Bláznivá jízda

EUGENIKA

Rodině Š.

1.0

Dříve tribuny hipodromu, dnes hotel Spáč, zítra Smart – rezidence třetího věku. Jako se v důsledku osvícenství hřbitovy přesunuly za městské hradby a pod vlivem hygieny se rozšířil obřad žehem, tak i my rozprašujeme popel našich blízkých na terasách měsíčního moře.

 

V perspektivě dronu je život dětským hřištěm: balet, parkur, pólo, kursy potápění…

 

Matky, které ve jménu svých dětí nakonec zapomenou na sebe, se zatajeným dechem vysedávají na galeriích, na ochozech hipodromů, přilepené k displejům. Jako očité svědkyně toho, že asistovaná reprodukce přináší životu komparativní výhodu.

 

Otcové, kteří svůj profesní i osobní život zasvětili tomu, aby jejich děti nemusely živit své děti, ráno v sebezapření odcházejí na jatka, jen aby se pozdě večer vraceli bezdětní. Jejich oběť, která si nezadá s drezurou lipicána, nabývá obrysu kentaura.

 

Zleva: já, moje matka, soused, toho neznám a náš pes u hrobu neznámého vojína.

 

Rodičovským imperativem je vivisekce.

 

Dítě kromě pocitu jistoty a bezpečí potřebuje jistotu v sedle – maják, který lze vybudovat jen na troskách starého světa. Odpovědní rodiče tak zavčas odcházejí do lesa. Za dětskou otázku, jež zaměstnává krev, ručí specializovaná agentura. Péči o tělo a mysl zajišťuje eugenika.

 

„Na těchhle prsou jsem tě kojila!“ – „Máš tady všechno, co potřebuješ!“ – „Našel jsi tam na Marsu štěstí?“ – „Brzo pro tebe pošleme jednorožce.“

 

2.0

Kdo bude rozhodovat o tom,

jaký bude mít dítě dar, avatar

a tvar lebky?

Rodiče závislí na steroidech,

nebo ten, kdo jim je odebere?

Bůh je v detailu.

Následujte mě do Disneylandu!

Děti vás budou na stará kolena

ctít jako faraona.

 

3.0

Orfeus ji následoval do podsvětí.

 

 

ČERNÁ MADONA

1. Ráno

Vítáme barvy podzimu!

Syn naléhá, abych si pro něj přišel já,

a ne slova.

Když mu měří teplotu, učitelce pošeptám

do ucha:

Udělejte z něho muže!

 

Holky musíš chránit, přísně zvedám obočí,

hlavně před sebou; z úst mi jde pěna.

 

Když čekám na trpasličí lavičce,

až v herně ustane nářek,

ze skříňky vybafne holčička.

Kdepak máš maminku?

Obrátí oči v sloup: „Je přece těhotná!“

Vypadá jako anděl, ale je černá jak uhel.

S chutí mě začne fackovat: „Přijde,

až bude chtít!

A až se vyzvrací.“

 

2. V noci

„Ráno jsme tiskli dlaně na okna,

po svačině byla výprava do lomu.

Váš syn zlobil, házel po mně kosti.

Měli byste mu domluvit, hlavně vy!“

 

Ve zpětném zrcátku padají šraňky.

Volám na něj, ale vypadá, že nevnímá.

Sklonil se, něco mu spadlo, nebo to sbírá.

Mezi námi duní vlak: štěrk, štěrk, štěrk.

 

3. Ve skříni

Ikona krvácí. Chybí tam autorita otce.

Obracím se dozadu, couvám jako duch.

 

 

MANŽELÉ NAVĚKY

1. Bermudský trojúhelník

Neholí se nahoře ani tam dole.

Její pohlaví do mramoru vytesané.

Její postava má jasnost, váhu, míru.

 

Na temeni pleš, na hrudi plnovous.

vypíchnuté oči, uřezané uši, nos,

dásně obnažené na holou kost.

Z pěti smyslů torzo: klitoris.

 

Moje žena mě bije.

Moje žena je fénix.

Má šedé vlasy děda Vševěda.

