Části levice, a to zvláště té, jež se odkazuje na Michela Foucaulta či Giorgia Agambena, se od začátku epidemie vyčítalo, že všude až chorobně nachází výjimečné stavy. Jak se zdá, touto obsesí ale trpí i představitelé české „demokratické“ opozice, které z četby knihy Dohlížet a trestat nelze podezřívat ani v té nejoptimističtější náladě. Opozice neprodloužila nouzový stav, aby si na vládě vynutila schválení pandemického zákona. O tom, že je to krok vpřed, lze ovšem úspěšně pochybovat. Nový zákon svěřuje rozsáhlé pravomoci ministerstvu zdravotnictví a hlavně hygienickým stanicím. Jak hygienici dokážou řídit epidemii, ukázali v létě na Ostravsku a žádná sláva to rozhodně nebyla. Český nouzový stav má přitom do schmittovského ideálu dost daleko. Nejenže se o něj vláda handrkuje s parlamentem, ale jednotlivá nařízení hojně torpédují soudy. Jeho výhodou je pak přesné časové ohraničení. U pandemického zákona naopak hrozí, že výjimečný stav ztratí jasné hranice. A v Evropě se stává poměrně často, že se mimořádné prostředky a omezení, například v boji proti terorismu, stanou součástí běžného práva. Česká republika by na tento vlak mířící do nenávratna naskočit neměla.
O. Sojka
Na ruském levicovém webu Zanovo se na konci ledna objevil rozhovor s Antoniem Gramscim mladším, vnukem zakládajícího člena Komunistické strany Itálie a významného levicového myslitele stejného jména. Gramsci junior se narodil roku 1965 v SSSR a vyrostl v rodině, která díky svému původu měla všechny výsady náležející členům ÚV KSSS. Je mužem mnoha talentů: působí jako biolog, kromě toho je popularizátorem matematiky a hudebníkem. Politické názory Gramsciho mladšího jsou však poněkud zarážející. Označuje se za socialistu a současně nacionalistu. Ze současných politiků obdivuje zejména Trumpa – za jeho snahu vrátit do USA tovární výrobu. Chválí i Mussoliniho, který prý příkladně dbal o životní úroveň italských dělníků. V současnosti se, jak soudí, zvláště v USA a EU věnuje nepřiměřená pozornost právům menšin. Blíže neurčení „internetoví intelektuálové“ podle něj manipulují veřejným míněním zcela v duchu představ jeho děda o tvorbě hegemonie, jejich cílem je však nahradit boj za zájmy pracujících právy menšin. Sám Gramsci je nicméně „tolerance sama“, což dokládá tím, že na turné „spal pod jednou peřinou se stoprocentním gayem“. Rozhodně jde o zajímavý příspěvek k úvahám o tom, jaký vliv mají na názory člověka dědičnost a prostředí.
M. Tomek
Zkusme si představit, jak by to asi vypadalo, kdyby muži chodili na kontroly k urologovi stejně běžně, jako ženy navštěvují gynekologa. Mluvili by s ním o tom, jestli nemají problémy s varlaty, prostatou nebo penisem, jak se proměňuje jejich erekce, jestli neprožívají bolestivou ejakulaci či zda plánují rodinu. Podobné vyšetření každoročně podstupuje většina žen: primárním cílem takového screeningu je sice prevence různých chorob pohlavních orgánů, ale dobrý gynekolog má přehled o ženině zdraví obecně a umí ji upozornit na první příznaky případného negynekologického problému. Ženy se tak učí hovořit o svém těle a zdraví a důvěra, kterou vůči lékaři mají, se následně odráží v celkově lepším zdravotním stavu. Jenže začneme-li se ptát, proč to tak je, nabízejí se nepříjemné odpovědi: není péče o ženské tělo vlastně jen snahou chránit vzácné zdroje? A není načase začít učit i chlapce, jak se starat o své tělo – a jak o něm vůbec mluvit?
E. Marková
Na blogu Ústavu pro českou literaturu nedávno vyšel pozoruhodný rozhovor Jana Malury s Jiřím Pelánem. Diskutují mimo jiné o literární komparatistice. Na závěr Jiří Pelán přichází s výzvou, aby „komparatistika zůstala četbou textů“, „nestala se scholastickou ilustrací konceptů“ a „nepletla si estetické fakty s dokumenty, jak se to často přihází gender studies nebo postkoloniálním literárněvědným rešerším“. Jiří Pelán má pravdu, že gender studies i „postkolonialisté“ mají občas zvláštní zálibu ve scholastice (obraty typu „funkční spojnice mezi dekonstrukcí jako procesem přemístění a dekolonizací jako procesem kulturní transformace“ určitě neslouží těmto oborům ke cti). Nezmiňuje ale zajímavou okolnost: mnohé, nejen evropské literatury nejpozději od osmdesátých let zahrnují texty, které spíše než estetickým faktem chtějí být právě dokumentem či přímo „výzkumem“ nějakého fenoménu: sebevraždy mladých, radikalizace ad. Například ve Francii jde o autory jako Virginie Despentes či Ivan Jablonka, kteří své psaní chápou jako činnost na pomezí sociologie. Literatura se mění, a tak ani komparatisté už nemohou být jen čtenáři literárních textů. Občas by měli odložit Barthesa a Mukařovského a vyrazit za literaturou do terénu.
T. Koblížek
Když se mě dcera během tradičního okukování vlaků na vršovickém nádraží zeptala, „proč si tamten pán nese žebřík“, mohl jsem jí jako sportu znalý otec vysvětlit, že právě na vlastní oči viděla reprezentanta subverzivního fanouškovského tábora, takzvaného štaflaře. Neboť kdo se v den domácího zápasu Bohemians v okolí legendárního Ďolíčku pohybuje se štaflemi, navíc vyzbrojen zelenobílou šálou, jistojistě míří sledovat přes stadionovou zídku devadesátiminutovou fotbalovou estrádu. Zatímco Roman Prymula a dalších šest stovek lepších lidí čelilo za návštěvu zápasu Slavie s anglickým Leicesterem obvinění z papalášství, štaflaři představují skutečnou lidovou iniciativu zdola. Leč i na ně došlo. Policejní udání učinilo kratochvíli, která se na šíření koronaviru mohla podílet vskutku prachbídně, přítrž. Další zápasy budou střežit jednotky policie. Co na tom, že drtivá většina štaflařů jsou majitelé permanentek na sezonu, jejíž podstatné části se nemohli zúčastnit. Spravedlnost je slepá a rozdíl mezi českou smetánkou z Edenu a podmáslím z Ďolíčku nevidí.
V. Ondráček