Země těch druhých. Válka, válka, válka

Mathilda zaparkovala před poštou. Otevřela dveře, vystrčila nohy na chodník a protáhla si je. Ještě nikdy nezažila tak horké září. Vytáhla z kabelky pero a dopis pro sestru, který ráno nedopsala, a dokončila ho. V prvním odstavci ji ujišťovala, že nemá věřit všemu, co se píše v novinách. Že to, co se stalo v Petit­-Jeanu, je sice hrozné, ale zároveň je to složitější, než to na první pohled vypadá.

„Drahá Ireno, odjela jsi na dovolenou? Předpokládám, ale možná se mýlím, že jsi ve Vogézách, u toho jezera, kde jsme se koupaly, když jsme byly malé. Ještě pořád cítím na jazyku chuť borůvkového koláče, který nám přinesla ta vysoká paní s obličejem plným bradavic. Dodnes si na tu chuť pamatuju, a když jsem smutná, myslím na ni, abych se utěšila.“

Obula se a vyšla po schodech vedoucích na poštu. Vystála si frontu. „Mylhúzy, Francie,“ vysvětlila usměvavé ženě za přepážkou. Pak zamířila do centrální haly. Protínaly ji vysoké stěny, do nichž byly z obou stran zabudované stovky schránek s mosaznými očíslovanými dvířky. Mathilda se zastavila před číslem 25. Kdysi upozornila Amina, že se shoduje s rokem jejího narození, ale jemu byly takové shody náhod lhostejné. Vytáhla z kapsy klíček a zasunula ho do zámku, ale klíček se neotočil. Vyndala ho a zkusila to znovu, ale dvířka se neotevřela ani tentokrát. Mathilda opakovala stejný úkon rychleji a rychleji. Byla tak dopálená, že upoutala pozornost ostatních uživatelů. Možná chce manželovi ukrást dopisy od milenky? Nebo je to schránka jejího milence a ona se mu chce pomstít? Pomalu, jako ošetřovatel v zoo, který má přivést zpátky do klece šelmu, k ní přistoupil zaměstnanec pošty. Byl to velice mladý muž se zrzavými vlasy a obráceným skusem. Mathildě připadal škaredý a směšný kvůli příliš velkým nohám a kvůli tomu, že nasadil ukrutně vážný výraz, když s ní mluvil. „Je to ještě kluk,“ pomyslela si. Přesto na ni upřel tvrdý pohled.

„Co se děje, mladá paní? Můžu vám pomoct?“ Vytáhla klíček tak rychle, že mladíkovi, o hodně menšímu než ona, málem vrazila loket do oka. „Nejde to otevřít,“ odsekla podrážděně.

Zřízenec si od Mathildy vzal klíč, ale aby dosáhl na zámek, musel stát na špičkách. Jeho pomalost Mathildu rozčilovala. Klíč se nakonec v zámku zlomil a Mathilda musela počkat, až mladík zavolá svého nadřízeného. Znamenalo to, že se zpozdí s prací; slíbila, že pohne s papírováním kolem výplat dělníků, a Amin bude zuřit, když mu včas nenaservíruje oběd. Konečně se vrátil zřízenec, vyzbrojen schůdky a šroubovákem, a okázale začal vyšroubovávat panty schránky. Zoufalým tónem oznámil, že „takovou situaci“ ještě nikdy neřešil, a Mathilda dostala chuť vykopnout mu ty schůdky zpod nohou. Dvířka nakonec povolila a mladík je podal Mathildě. „Jak mám vědět, že jste měla ten správný klíč? Protože jestli jste se spletla, budete muset zaplatit opravu.“ Mathilda ho odstrčila, popadla hromádku dopisů a bez rozloučení zamířila k východu.

Ve chvíli, kdy ji obklopila venkovní výheň, kdy na temeni hlavy ucítila žhnoucí dotek slunce, se dozvěděla, že jí zemřel otec. Strohý telegram od Ireny přišel předchozí den. Obrátila papír, zkontrolovala adresu na obálce a pozorně se zadívala na písmena telegramu, jako by doufala, že jde jen o špatný vtip. Je možné, že v tuhle chvíli, tisíce kilometrů odsud, v její zemi zezlátlé podzimem, pohřbívají jejího otce? Zatímco ten zrzek vysvětloval nadřízeným patálii se schránkou 25, funebráci na hřbitově v Mylhúzách nesli otcovu rakev. Cestou domů Mathilda za volantem nervózně a nevěřícně přemítala, za jak dlouho červi zvládnou ohromné otcovo panděro, za jak dlouho mu zatarasí nosní dírky, za jak dlouho obalí a sežerou jeho tělo.

*

Když se Amin dozvěděl o tchánově smrti, řekl: „Měl jsem ho moc rád, však víš.“ Nelhal. Ten upřímný a veselý muž ho bez předsudků a bez paternalismu přijal do rodiny a on k němu ihned pocítil hluboké přátelství. Amin a Mathilda se vzali v kostele alsaského městečka, kde se Georges narodil. V Meknesu to nikdo nevěděl a Mathilda musela Aminovi slíbit, že to uchová v tajnosti. „Je to těžkej zločin. Nepochopili by to.“ Nikdo neviděl snímky pořízené po obřadu. Fotograf požádal Mathildu, ať si stoupne o dva schody níž, aby byla stejně vysoká jako manžel. „Jinak by to vypadalo směšně,“ vysvětlil. Co se týká uspořádání svatby, Georges vyhověl všem dceřiným rozmarům a občas jí vstrčil do ruky pár bankovek tak, aby to Irena nevěděla. Irenu totiž zbytečné utrácení děsilo. Georges naproti tomu chápal, že dívky si potřebují užívat a mít pocit, že jim to sluší, a Mathildinu frivolnost neodsuzoval.

