Západní novináři v ruské hudbě příliš akcentují politické motivy, myslí si členové kapely Shortparis. Čím větší pozornosti se petrohradské formaci s kořeny v sibiřském Novokuzněcku dostává i na západ od ruských hranic, tím je zřetelnější, jak silný dokáže být hlas hudební identity, která čerpá hlavně z vlastní kultury.
Nikolaj Komjagin, zpěvák a ideový vůdce petrohradské skupiny Shortparis, při rozhovorech s novináři během turné formuluje své odpovědi nejprve košatě a filosoficky, ale nakonec je odsekává, jako by jeho slova doprovázel bubeník. A podobným způsobem vede na pódiu svoji kapelu. Jeho vysoký, exaltovaný, často až šansonový hlas na pozadí bicích a elektronických samplů přechází do agresivních skřeků a prolíná se s nečekanými hudebními nápady. Tvorba Shortparis, která by se dala charakterizovat jako avantgardní nebo experimentální pop, je díky Komjaginovu pedantskému přístupu propracovaná do nejmenších hudebních i vizuálních detailů. „Shortparis často (násilně) popírají pojetí pódia jako fixního prostoru určeného ke koncertní prezentaci a ani se příliš nesnaží o to, aby si publikum jejich koncerty užívalo,“ napsal o nich novinář Richard Foster ze serveru Quietus a vystihl tím, proč je jejich autentický odpor k představám o hudební zábavě tak působivý.
Oddanost patosu
Nedílnou součástí sebeprezentace skupiny jsou náboženské a společenské motivy. Ty umocňují napětí, jež se vznáší kolem všeho, co se Shortparis týká, ale také posouvají kapelu – proti její vůli – do škatulky politicky angažované tvorby. I proto diváci, kteří při energických rituálních performancích nepřistoupí na pravidla hry, nakonec vidí jenom pět pozérů, kteří se berou smrtelně vážně. Chladná stylizace má však zřejmý účel: nepouštět si nikoho k tělu. S tímto postojem zřejmě souvisí i skutečnost, že členové skupiny odmítají dodatečně interpretovat svoji tvorbu.
Vedle oddanosti vlastnímu patosu stojí za dnes už mezinárodním úspěchem Shortparis hlavně prostředí, v němž se každý den pohybují. Sibiřský Novokuzněck a tradičně „evropský“ Petrohrad jsou sice naprosto odlišná města, ale právě z jejich magnetismu vyrůstá tvář a zvuk skupiny. „Všude okolo jsou krásné evropské fasády, ale když vejdete do vnitrobloku, uvidíte, jak to vypadá doopravdy – vyjeví se hned všechny sociální problémy,“ popisuje Nikolaj Komjagin své bydliště v Petrohradu pro německou televizi Arte a ukazuje výhled z okna svého bytu: „Tamhle je dětská nemocnice a naproti sauna. Na jedné straně nemocné děti, na druhé tlustí nazí chlapi v koupacích čepicích,“ vtipkuje bez náznaku úsměvu o prostředí, ve kterém se zbytkem kapely tvoří. Komjagin přijel z provinčního a industriálního Novokuzněcku do Petrohradu spolu s baskytaristou Alexandrem Ioninem a Pavlem Lesnikovem, který hraje na bicí a stará se o samply. V metropoli na severozápadě Ruska se dali dohromady s druhým bubeníkem Danilou Cholodkovem a kytaristou Alexandrem Galjanovem. Zatímco ve svých začátcích v roce 2012 hráli v kultovním baru Stirka 40° pro pár desítek lidí, v současné době se o nich už i mimo Rusko mluví jako o kapele, která je schopná vyprodávat stadiony.
