dekolonizace a literatura

„První z nich vládli Slovem, druzí jej pouze používali.“ Touto větou popsal v roce 1961 Jean­-Paul Sartre situaci kolonizace, v níž existovalo 500 milionů lidí ze Severu a vedle nich jedna miliarda pět set milionů „domorodců“ z Jihu, kterým bylo plné lidství upíráno. Aktuální číslo Ádvojky přináší téma Dekolonizace a literatura a prostřednictvím odborných i čistě literárních textů předestírá, jak to vypadá, když si vezmou slovo tzv. postkoloniální autoři. Nejde přitom pouze o to, jak okcidentální spisovatelé a novináři podléhající nejrůznějším heterostereotypům psali a píší o Africe nebo o „málo rozvinutých zemích“ (cítíte tu povýšenost?), ale také o to, jak bývalí kolonizovaní píší sami o sobě a jak vidí potomky těch, kteří se podíleli na jejich utlačování. Jaké to je, nalézat vlastní identitu a jazyk, a přitom vzdorovat koloniálním škatulkám? „Africké postavy by měly být barvité, exotické a excentrické – uvnitř však prázdné, bez vlastního hlasu,“ napsal s patřičnou mírou ironie keňský spisovatel Binyavanga Wainaina v provokativní stati Jak psát o Africe, která je ideálním vstupem do tématu čísla. Jakkoliv platí, že o většině zahrnutých článků nelze přemýšlet bez jejich přímého napojení na postkoloniální studia, dojde i na problematizaci interdisciplinárního oboru, který se u nás teprve pomalu etabluje. „Bylo nezbytné se osvobodit od kolonizace, a teď je třeba se osvobodit od výsadních postkoloniálních výkladů,“ tvrdí alžírský spisovatel Kamel Daoud, který svou kritikou všech bez rozdílu možná poněkud předbíhá současnou realitu. Nakonec ale přece skutečně nejde o etnickou či jazykovou příslušnost jednotlivých autorů a autorek, nýbrž o jedinečnost hlasů a slov, které zkrátka stojí za to číst.