editorial

O aktuálním dění v Rusku se dnes v médiích píše víc než dost, všechny příspěvky se však až do omrzení točí kolem tří klíčových slov: Putin, Navalnyj a Sputnik V. Kdy jste ale naposledy slyšeli něco nového z ruské hudby? Nebylo to náhodou dívčí duo Tatu před patnácti lety? V tomto čísle jsme se rozhodli prozkoumat současnou ruskou popovou produkci – tedy takovou, kterou z většiny tvoří a poslouchají lidé narození až po rozpadu Sovětského svazu. A co jsme zjistili? I v Rusku postupně slábne napodobování angloamerických vzorů a řada zajímavých hudebních projektů čerpá z domácí kultury nebo prvky obou kulturních okruhů provokativním způsobem mísí. Skupiny jako IC3PEAK nebo Shortparis, které se někdy otevřeně a jindy zastřeně vyjadřují k současné společenské situaci, dokázaly uspět navzdory jazykové bariéře i u zahraničního publika. Odkaz hudebních ikon minulé epochy (rockové skupiny Kino a punkrockového psance Jegora Letova) je sice stále živý, ale z rocku už se stal v podstatě neškodný žánr. „Ruský rock skončil, když fízlové přestali pronásledovat rockery,“ píše Arťom Rondarev v eseji o proměnách obrazu policie v ruské populární hudbě. V dnešní době policejní represi čelí hlavně rappeři – své o tom ví i Husky, který si odseděl dvanáct dní ve vězení za to, že v Krasnodaru rapoval na střeše auta. Slova jeho slavné skladby Panelák si spolu s texty dalších výrazných interpretů můžete přečíst na straně 22. Všechny mají sociálně kritický podtón a jsou plné bolesti a deziluze. Jejich autoři se ale odvažují pojmenovat situaci ve vlastní zemi – a bez toho žádná změna poměrů není možná.