Když se kalí ocel
„Chci slyšet hudbu, která odpovídá tomu, co vidím před sebou. Hudba nesmí zrazovat realitu, měla by se na ni přirozeně naladit,“ vysvětluje Komjagin svoji filosofii (za Shortparis mluví zpravidla pouze on). „Když děláme hudbu, používáme všechny dostupné hudební nástroje a do určité míry pracujeme s rituály. Naše hudební výstřelky se dotýkají všech oblastí naší práce – videí, dojmů, obrazů, ale i rozhovorů,“ upřesňoval po pražském koncertu před třemi lety. V rozhovorech téměř pokaždé dojde na téma symbolů. Není divu, symbolika doprovázející každý krok skupiny je už několik let patrná ve videoklipech, které zpravidla vyvolávají virální pozornost. V klipu k písni Strašno [text najdete na straně 22] se například objevují náboženské symboly doplněné arabským písmem nebo uprchlíci, kteří se strachem v očích a v reflexních pracovních vestách tančí folklorní tance za zběsilého bubnování.
Přestože se Shortparis zpočátku sami označovali za „audiodivadlo“, dnes se od tohoto označení kategoricky distancují. V textech často odkazují k carské i sovětské historii nebo k ruským literárním klasikům, jako jsou Sergej Jesenin či Vladimir Majakovskij. Hudebníci dokonce hovořili o tom, že se při tvorbě inspirují skladateli vážné hudby Gustavem Mahlerem nebo Jaromírem Weinbergerem. Po vydání prvních dvou desek Dočeri (Dcery, 2013) a Pascha (Velikonoce, 2017) se skupina nicméně dostala do pozice, kdy jakékoli srovnávání odmítá. A album Tak zakaljalas stal (Tak se kalila ocel, 2019), jehož název je narážkou na proslulou socrealistickou knihu Nikolaje Ostrovského, jejich jedinečnou pozici na ruské scéně jenom utvrdila.
Nejsme disidenti
„Umělci v Rusku nezažívají neustálý tlak, oni jenom vstupují do dialogu s politikou. Existují případy excesů, ale třeba videoklip k singlu Strašno fakt není politický – když už, tak je sociální,“ vymezoval se Komjagin v rozhovoru pro Radio Wave proti tendenci západních novinářů vnímat novou ruskou hudbu jako opozici vůči Putinovu režimu. „Západ se bezhlavě soustředí jenom na politiku, jako by to u nás byla jediná pozoruhodná věc. V Rusku se toho děje spousta, ale vy mluvíte jen o jedné části.“
V roce 2018 režisér Kirill Serebrennikov skupinu obsadil do filmu Leto (Léto), který vypráví o formování legendární leningradské rockové kapely Kino na začátku osmdesátých let. Shortparis zde hrají píseň Davida Bowieho All the Young Dudes. Znepokojivá elektronická verze původně melodického popového hitu ve filmu doprovází opilecké představy hudebníka Majka Naumenka, frontmana rockové formace Zoopark: když Naumenko na večírku po frustrující diskusi nad omezeností a provinčností vlastního vyjádření prochází chodbou vyzdobenou obaly alb západních interpretů, začne si do výjevů z desek dosazovat sám sebe a další postavy tehdejší leningradské scény. Shortparis se mezitím zjevují ve vedlejší místnosti, jako by byli součástí party a zároveň nepatřili nikam. Hudební dekonstrukce známého hitu zde představuje cestu, kterou kapela trpělivě vyšlapává pro další hudebníky zmítající se mezi provinčností na jedné straně a vyprázdněnou jednotvárností globálního popu na straně druhé.
Sovětská skupina Kino – respektive všechno, co reprezentuje – je paradoxně další věcí, proti níž se Shortparis snaží vymezit. Upozorňují na to, že disidentství současných ruských kapel je uměle vytvořený konstrukt západního orientalistického pohledu. Západ podle nich pořád vnímá ruskou kulturu prizmatem sedmdesátých let – jako by šlo o tvorbu disidentů, kteří bojují proti sovětské propagandě. Shortparis ovšem svou hudbou dokazují, že současná mladá ruská generace žije ve zcela odlišných podmínkách a že už nepodléhá ani nekritickému kopírování angloamerických vlivů, jako tomu bylo v devadesátých a nultých letech. Jejich autorský přínos vychází z ruské kultury a jazyka, pracuje s jejich různorodými prvky a vyhýbá se elitářskému povyšování nad kořeny vlastní identity. A právě v tom tkví význam této skupiny: přístup oproštěný od stereotypního nazírání Východu se totiž bytostně dotýká i nás samotných.
Autor je hudební publicista.