Amin nikdy neviděl tak ožralé lidi jako v ten večer. Georges nechodil, ale kymácel se z boku na bok, věšel se ženám kolem krku, tančil, aby tu opici zamaskoval. Kolem půlnoci se vrhl na zetě a sevřel ho paží pod krkem, jako když potřebujete uklidnit rváče. Georges si neuvědomoval svoji sílu a Amina napadlo, že by ho tou přemírou lásky mohl zabít, zlámat mu vaz. Georges ho odtáhl do zadní části přetopeného sálu, kde pod lampionovými girlandami tančilo pár dvojic. Opřeli se lokty o dřevěný barový pult a Georges objednal dvě piva, aniž věnoval pozornost tomu, že Amin odmítavě mává rukou. Amin už byl tak opilý, že se před pár minutami dokonce schoval za stodolu, aby se vyzvracel. Georges ho nutil pít, aby zjistil, kolik vydrží, a aby mu rozvázal jazyk. Nutil ho pít, protože neznal jinou metodu, jak navázat přátelství a nastolit vzájemnou důvěru. Jako si děti naříznou zápěstí, aby stvrdily přísahu krví, tak chtěl Georges zapít litry piva, že v zeti našel zalíbení. Aminovi se zvedal žaludek a pořád říhal. Hledal pohledem Mathildu, ale zdálo se, že nevěsta zmizela. Georges ho objal kolem ramen a zatáhl ho do opileckého rozhovoru. Se silným alsaským přízvukem si vzal za svědky všechny přítomné: „Bůh ví, že nemám nic ani proti Afričanům, ani proti víře tvejch lidí. A jestli tě to zajímá, tak o Africe vím kulový.“ Muži u baru, otupení alkoholem, s vlhkými povislými rty, se zachechtali. Jméno toho kontinentu jim dál zvučelo v hlavě, viděli ženy s odhalenými ňadry, muže v bederních rouškách, zemědělské usedlosti oplocené tropickou vegetací, táhnoucí se, kam až oko dohlédne. Slyšeli „Afrika“ a představovali si zemi, kde by mohli být pány světa, kdyby přežili nezdravé ovzduší a nejrůznější epidemie. „Afrika“, a vyrojila se změť obrazů, prozrazujících mnohem víc o jejich fantasmagoriích než o kontinentu samém. „Nevím, jak se tam u vás chováte k ženskejm, ale s tou mojí holkou,“ řekl Georges, „to vůbec není snadný, co?“ Šťouchl loktem do staříka svaleného vedle něho, jako by ho chtěl požádat, aby dosvědčil Mathildino drzounství. Stařík upřel na Amina skelný pohled a ­ne­řekl nic. „Příliš jsem ji rozmazloval,“ pokračoval Georges. Vypadalo to, že mu natekl jazyk a že s ním nemůže pořádně hýbat. „Holka přišla o matku, tak co jsem měl dělat? Vyměkl jsem. Dovolil jsem jí, aby se toulala u Rýna, lidi mi ji naštvaně vodili domů za ucho, protože kradla třešně nebo se koupala nahá.“ Georges si nevšiml, že Amin zrudl a začíná být netrpělivý. „Víš, nikdy jsem nenašel dost odvahy, abych ji zmydlil. Irena mi sice nadávala, ale bylo to zbytečný, nemoh jsem si pomoct. Ale ty, ty jí nedovol, aby s tebou vorala. Mathilda musí pochopit, kdo je pán. Co, synku?“ Georges pořád mluvil, až nakonec zapomněl, že mluví se zetěm. Vzniklo mezi nimi mužně přisprostlé kamarádství a Georges ztratil zábrany. Vykládal Aminovi o kozách a panímandách žen, u nichž našel útěchu za všechna svá zklamání. Rozpustile práskl pěstí do stolu a navrhl, aby šli do bordelu. Sousedi u baru se rozesmáli a připomněli mu, že jde o Aminovu svatební noc a že dnes večer jde o panímandu jeho dcery.

Georges byl sukničkář a ožrala, neznaboh a liška podšitá. Ale Amin měl toho obrovitého chlapa rád. V prvních večerech poté, co se Aminův pluk ubytoval v městečku, sedával Georges v salonu a držel se zpátky. Jen pokuřoval dýmku v křesle a mlčky pozoroval, jak se rodí láska mezi mladým africkým vojákem a dcerou, kterou varoval, když byla malá, aby se měla na pozoru před hloupostmi, o nichž se píše v pohádkách. „Negři neposlušný děti nežerou, není to pravda.“

Z francouzského originálu Le pays des autres (Gallimard, Paříž 2020) přeložila Danuše Navrátilová. Kniha vyjde v nakladatelství Argo.