Během podzimního lockdownu se ve výloze brněnského kulturního prostoru Kabinet múz uskutečnil výstavní projekt Kablock. O využití alternativních postupů i výstavních míst v době všudypřítomných omezení jsme mluvili s jeho iniciátory Kateřinou Procházkovou, Kryštofem Adámkem a Ondřejem Hanslianem.
Co předcházelo rozhodnutí vystavovat ve výloze Kabinetu múz?
Kateřina Procházková: Myšlence předcházela zejména potřeba vytvořit projekt pro mé vysokoškolské studium. Rozhodla jsem se zaměřit na velký prostor uzavřeného podniku a na jeho prázdnou výlohu. Zároveň jsme chtěli s přáteli na něčem společně pracovat. Neměli jsme jasnou představu, ale postupně z toho vznikl Kablock. Od začátku jsme zamýšleli pracovat s lidmi a svým způsobem zapojit společnost, která nemůže být fyzicky přítomná, a i proto jsme použili figuríny. Zároveň jsme byli omezení dobou jednoho týdne na jednu instalaci a při každé nové výstavě jsme se snažili být lepší. Zlom přišel ve třetím týdnu, kdy jsme se dostali od imaginárních lidí, tedy figurín, k práci s prostorem. Prostřednictvím VR technologie jsme se pokusili přenést diváky přímo do uzavřeného podniku. Ve čtvrté instalaci jsme pak vytvořili už reálný prostor, protože státní opatření byla uvolněna a podniky otevřeny. Tím se náš koncept v podstatě naplnil.
Jak vznikl váš tým a jak jste navázali spolupráci s Kabinetem múz? Bylo výchozím bodem vaší práce propojování uměleckých technik či médií?
Kryštof Adámek: Barmani a barmanky od začátku přicházeli s různými nápady, jako vytvářet doprovodná videa či zapojit techniku, a k tomu se přidávali další a další lidé.
KP: Na začátku přišli třeba jen pomoct, a postupně tak vznikl tým šesti lidí, ve kterém měl každý svou úlohu. Co se týče spolupráce s podnikem, jsme vděční za možnost tvořit v rámci známé a zavedené platformy. Uvědomili jsme si potenciál technologií a spolupráce – přidala se hudební složka a performance, navázali jsme spolupráci s různými umělci a umělkyněmi.
Ondřej Hanslian: Jako jádro skupiny jsme ale nakonec vykrystalizovali my tři, kteří se chceme dále aktivně účastnit, zatímco ostatní s námi spolupracují spíš externě.
Bylo složité tvořit během lockdownu?
KP: Vzhledem k uzavření všech velkých nákupních středisek jsme někdy museli i běžný materiál, jako například špendlíky, shánět přes kontakty na lidi se speciálním povolením nakupovat. Vzniklo tak mnoho absurdních situací.
OH: Snažili jsme se dodržovat nařízení vlády, jen jsme nebyli zavření doma. V podstatě jsme se přestěhovali do prostor Kabinetu.
Každá výstava trvala jeden týden. Jakou roli v celém projektu sehrál čas? Je možné časové omezení pokládat za určitou hnací sílu či nový rozměr?
KP: Zprvu jsem zamýšlela poskytnout výlohu více umělcům, ale shodli jsme se, že na open call je pozdě. I proto jsme došli k myšlence vytvářet vlastní týdenní instalace. Rozhodli jsme se je však otevřít dalším umělcům a umělkyním, a nakonec jsme tak vlastně naplnili i původní záměr. Celý projekt pak vyvrcholil pro nás překvapivým otevřením institucí ve čtvrtém, finálním týdnu. Nechtěli jsme vytvořit jednu statickou instalaci, ale spíše určitý příběh.
OH: Lhůta jednoho týdne na každou z fází pro nás byla velkým hnacím motorem. Když jsme se pak dozvěděli o znovuotevření podniku, dávalo smysl, že naše instalace skončí.
KP: Museli jsme být stále o krok napřed. Když jsme prezentovali novou výstavu, už jsme měli naplánováno, co budeme připravovat další týden. Byl to šílený maraton, každý den byl předem rozvržený.
Propojovat technologie s uměním je dnes poměrně běžné. Vy jste využili hned několik médií spolu s materiálně poměrně náročnou instalací. Představovala pro vás některá součást projektu výzvu?
KP: Bylo složité být hlavou skupiny – většinou pracuji sama a tohle pro mě byla první zkušenost s realizací vlastních představ ve spolupráci s více lidmi.
OH: Pro mě bylo výzvou využití virtuální reality, se kterou jsem dříve nepracoval. Programoval jsem ještě pár hodin před dokončením instalace.
KA: Náročný byl druhý týden, kdy jsme chtěli celkovým provedením výstavy překonat první instalaci. Vyplnit celou „kostku“ prostorovou konstrukcí bylo obtížné i fyzicky.
Chystáte se v podobných projektech pokračovat? Je podle vás forma prezentace umění „ve výloze“ atraktivní i mimo lockdown? A vidíte potenciál v propojování uměleckých počinů s podniky, jako je Kabinet múz?
KP: Kdyby nenastal lockdown, tak tu teď spolu nemluvíme. V kritické době jsme si něco vyzkoušeli, a začali tak spolupráci, ve které hodláme pokračovat. Podařilo se nám využít potenciál dané situace, ale je třeba říct, že zároveň se podobné myšlence věnovali i lidé z brněnských institucí jako BuranTeatr nebo Kavárna Švanda.
OH: Aktuálně máme jako Kablock rozpracované další projekty a chceme se profesionalizovat. Propojení s podniky je pro nás do budoucna určitě možností, zejména co se týče práce s interiéry. Námi uskutečněný projekt nám poskytl základ k tomu, abychom mohli tvořit jako umělecká a aktuálně designérská skupina.
Vaše instalace ale zároveň obsahovaly dosti temnou složku…
KP: Navzdory uměleckým záměrům jsme se chtěli profilovat také jako skupina lidí, kteří v současné situaci přišli o práci, a přesto se snaží tvořit a obohacovat život ostatních. Temnota tedy byla také jedním z rysů naší práce.
OH: Ale působit temně jsme nechtěli, spíš jsme se snažili osvětlit temnotu prázdných podniků a ulic, což je zároveň směr, kterým se vydáváme dál.
Kablock je designérská skupina, která vznikla na základě stejnojmenného výstavně-instalačního projektu v brněnském kulturním prostoru Kabinet múz. Aktuální aktivity skupiny se zaměřují na design interiérů, propojování technologií a světelné instalace.