla, ale mohli by podpořit stovkou měsíčně projekt, který považují za smysluplný?
Myslím, že na úrovni jednotlivců a menších komunit kolem kulturních organizací skutečně ke změně dochází, ale mecenáši chybějí. Podle mě je ovšem problém na naší straně. Mluvíme složitě a nesrozumitelně, nemáme připravené argumenty. Měli bychom se to naučit – i když ne za každou cenu. To je také výzva: udržet tu naprosto nebývalou pozornost, kterou teď kultura má v médiích, na ministerstvech, úřadech i u veřejnosti. Podle mě začala v kultuře skutečná revoluce a neměli bychom polevit, dokud financování kultury nebude vypadat tak, jak si představujeme. Je to na nás.
Adriana Světlíková (nar. 1977) je ředitelkou neziskové organizace Nová síť, jejímž posláním je podpora živého umění a spolupráce v kultuře, a také ředitelkou festivalu Malá inventura. Vystudovala kulturologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Působila jako vedoucí produkce A studia Rubín a ředitelka Divadla Nablízko. Stojí za projektem Jožka Lipnik. Je členkou rady Českého střediska ITI – Mezinárodního divadelního ústavu.