Uveřejňujeme kritickou reakci na rozhovor Anny Köningové s členy a členkami New Aliens Agency, který vyšel v A2 č. 2/2021. Kritika nemíří jen na zmíněnou modelingovou agenturu, ale především na trend komercionalizace queer kultury kapitalistickým systémem, který exploatuje lidské i přírodní zdroje.
Když se v roce 2006 konala světová „přehlídka hrdosti“ World Pride v Jeruzalémě, provázela ji vlna kritiky jak ze strany levicových palestinských hnutí, tak od queer akademiček, které v izraelské proLGBTQ+ politice viděly podnět pro přemýšlení nad vztahy mezi sexuální perverzí a globálním kapitalismem. Jednou z těchto akademiček byla Jasbir Puar, autorka knihy Terrorist Assemblages (Teroristická shromáždění, 2007), v níž ukazuje, že Izrael podporu všeho, co je queer, používá jako mýdlo, s nímž si genocidní režim umývá ruce. A nejde jen o Pride. Tel Aviv se stal rájem gay turismu, kam vyrážejí bohaté homosexuální páry z celého světa. Pro zahraniční politiku Izraele je totiž klíčové, aby elity vnímaly Izrael jako láskyplný, civilizovaný a západní. Potvrdili by však tuto image také obyvatelé Palestiny, ať už je jejich orientace jakákoli? Puar se dále zamýšlí nad tím, čí životy stojí státu za záchranu, a koho nechá zemřít. Vrací se přitom do devadesátých let, kdy při pandemii HIV gayové umírali bez velkého zájmu státních institucí, vědců i farmaceutického průmyslu, což vedlo ke stagnaci při vývoji tolik potřebného léku. Naopak se šířilo veřejné odsuzování gay komunity za „hédonistický“ způsob života a docházelo k potlačování protestních hnutí jako ACT UP a dalších.
Od velkých LGBTQ+ revolt ovšem uběhlo přes třicet let a pro mnohé státy se podpora queer lidí stala podstatným prvkem jejich mírumilovného PR. Od dob, kdy AIDS „očišťovalo“ společnost, ušla queerness dlouhou cestu a dnes se nacházíme ve stadiu, kdy veřejná podpora queer komunity slouží jako zástěrka pro utlačování jiných společenských skupin, jak to vidíme právě na Západním břehu Jordánu. Česko ani tentokrát nestojí stranou. Zatímco na jeruzalémském pochodu hrdosti tančili izraelští vojáci, na tom pražském projížděl alegorický vůz sponzorovaný ropnou společností Exxon Mobil, jedním z největších znečišťovatelů planety. A aby toho nebylo málo, v roce 2018 tato firma získala od organizátorů akce Prague Pride cenu pro příkladného LGBTQ+ zaměstnavatele.
Queer komerce
Pro popsání situace, kdy stát nebo nějaká organizace využívají podporu LGBTQ+ práv k odvádění pozornosti od násilí nebo jiných sporných praktik, se ujal výraz „pinkwashing“. Izrael i Exxon Mobil jsou zářnými příklady této praxe. Ale pozadu nezůstávají ani jiné velké korporace. Například Primark, H&M, Zara a jiní průkopníci fast fashion v době Prideu prodávají duhová trička s nápisy jako „The future is gay“. Oblečení je přitom vyráběno v nehumánním prostředí sweatshopů, kde se ve velkém využívá dětské práce a zaměstnanci předčasně umírají v důsledku manipulace s nebezpečnými chemickými látkami. Bangladéšské děti tedy trpí, aby západní gayové mohli nosit proklamaci své hrdosti na hrudi. Paradoxní.
Boje aktivistických hnutí za práva palestinských queer komunit se dají těžko srovnávat s tím, jak se k LGBTQ+ tématům stavíme u nás. Přesto i v českém prostředí existují aktivistické skupiny, které stojí za zmínku. Ukázkou etického zacházení s queerness byl Alt*Pride, nekomerční alternativa k Prague Prideu: „Chceme ukázat, že queer identita není na prodej, nemá být zbožím, předmětem marketingu či ‚společenské odpovědnosti firem‘. Chceme upozorňovat na opomíjená témata, jako je třída, etnicita, původ a role sociálních nerovností ve vyčleňování a útlaku uvnitř i vně queer komunit,“ psali jeho iniciátoři. Zneužívání queerness z pozice státu ovšem není jediným příkladem pinkwashingu. K tomu totiž v poslední době masivně dochází i v kultuře. Oproti státním represím nebo korporátní monetarizaci se však jedná o plíživý, hůře rozpoznatelný proces.
