Revolucionář přirozenosti

„Kropotkin jest nejupřímnějším a nejpřímějším člověkem, jakého se mi podařilo vůbec poznati,“ píše revoluční militant a spolubojovník anarchokomunistického knížete Sergej Stěpňak v knize Podzemní Rusko (1882, česky 1905), když se s patřičnou mírou úcty snaží vysvětlit, že jeho přítel „neměl smysl pro spikleneckou činnost“ a že byl „muž teorie spíše než muž činu“. K zřejmě největšímu klasickému teoretikovi anarchokomunismu, jenž si odseděl tři roky v Petropavlovské pevnosti a později další v Lyonu, je to možná poněkud nespravedlivé, protože minimálně před odchodem do exilu byl důležitou součástí ruského podzemního revolučního hnutí, které by bez každodenní konspirace nebylo vůbec myslitelné. A ani v emigraci to Petr Alexejevič Kropotkin – zvláště předtím, než zakotvil v Anglii – neměl zrovna lehké. Dostatečně to potvrzuje i první, životopisná kapitola knihy ekologa a anarchisty Grahama Purchase Evoluce a revoluce (Evolution And Revolution, 2001). Její název sice odkazuje na stejnojmenné dílo, jehož autorem je Élisée Reclus (podobně jako Kropotkin geograf a anarchista), ale z podtitulu zjistíme, že jde o „úvod do života a myšlenek“ ruského cestovatele, revolucionáře, agitátora, vědce a filosofa. O biografii se přitom rozhodně nejedná. Kropotkinovu často dobrodružnému životu je věnováno jen prvních padesát stran, kdežto zbytek knihy se detailně a s akademickým ponorem zabývá interpretací Kropotkinových myšlenek a jejich aktualizací pro současnost.

Zůstanete anarchistou

Bakuninův nástupce, za nějž je Kropotkin všeobecně považován, jako by vyplnil jisté teoretické vakuum, které po sobě otec zakladatel, jenž byl spíše revolucionářem praxe, zanechal. Obě stěžejní postavy anarchismu se sice mohly potkat, ale nikdy k tomu nedošlo. Bakunin nepatřil ani mezi Kropotkinovy hlavní inspirační zdroje, které je třeba hledat jednak v ruském nihilistickém hnutí, jednak u zmíněného Recluse nebo Proudhona, jehož nauku černorudý kníže sice zjednodušil, ale v mnohém také rozpracoval do větší šíře. V autobiografii Paměti revolucionářovy (1899, česky 1907) Kropotkin vzpomíná, že když jako mladý muž před svým marxistickým kolegou projevil zájem o kontakt na druhou, „bakuninovskou“ sekci První internacionály, dostalo se mu prorocké odpovědi: „Vy se k nám nevrátíte, zůstanete u nich.“

Purchase ve svém výkladu nezapře, že s objektem svého akademického zájmu sdílí ideologické zázemí. Sice mu to nebrání v občasné kritice již poněkud zastaralých konceptů, ale mnohem více snahy věnuje jejich obhajobě a oživení za pomoci novějších vědeckých poznatků. Přesvědčivě například dovozuje, že Kropotkin byl nevědomky „zakladatelem moderní ekologické vědy“, ale také sociál­ní ekologie, což odpovídalo jeho nazírání na člověka a společnost jako na součást přírody. Přesto se zdá, že autor snad až příliš lpí na Kropotkinově maximě, že anarchie je „přirozeným“ (rozuměj nejlepším) evolučním projevem přírody stejně jako lidského společenství. Neváhá tudíž při argumentaci, která by měla podpořit Kropotkinovo tvrzení o harmonii rostoucí ze zdánlivého zmatku, použít moderní teorii chaosu, počítačové simulace komplexity nebo třeba mikrobiologickou perspektivu bacilů a buněk. Jakkoliv mu současné bádání dává na první pohled za pravdu, čtenáře může napadnout, že veskrze biologický esencialismus na buněčné úrovni působí při hledání ideální lidské společnosti, budované zdola nahoru a horizontálně rozprostřené ve federativním uspořádání, jako poněkud nesouměřitelná analogie.

Hledání nového světa

S tím se pojí Kropotkinovo uhranutí družstevnictvím a komunitním životem, které je do dnešních dnů určujícím momentem anarchistického komunismu a často bývá kladeno vedle anarchosyndikalismu, kteroužto rozdílnost se Purchase snaží nepříliš přesvědčivě vyvracet. Kropotkinovo varování před odtrženými, do sebe uzavřenými komunitami, které jsou „přinejlepším pouhým útočištěm pro zběhy z bitvy“, je i v současném anarchistickém hnutí, jehož některé proudy měly vždy sklony fetišizovat komunitní životní styl, aktuální. Dodejme, že Kropotkin vždy prosazoval volné spojenectví množství různých komun a jednotlivé experimenty jej zajímaly jen jako laboratoře sdílení a soběstačnosti (především potravinové).

