Uhranutý kolemjdoucí

Povšechné patetické komentáře k básním, nesené utkvělými představami o poezii jako nástroji vyslovování pravd o světě, pěstění citovosti či zušlechťování jazyka a stejně tak scestnými představami o básníkovi jako strážci nezadatelných hodnot (ale jakých?) a odvážlivci, který za nás, pouhé čtenáře, podstupuje spravedlivý zápas proti temným silám současnosti, nám verše (nejen) Jakuba Řeháka nepřiblíží. Tím méně dosáhneme snadným, bezobsažným omíláním Řehákovy příslušnosti k surrealisticky orientované tvorbě. Namísto vpravdě sentimentálního myšlení, které život a umění odděluje tak, že život uměním vykládá, je přesnější mluvit o jejich spojitosti a prostupnosti a říct, že Řehák píše básně, právě takové básně, aby instrumentalizaci umění popíral, aby jí vzdoroval.

Filmová montáž

O tom, jak Řehák chápe vztah skutečnosti a poezie, si čtenář jeho nové sbírky Obyvatelé udělá dobrou představu z básně Tajemství, kterou uvádějí slova Petra Krále o účincích filmu: „Každý trochu působivější film má sklon pokračovat ještě po promítání a najít ozvěnu a prodloužení ve skutečnosti, kde potkáváme další situace a scény v jeho stylu.“ Obdobně, ale s inverzní platností Řehák v básních prodlužuje, zobrazuje a proměňuje obsahy své zkušenosti, a tím je přijímá za obrazy nezcizitelně své, schopné následně opět působit na jeho vidění věcí. Inspirovaná společnost spolužáků (?) opouští kino, jejich bujarý, tekutý průchod nočními ulicemi znásobuje jejich prožitky. Konkrétní, ale nezměrná skutečnost nočních ulic živí jejich představy nepřímo úměrně k tajemstvím, o která ulice svým průchodem připravují. Proces neustálého přisvojování si a ztrácení skutečnosti.

Navrch má ovšem básníkovo vidění. On, respektive jeho pohled zobrazenou skutečnost animuje, takže ulice města, výjevy na ulicích a jimi vyvolávané představy působí jako scény z proslulého filmu Loni v Marienbadu. Samy o sobě statické obrazy, líčené obvykle gnómicky za užití nedokonavých sloves, což jejich strnulost a mimočasovost podtrhuje, Řehák skládá prostě za sebe a jejich enumerací udává tempo výpovědi: „Léto se vzdalovalo světelnou rychlostí/ Brambory zářily ve sklepích jako dívky/ Svět nebyl čerstvý ani růžový/ Soumraky vypukly na kluzištích// Povětří bylo s námi/ V bytech plných myších škvír/ Domovní roury posílaly do uší zvuky/ Pomalé motorky se plazily závějí“. Prudké střídání obrazů, které samozřejmým tónem vyslovují zvláštní, neslýchané i podezřele obyčejné skutečnosti, koresponduje s filmovou montáží. Jako se ve filmu Loni v Marienbadu sošné, zastavené scény „pohybují“ až povlovnou jízdou kamery, která je pátravě ohledává, dynamizují se obrazy Řehákových básní až pohledem toho, kdo se dívá, přesněji řečeno toho, kdo vidí a pohledem přejíždí, těká z místa na místo. Odtud přízračnost Řehákových básní, které navenek realitu mimují, ale přitom jí vtiskují novou, snovou podstatu.

Rezervovanost ke skutečnosti

Řehákovo vidění je svrchované a tvůrčí, ale svým způsobem pasivní. Pojmout skutečnost jako živelnou, neuspořádanou masu podnětů působících na smysly a produkujících vjemy, představy a názory demiurgická povaha Řehákova autorského gesta neumožňuje. Jím zobrazená skutečnost je ve svém účinku navzdory vší dramatičnosti krotká, její struktura je podřízená racionálnímu plánu, který může být pro někoho dobrodružstvím básnické řeči, pro jiného opatrnou konstrukcí obrazu světa. Deformaci současných reálií i oblastí kolektivní zkušenosti je třeba vnímat jako důsledek autorova vidění, nikoli jako snahu skutečnost hyperbolizovat pro účely nějaké společenské kritiky. Řehákova rezervovanost je snad také důvodem, proč jeho básně, třebaže se v nich pracuje se smyslově názornými obrazy zabydlenými konkrétními věcmi, působí stále jaksi abstraktně. Výmluvným je v této souvislosti verš „Skutečnost ti zahltila nosní přepážku“, který svou nepřesností – zahltit lze otvor nebo dutinu, ale ne přepážku čili plochou stěnu – možná vyjevuje odvrácený, nezáměrný smysl. Může nás skutečnost zadusit? A můžeme se jí ubránit, když mezi ni a sebe postavíme přepážku svých představ?

Ze čtvrté sbírky Jakuba Řeháka, rozdělené do sedmi oddílů, chci zvlášť vyzdvihnout báseň Kolemjdoucí, kterou považuji za emblematický text Obyvatel. Dokládá nemalé Řehákovy schopnosti i meze jeho autorského přístupu. Báseň je výpovědí vedenou z pohledu pozorovatele vznášejícího se v koši balónu nad městem. Zároveň je prostor města nazírán očima kolemjdoucího, který ulicemi jen prochází se slovy „Ale všechno se prý děje/ v pravý čas – v řádu věcí“. To „prý“ je tady důležité, signalizuje třetí ze tří distancí, v jejichž průniku se básník ukrývá. Za prvé hledí z ptačí perspektivy, za druhé vidí očima nezúčastněného svědka, za třetí s melancholickou ironií naznačuje, že je chytřejší než jeho báseň.

Autor je literární kritik.