Když se mě dcera během tradičního okukování vlaků na vršovickém nádraží zeptala, „proč si tamten pán nese žebřík“, mohl jsem jí jako sportu znalý otec vysvětlit, že právě na vlastní oči viděla reprezentanta subverzivního fanouškovského tábora, takzvaného štaflaře. Neboť kdo se v den domácího zápasu Bohemians v okolí legendárního Ďolíčku pohybuje se štaflemi, navíc vyzbrojen zelenobílou šálou, jistojistě míří sledovat přes stadionovou zídku devadesátiminutovou fotbalovou estrádu. Zatímco Roman Prymula a dalších šest stovek lepších lidí čelilo za návštěvu zápasu Slavie s anglickým Leicesterem obvinění z papalášství, štaflaři představují skutečnou lidovou iniciativu zdola. Leč i na ně došlo. Policejní udání učinilo kratochvíli, která se na šíření koronaviru mohla podílet vskutku prachbídně, přítrž. Další zápasy budou střežit jednotky policie. Co na tom, že drtivá většina štaflařů jsou majitelé permanentek na sezonu, jejíž podstatné části se nemohli zúčastnit. Spravedlnost je slepá a rozdíl mezi českou smetánkou z Edenu a podmáslím z Ďolíčku nevidí.