Když je řeč o anarchismu, jedna z největších potíží zpravidla vyvstane, dojde­-li na kontrolu antisociálního chování a případné represe (slovo, jež anarchisté z dobrých důvodů nemají rádi) nebo na pojetí práva a zákonnosti v bezstátním uspořádání. Kropotkin – a po něm Purchase – operují s pojmem „difúzní sankce“, což je mechanismus, který na úrovni jednotlivé komuny, ale i v případě mezikomunitních problémů může skrze kolektivní rozhodování, arbitráž, smírčí soudcovství či vyjednávání vést až k exkomunikaci člena a lze ho vysledovat i u přírodních národů nebo třeba v cechovním systému středověkých měst. Právě středověká města ostatně byla pro Kropotkina hlavním důkazem, že společnost se bez státu lehce obejde a bude jí to jen ku prospěchu.

Zkuste nicméně princip difúzní sankce aplikovat na současný expertní svět, v němž je tolik oblastí práv, kolik je specializovaných právníků. A nezapomínejte přitom, že cechy byly především stavovskou organizací, která rozhodně nemusela usilovat o blaho všech bez rozdílu. Kropotkinova samoregulující řešení, která jsou posvěcena svou údajnou přirozeností, zkrátka vyžadují zcela nový svět a jejich jednotlivá implementace se může jevit jako naprosto nemožná. O nic menšího než o nový svět, jenž se usadí v přirozených kolejích, ostatně jejich původci ani nešlo. Kropotkin nicméně nebyl tak naivní, aby považoval lidskou přirozenost za neměnnou. Podle něj vždy závisí na konkrétní geografické, sociální a politické situovanosti člověka, která se neustále mění a nikdy není prosta nejednoznačností, rozporů a konfliktů. Jako silná a stále platná se pak jeví jeho kritika práva a zákonnosti, které přes veškeré emancipační momenty slouží především k upevnění stávající vlády a moci, stejně jako represivního vězeňského systému, jenž neřeší příčiny kriminality, ale pouze reprodukuje zločinnost.

(R)evoluční optimista

Martin Buber, jenž je známý především svými psychologicko­-filosofickými a náboženskými pracemi se zvláštním zřetelem k chasidismu, ve své knize Cesty do utopie (1955, česky 2020) dovozuje, že Kropotkinovo myšlení je spíše „federalistickým komunalismem“ než anarchistickým komunismem. „Nebezpečí kolektivního sobectví, stejně jako štěpení a útisku, je v autonomním společenství (…) sotva menší než v národě nebo ve straně,“ vysvětluje Buber, proč se problémy, které Kropotkin zhusta sváděl na autoritářský centralismus, mohou stejně tak podepsat na nefunkčnosti komunit. Není přitom těžké najít v historii příklady komunit, které byly všechno možné, jen ne rovnostářské.

Purchaseova kniha Evoluce a revoluce po­­měrně věrně zrcadlí sílu i slabiny myšlení, které mělo ambice vytvořit ne snad neměnný, ale pokud možno komplexní myšlenkový systém, jenže bylo okolnostmi nuceno neustále odbíhat k bojům sociálního revolucionáře a k agitaci. Kropotkin možná až příliš spoléhal na sebeorganizující a samoregulující funkci přirozeného vývoje a také se nerad mýlil, což není v revoluční době plné ostrých polemik a velkých myslitelů i teorií nic neobvyklého. Ani on se nakonec nevyhnul jistému druhu mechanistického myšlení, které anarchisté vždy s vervou vytýkali svým marxistickým protějškům v První internacionále. I on byl přesvědčen o smyslu dějin, které uhánějí předem načrtnutým směrem, tedy přímo k anarchokomunismu a projevují se ve formě přírodních zákonů. Zaujetí středověkem a nestátními formami lidského společenství včetně těch kmenových jej ale nikdy nevedlo do náruče anarchoprimitivismu, vždy zůstával člověkem vědy, který je otevřen novým poznatkům, a jeho vize má – přes všechen odpor k přetechnizované skutečnosti a navzdory inklinaci k soběstačnosti a permakultuře – také agrární a průmyslové kontury. Albert Camus v knize Člověk revoltující (1951, česky 1995) píše, že Bakunin byl minimálně po jistou dobu „politickým cynikem“, což je nutné přičítat neblahému vlivu jeho nezvedeného následovníka Něčajeva. Dodejme, že Kropotkin, kterého francouzský filosof a spisovatel ve svém díle vůbec nezmiňuje, byl po většinu svého života naopak (r)evolučním optimistou – což odpovídalo nejen jeho povaze, ale i jeho anarchokomunistické doktríně.