V době nejrůznějších krizí se zdá, že Kropotkinovo slavné dílo Vzájemná pomoc má stále co říct – přinejmenším těm, kteří se čím dál méně spoléhají na stát. Možná nadešla doba pro obnovení solidárních sociálních vztahů, které podle ruského vědce a anarchisty patří k lidské přirozenosti stejně jako boj o moc či o přežití.
Petr Kropotkin, geograf, anarchista a revolucionář, který ve své době významně ovlivňoval anarchistické a socialistické hnutí, zemřel 9. února 1921. Přestože od jeho smrti uplynulo sto let, s jeho jménem se stále setkáváme, a nejen v anarchistických kruzích, ale například i v akademické sféře, zejména pak v geografii, která v důsledku transnacionálního obratu opouští národní stát jako samozřejmé východisko a často i rámec bádání a pozornost zaměřuje na lokality či sítě, které překračují hranice států.
Kropotkinovo jméno se však objevuje i ve veřejném diskursu, včetně médií hlavního proudu, a to především v souvislosti s konceptem „vzájemné pomoci“, v době pandemie covid-19 obzvlášť aktuálním. V zemích, jako jsou Spojené státy nebo Velká Británie, kde „levá pečující ruka“ státu selhala a lidé byli často odkázáni sami na sebe, v uplynulých měsících vznikla řada iniciativ a sítí založených právě vzájemné pomoci. Něco podobného ostatně známe i z české zkušenosti – příkladem je třeba domácí šití roušek a jejich rozdávání pod heslem „moje rouška ochrání tebe, tvoje rouška ochrání mne“ nebo dobrovolná pomoc s nákupy seniorům v karanténě. Po desetiletích neoliberální hegemonie, která představovala jakési nové vydání sociálního darwinismu, když nám vštěpovala, že společnost lze redukovat na sumu jednotlivců, kteří mezi sebou neustále soutěží, jsme náhle zažili ten druh solidarity, který v minulosti promýšlel právě anarchokomunista Kropotkin.
Způsob života
Co ale koncept vzájemné pomoci znamená? Poskytovat užitečné věci nebo aktivity během pandemie je určitě pomoc, ale vzájemná v mnoha případech není. Lidé, kteří dávají, přece zpravidla nedostávají nic zpátky. Pojem vzájemné pomoci se tak často používá pro něco, co ve skutečnosti neoznačuje. Důvodů k tomu něco rozdávat může být mnoho: propaganda, snaha někoho si zavázat, navázat kontakt, zmenšit utrpení nebo se zbavit přebytku. Skutečnost, že při tom nejde o kropotkinovskou, respektive anarchistickou vzájemnou pomoc, pochopitelně neznamená, že není důvod ji poskytovat. Vzpomínám, jak jsme v létě roku 2015 začali v Autonomním sociálním centru Klinika sbírat věci pro lidi, kteří prchali před válkou. Dárci nás tehdy zavalili nejrůznějšími věcmi, kterých se prostě potřebovali zbavit, ale uprchlíkům byly očividně k ničemu – nosili nám knihy v češtině, brusle nebo boty na vysokém podpatku… Neznamená to ovšem, že by sbírka neměla smysl, byť v některých případech byla spíše symbolickým vyjádřením odporu k české antiuprchlické xenofobii.
Možná bude lepší dívat se na vzájemnou pomoc spíše jako na sociální vztah, který vytváříme a dále reprodukujeme. Spočívá v tom, že někomu pomáháme, s někým sdílíme své zdroje, protože předpokládáme, že až budeme potřebovat pomoc, druzí nám také pomohou. A ti to vnímají obdobně. Jde tedy o vztah rovnosti, nikoli o vztahy hierarchie či závislosti, které se zpravidla vytvářejí a posilují mezi těmi, kteří opakovaně dávají, a těmi, kteří opakovaně dostávají, což je spíše charita než vzájemnost. Dnes jako by chyběl právě sociální vztah rovnosti v rámci vzájemné pomoci. Jde přitom spíše o způsob života než o jednorázový úkon: pomohu příteli s opravou plotu a on mě o týden později sveze do města, dostanu od souseda rajčata, která se mu urodila na zahrádce, a já mu pomůžu vymalovat pokoj. Podstatou těchto „laskavostí“ je, že se o nich nevedou žádné záznamy. Při vzájemné pomoci neexistují účty, pouze zkušenost dobré vůle. Vytvářejí se tak sítě solidární sociálních vztahů, které jsou horizontální a které lidem umožňují zvládat různé přírodní i společenské podmínky, včetně nátlaku elit.
Faktor evoluce
Kropotkin nebyl natolik naivní, jak mu často připisují jeho kritici, aby si myslel, že lidé jsou jen altruisté. Naopak v knize Vzájemná pomoc. Faktor evoluce (1902, česky 1922) představu altruismu jako obětování se pro druhého výslovně odmítá. Lidé spolupracují, protože je to pro ně výhodné, ale také proto, že jsou tvorové společenští, takže jim je to příjemné. Kropotkin navíc zdůrazňuje, že jeho práce je psána jako polemický spis proti sociálním darwinistům konce 19. století, kteří tvrdili, že boj o život a konkurence mezi jedinci jsou rozhodující hnací silou evoluce.
Ruský anarchista oproti tomu zastával názor, že ve společnosti existují dvě základní tendence. Jednou je princip boje, který se projevuje ve snaze jedněch ovládat a vykořisťovat druhé a vytvářet ve společnosti hierarchie. Tato tendence nachází své konkrétní vyjádření například ve státě nebo kapitalismu. Ale je zde i druhá, neméně důležitá – a možná ještě důležitější – tendence spolupracovat a vzájemně si pomáhat, která těm, kdo nemají moc a bohatství, umožnuje vyvažovat nedostatek zdrojů tím, že se stávají spolupracujícím množstvím.
Ráj v pekle
Dnes bychom mohli dodat, že autoritářská, hierarchizující tendence nachází své vyjádření v neoliberálním systému, kde oligarchické jedno procento spolupracuje, zatímco zbylým 99 procentům ordinuje vzájemnou konkurenci. Kropotkin se ve svém díle zamýšlel nad tím, nakolik stát potlačil schopnost lidí si vzájemně pomáhat tím, že si pro sebe monopolizoval solidaritu. Dočasný sociální stát 20. století by jeho obavy jen potvrdil. Nač pomáhat svým sousedům, když jsou tu státní instituce? Proč od nich očekávat pomoc, když můžeme být klienty sociálních služeb, případně charity? V každém případě je to však pomoc, která se pojí se závislostí, není-li rovnou podmíněna zásluhami. Určitě nejde o solidaritu, která umožňuje vytvářet a reprodukovat svobodnější sociální vztahy a instituce.
Kropotkin kritizoval stát za to, že historicky zničil důležité instituce vzájemné pomoci a že prosazováním a ochranou soukromého vlastnictví posiloval ve společnosti soupeření. Pokud může jeho dílo přispět k aktuálním debatám, pak bezpochyby názorem, že se při hledání cest k postkapitalistické společnosti nemůžeme spoléhat jen na stát. Jak ukazuje třeba Rebecca Solnit v knize Paradise Built in Hell (Ráj vybudovaný v pekle, 2009), když přijdou přírodní či jiné katastrofy, lidé mají tendenci být spíše solidární než mezi sebou bojovat. Jenže tato solidarita se musí zpravidla dít navzdory státu, který určuje, kdo si co zaslouží a komu bude pomoženo shora. Jeden z důležitých postřehů Petra Kropotkina proto říká, že být solidární znamená často jednat proti státu.
Autor působí na FHS UK.