 

2. Materiální dívka

Myšlenka na ni je stará jako filosofie sama.

 

Dělal jsem, že spím. Měl jsem tušení, že mi prohledává byt, jako by mi cizí ruka šátrala v náprsní kapse. Sáhl jsem rychle po vypínači. Ale vidím jen stín ruky, jak mi ho klidně honí. „Ššš, spi, to se ti zdá zlej sen,“ zívá. Když mě vysála, zmizela v koupelně. Teprve pak fantazii povolila uzda.

 

Pustila se do odličování. Pečlivě se prohlíží v zrcadle. Tu ohrnuje horní, tu spodní ret. Škvíry si vyčistí zubní nití. Já ji odněkud znám! Až začne kloktat, otočí se přímo do kamery. Záznam bude bez zvuku, jen pro ty, co umějí odezírat z úst. Play/Pause.

 

Na faře budu mít dost času o všem přemýšlet.

 

3. Kukla, roubík, fetiš

Bradfordská hrušeň měla kvést,

když ještěrce zakrněl ocásek.

Sosej, motýle! zasténala larva.

Vpíjím se do její vysněné šatny.

 

Svatební noc nikdy neskončila!

 

 

MANŽEL PÍŠE BÁSEŇ

… o původu druhů. Škoda jen, že múza přichází, až co stáří kulhá za zenitem!

 

Když uhodí první mrazy, ti nejtlustší, nejhnusnější, nejděsivější pokoutníci, co nestačili včas zalézt do spár u přívodu tepla, hynou světu na očích, ve svitu číhajících pohybových čidel. Tonus povolil, končetiny se stáhly, takže v pavučině zůstává viset černý masitý hlavolam. Ten se stává potravou jiné havěti – sekáčů a třesavek. Těch nejnepravděpodobnějších predátorů dílen, garáží, sklepních kójí a záchodů. Stačí, když ventilací zavane lehký povzdech: „Budeš to mít studený!“ – a křehká noha sekáče přelétne prostor přímo do otevřených úst ve škvíře pod dveřmi. Babí léto je předzvěstí něčeho daleko strašidelnějšího: vdovy pobírající důchod načerno.

 

Kolik básníků napočítáte ve své posteli, když zhasnete a třesavky velké začnou lomcovat okenicemi?

 

 

BLÁZNIVÁ JÍZDA

Pavlu Z.

1. Budeme se bát sami sebe

Bazény, jacuzzi i sauny obchází strach.

Počet neobjasněných vloupání narůstá.

Věci a cennosti zůstávají na svých místech,

z pořízených záznamů běhá mráz

po zádech:

 

Zloděj vniká do kuchyně, otevírá lednici

a obraz zamrzne.

Bentley v garáži čeká, kdy si ho příroda

vezme zpátky.

Software na rozpoznávání hlasu vypráví

neuvěřitelné anekdoty,

třeba o tom, jak miliardáři založili lidovou

milici z dětí.

Až se situace uklidní, věští média,

začne pravé peklo.

V další fázi, již brzy ve vaší ložnici,

vstanou nemrtví.

Za horizontem se míhá obrys žraločí ploutve.

Zakuklená postava se zkoumá v okně

jako v zrcadle.

 

Ve sklepě je ještě jeden sklep, někdo se

hrabe v rozvodech.

 

2. Fiat lux

Sebrat se v deset večer,

na stole zanechat vzkaz:

„Jel jsem se projet,

vrátím se dřív, než se vzbudíš.“

 

Dálnice je prázdná jako místo spolujezdce.

Cestu poznáváš poslepu, zhasínáš světla.

Zvěř kličkuje a uskakuje k odpočívadlu.

 

V dělicím pásu mineš siluetu stopaře.

Vezmeš ho na zpáteční cestě, říká ti svědomí.

Do kufru by se klidně vešla celá ložnice.

 

3. Dokud nás horror nerozdělí

Předměstí obchází včelí mor.

Lidé se stahují zpět do sebe.

Hustota zalidnění útěšně narůstá

jako pyramida nevyzvednutých uren.