Ukradená kultura
Queer kultura zažila po přelomu milénia komerční boom, což dokládá i řada divácky úspěšných filmů a seriálů. Jedním z nich je seriál Pose (od 2018) z dílny Netflixu. Pose je prvním seriálem, kde trans postavy hrají herečky, které opravdu trans jsou, což zní možná samozřejmě, ale ve filmovém průmyslu se stále jedná o raritu. Děj je zasazen do prostředí newyorských ballroomů osmdesátých let, kde si LGBTQ+ komunita vytvořila ojedinělou kulturu, založenou na extravagantních přehlídkách (realness), tanci vogue a především otevřenosti vůči komukoli, kdo je odmítán většinovou společností. Tato kultura vznikla z potřeby přežít ve světě, který se LGBTQ+ komunitu snažil eliminovat. Proto je potřeba klást si otázku, kdo z queer kultury profituje dnes, kdy se začala začleňovat do mainstreamu. Jsou to drag queens a trans lidé, anebo na ní vydělávají ti, kteří by vás ještě před dvaceti lety vyhodili ze zaměstnání za to, že jste gay? Samotná ballroom kultura se díky své vizuální uhrančivosti stala oblíbeným námětem marketingu velkých módních značek, jako jsou Gucci nebo Louis Vuitton, a také se jí zaštiťují „alternativní“ modelingové agentury.
Spojování queer kultury, která byla dlouhou dobu vším, jen ne mainstreamem, s většinovou společností je dlouhodobým procesem. Je to vlastně proces učení. Učte se tedy od těch, kdo o queer kultuře vědí nejvíc, protože jí žijí. Existuje řada queer umělců a umělkyň zpracovávajících vztah mainstreamové a queer kultury. Jednou z nich je multimediální trans umělkyně Gaby Sahhar, jež společně s dalšími umělci vytvořila uskupení Queering. To v minulosti spolupracovalo i s mainstreamovými akcemi typu London Design Week nebo velkými galeriemi typu Tate Modern, kde se snažili veřejnosti pomocí workshopů a výstav představit, jakým způsobem je možné férově referovat o queer kultuře. Dalším inspirativním queer hlasem je trans umělkyně a hudební performerka Juliana Huxtable, která ukazuje, jaké to je, být černý a navíc trans v dnešní americké společnosti.
Standardy bílé krásy
Někomu by se mohlo zdát, že debata o tom, zda modelingová agentura vykořisťuje queerness, je pouhou intelektuální hříčkou. Důsledky pohlcování queer emancipace kapitálem jsou však jasně patrné. Vidíme je v Palestině, v gentrifikovaném Tel Avivu, v bangladéšských sweatshopech i na ropných plošinách „nejlepších LGBTQ+ zaměstnavatelů“. Proč ale považujeme za příklad pinkwashingu agenturu New Aliens Agency?
Je rok 2021 a svět módy si již připustil toxicitu mýtu krásy. Slovy Jakuba Ra, zakladatele agentury, začaly módní značky stavět více do popředí „atypické modely, odlišující se vzhledem, tělesnými proporcemi, etnicitou nebo genderovým vyjádřením“. Byly to revoltující černošky z body positive hnutí, které jako první volaly po tom, aby všichni, bez ohledu na čísla na váze, byli respektováni jako lidské bytosti. A opět to byly ony, které jako první bojovaly proti diskriminaci lidí s nadváhou ve veřejném prostoru či na pracovním trhu. Modelové New Aliens Agency sice v rozhovoru zdůrazňují, jak je důležité své tělo „přijmout za své“, ale u queer či body positive rétoriky je také namístě se ptát, k jakému účelu je využívána. Přestože se agentura sama považuje za „divnou“, tak trochu queer, mimo normu, a ne tedy za „klasickou komerční společnost“, její představitelé zakončují rozhovor zamýšlením nad budoucí expanzí do zahraničí, a hlavně do Asie. Tím ovšem jen posílí pro Asiaty nesplnitelné západní standardy krásy. Asie se tak stává – stejně jako Tel Aviv – západní kolonií queer kapitalismu.
Mohli bychom se posmívat pokryteckému přístupu členů New Aliens Agency k retušování fotografií, které na jedné straně pokládají za „staré paradigma“, nicméně na straně druhé sami retušování využívají, když „posílají portfolia do zahraničních agentur“. To ale není naším cílem. Důležitější je upozornit na spolupráci agentury s korporacemi, jako je Google, Zalando nebo Škoda Auto. A na to, že od násilí, které tyto korporace páchají na lidských i mimolidských bytostech celé planety, je žádná queerness neočistí.
Autoři článku jsou queer.