Táhni, kruť, drž!

Pavel Novotný se pustil do vyprávění ve verších. Nečekejte však napodobování tradiční epiky, nýbrž uvolnění prózy básnickými prostředky, tedy žádný hexametr nebo alexandrin, ale volný verš připomínající dikci Bohumila Hrabala, v němž je proud vyprávění rytmizován opakováním větných úseků, skupin slov nebo důrazy mnohem výrazněji než v souvislé próze. Novotný tak dokáže podtrhnout detail a postavit ho na stejnou úroveň s tím, co je zdánlivě důležitější: okousané příčle nemocniční postele vedle volby povolání, peníze vedle myší rodiny za lednicí.

Vyprávění v Zápiscích z garsonky (viz A2 č. 25/2020), jež se s odbočkami odvíjí zhruba lineárně, vtahuje čtenáře do prostoru libereckého sídliště od sedmdesátých let minulého století přes léta devadesátá, kde leží jádro příběhu, až téměř do současnosti. Politika jako by v tomto světě neexistovala, přestože normalizační režim vrhá na celý příběh svůj stín a ovlivňuje osudy jednotlivců. Na fyzicky i duševně křehkou matku vypravěče tvrdě dopadá vyhazov z redakce okresních novin nebo později výslech u Státní bezpečnosti – pokaždé jen proto, že žije, dýchá a podobá se ptákům, jak o sobě sama říká. Mimoto se ale Novotnému podařilo zachytit klíčový fenomén doby, něco z její atmosféry, co v naší kolektivní paměti stále zůstává nezpracované. Normalizace přiměla množství lidí stáhnout se do soukromí, žít v omezených horizontech, čímž přivedla k vrcholu fenomén kutilství a vyvolala jakousi metafyziku zoufalství a transcendence, která leckdy končila alkoholismem, ale také se projevovala neklidným blouděním a hledáním – sídliště pro to všechno bylo ideálním prostorem. Výstižně toto prostředí evokuje vstupní kapitola Garsonky, plná různých figurek, které u vypravěčovy matky hledají knihy, hudbu, lásku. Jindy se tento rozměr ukazuje ve velkém, když matky s večerem svolávají své ratolesti a panelák na kopci se mění v obrovskou hudební aparaturu.

Za sklem

Názvy obou knih, Zápisků z garsonky i Dědka, jsou dokonale přesné, a přesto matoucí. V obou jde o životní příběh vypravěče: v prvním v sepětí s místem a matkou, jež je středem obývaného světa, ve druhém ve vztahu k „dědkovi“, který se vypravěče snaží formovat a vystupuje jako nesnesitelná otcovská autorita. Oba příběhy na sebe tedy nenavazují, spíše jsou skloubeny. Časově se překrývají, ale každý z nich ukazuje vypravěče z jiného pohledu. Garsonka se otevírá skvělou větou přes celou první stránku a příznačně končí zmínkou o Bohumilu Hrabalovi. Začíná však dvěma lapidárními verši „Moje máti vždycky nosila rozevláté sukně/ a byla permanentně cejtit vínem“, jejichž plná síla se ukazuje později, kdykoli se čtenář ohlédne zpět. Hned na první stránce se od intimní blízkosti s matkou dostáváme přes řadu kamarádů ke světové literatuře. To všechno probíhá „Za sklem“ (jak zní název první kapitoly) garsonkového pokoje, který po dobu vypravěčova dětství dokáže obsáhnout celý svět. Název kapitoly v sobě ovšem skrývá mnohem víc: odkazuje k obálce knihy, na níž mnohý čtenář jistě identifikuje typické prosklené dveře panelákových bytů; sklo ale také zhmotňuje „epickou distanci“, s níž Novotný vypráví. Ačkoli, důsledně vzato, to distance není: „Vpíjelo se mi to všechno v polospánku do hlavy,/ rylo to do závitů“. Vypravěč je přímo u věcí, vtahuje do dění (dokáže být i u toho, co prožívala matka před jeho narozením), zároveň je ale vždy pozorovatelem – i když ho dědek málem utopí, i když dostane záhlavec, až se mu po úderu o stůl spustí krev.

