Vnitřnosti filmového průmyslu

Snímek Asistentka, který prakticky po celou stopáž sleduje úmornou a ponižující pracovní rutinu mladé asistentky Jane, dlouho divákům tají, že se odehrává ve filmové produkční společnosti. Sterilní kancelářské prostory, kterými Jane osaměle bloudí jako přízrak, jehož prokletím je provádět neviditelné úkony udržující celý provoz v chodu, na první pohled působí jako administrativní centrum nějaké korporace. Rozhodně ne jako prostředí, ve kterém vznikají filmy. K nim zpočátku odkazují jen plakáty, visící poněkud nepatřičně na bílých zdech, a občasné náznaky v dialozích. Mnoho diváků by tak mohlo Asistentku chápat prostě jako kritiku korporátní pracovní kultury a zejména podřízené pozice, kterou v ní obvykle mají ženy. A byl by to naprosto správný výklad. Fakt, že se nacházíme ve filmové branži, na jednu stranu působí jako ještě větší paradox, protože od kreativní profese bychom očekávali uvolněnější pracovní návyky. Na stranu druhou, a to je ještě podstatnější, tu režisérka Kitty Greenová důrazně otevírá téma, které ani v době hnutí #MeToo není v hollywoodském kontextu dostatečně mediálně viditelné. Jeden typický den ze života stážistky, která plánuje stát se producentkou, totiž reprezentuje zkušenost mnoha žen, jež se snažily udělat ve filmovém průmyslu kariéru, ať už úspěšně nebo – častěji – bezvýsledně.

Neviditelná žena

Hraný debut původem australské dokumentaristky Kitty Greenové, autorky dokumentárního filmu Casting JonBenet (2017), nemá výraznější dramatickou zápletku, ale skládá se z více či méně frustrujících drobných situa­­cí nebo výjevů, ve kterých Jane vstupuje do mnohem intimnějších interakcí s neživými věcmi než se svými spolupracovníky. Snímek nám ji ukazuje při mechanických úkonech odklízení drobků ze stolu, přípravy jídla v kuchyňce, datlování do počítače nebo výměny papíru v kopírce. Málokdy se dozvíme, na čem přesně ona nebo její kolegové pracují, a máme pocit, že i Jane jednotlivé úkony vykonává bez jasného vědomí jejich smyslu. Když se dostane do kontaktu s ostatními lidmi, reagují na ni s přehlíživým nezájmem nebo s neskrývaným opovržením – její kolega ze stejné kanceláře začíná dialog tím, že po ní hodí zmuchlaný papír, příchozí žena jí položí do rukou svůj kabát, její přímý nadřízený na ni do telefonu křičí vulgární urážky. Většinou ji ale prostě ignorují. Největší drama celého filmu nastává při rozhovoru s ředitelem oddělení lidských zdrojů, kterého Jane přijde upozornit na to, že se její šéf pravděpodobně chystá obtěžovat novou, čerstvě přijatou asistentku. Jinak se film drží soustředěných záběrů a veškeré drama obstarávají dvě věci: kamera, která těží z kontrastu hrdinky a prostoru, v němž se pohybuje, a frustrované pohledy skvělé Julie Garnerové v hlavní roli.

Dělníci kinematografie

Greenová svůj film, který sama napsala a podílela se i na jeho produkci, pojala jako důsledně věcné a zároveň zdrcující ztvárnění prostředí filmového průmyslu. Ten je do značné míry závislý na špatně placených nebo vyloženě dobrovolnických praxích různých stážistů či asistentek, pro které jsou podobné práce jediným způsobem, jak se propracovat do kreativních profesí. Stážistů je nicméně takový přetlak, že většina z nich se ke skutečné kariéře nikdy nepřiblíží a dříve či později z koloběhu podhodnocených a kariérně nezajímavých stáží dobrovolně odejde. Ve­­dle toho je ve snímku patrný i nepoměr mezi počty mužů a žen pracujících v produkčních společnostech i mezi pozicemi, které zastávají. A výmluvně se tu také naznačuje ponižování žen a sexuální nátlak, který se odehrává za zavřenými dveřmi kanceláří a v pronajatých pokojích luxusních hotelů. Uhrančivá je na Asistentce právě souhra velkých témat a mrazivého, přesně odpozorovaného minimalistického způsobu jejich ztvárnění. Greenové se povedla mistrovská kritika systému složená ze scén, jejichž jádrem je ubíjející banalita.