V Garsonce můžeme sledovat, jak intimní mikrosvět stvořený matkou (v jedné chvíli jej zachycují kapičky rtuti z rozbitého teploměru, vzácnější než zlato zubních protéz) postupně přestává stačit dorůstajícímu mladému muži, jak pocit štěstí v soužití s matkou přechází v nespokojenost, jak mezi nimi roste vzdálenost, a přesto jejich silné pouto nikdy nezanikne, jen se víc a víc zabarvuje soucitem. Garsonka jako prostor i jako text má tvar dokonalé koule, jež obsahuje celý svět a kterou děj, tedy život, napíná k prasknutí – až se na konci rozletí jako hejno ptáků a nechává vypravěče „v prázdné garsonce/ plné peří a knih“.

Principy zocelení

Dědek se objevuje již v Zápiscích z garsonky, které vyšly o několik měsíců dříve. Ve druhé knize měl před sebou vypravěč nesnadný úkol, jak podat postavu matčina otce a nesklouznout k jedovaté karikatuře, uchovat si vnímavost a citlivost pozorovatele, a přitom psát o okolnostech, které jej nelítostně opracovávaly. S ironií tento vztah opět zachycuje fotografie na obálce knihy: socialistické struhadlo z jedné strany sdrátované, z druhé slepené, jako by se na něm podepsaly dvě generace kutilů. Jakkoli se tu Novotnému podařilo vytvořit typ, z nějž běhá mráz po zádech, dědek není černobílý člověk (v jedné chvíli zazáří jeho modré oči, jindy dokáže se strojovou tvrdostí a zároveň jemně píchnout úlevnou injekci strádající matce) – a koneckonců není to jen člověk, v mnohém ohledu ztělesňuje otcovský princip, s nímž se v uměřenějších dávkách jistě setkal nebo potýkal leckterý čtenář. Jestliže matka vytváří bezpečí a zázemí, dědek naopak v nejvyšší míře zastupuje chlad, nebezpečí a krutost světa. Vystavuje vypravěče nejrůznějším utrpením, aby jej „zocelil“, a po pravidelném kolapsu svérázných výchovných metod jej vždy sdrátuje podobně jako ono struhadlo a vhodí do další fáze hry. Protagonista se proti tomu nebouří, všechno násilí na sobě zaznamenává a snáší s mateřskou houževnatostí, ale nakonec si přece jen dělá, co chce: „nikdy nás nemohli dostat/ byli jsme jako plevel“. Na průmyslovce (silnoproud), na vojně, v továrně – ve všech situacích, kam jej vrhá železná dědkova ruka – hledá podobně vybočující postavy, jakou je on sám, hledá porozumění a měkký vzdor, v němž žil se svou matkou.

Koule a čára

Obě vyprávění vycházejí z paměti, jejíž zvláštní čas je sugestivně navozen opakováním obrazů (přímo jej zhmotňuje Fanouš bezcílně kroužící na kole po sídlišti), nedokonavými tvary nebo uvozením příhod obraty typu „třeba tenkrát“, jako by nebyl rozdíl mezi tím, co se stalo jednou, a co se mnohokrát opakovalo. Zatímco Garsonka sféry paměti pomalu ukládá jednu přes druhou, snad i s nostalgií po tom, co nutně uplývá, v Dědkovi se proud řeči nezadržitelně žene kupředu, dědkovy absurdní příkazy, poučení a rady se řadí jedna za druhou v nekonečném přímém proudu. Zatímco matka se vyjadřuje řečí celku, která nic neříká přímo, dědek vysílá lineár­ní proud konkrétních pokynů („táhni, kruť, drž“) – jakousi absurdní encyklopedii správného života. Poslední kapitola knihy se skládá jenom z nich, z chaotického blábolení mužského principu, tvořícího pozoruhodnou báseň výkřiků vnějšnosti a necitlivosti, proměněnou díky citlivému posluchači v kouzelnou píseň.

Sféričnost a linearita jsou geometrické principy, které z dvojknihy netrčí nijak ostentativně, dovolují ale ocenit, jak Pavel Novotný pracuje. A našli bychom je v té či oné podobě i v jiných jeho dílech jako způsoby myšlení a kompozice. Především jsou ale možností, jak se dívat na život v našich vzpomínkách, jak se stát trpělivým pozorovatelem své paměti, která ústí do přítomné chvíle, jak si osvojit jemný, srdcervoucí pohled na život plný velkomyslného smíchu.

Autor je absolvent slaboproudu a vyrůstal na severočeském sídlišti.