foto: Petr Neubert
Národní divadlo, Praha, premiéra online 18. 2. 2021
S každým dalším týdnem, kdy se musí divadelníci a jejich publikum obejít bez přímého kontaktu a snaží se ho nahradit alespoň skrze online prostředí, je otázka, co si počít s určujícím specifikem divadelního jazyka, palčivější. Další podnět k osamělému přemítání u monitoru dodal Jiří Havelka svou „dokumentární anatomií masové vraždy“ Očitý svědek, která s faktografickou pečlivostí zpracovává dění předcházející masakru na Švédských šancích u Přerova i jeho průběh. Nemrazí přitom jen ze samotné skutečnosti, že poručík OBZ, psychopat Karol Pazúr, nechal již za mírového stavu povraždit 267 lidí včetně starců, žen a nemluvňat, ale i z toho, jak snadno k tomu mohl využít vojáků nebo zcela obyčejných vesničanů. I československé dějiny mají své příběhy o „banalitě zla“, v nichž se nikdo moc nevyptává, pokud rozkazuje člověk v uniformě. Jenže když čtyřiatřicet mluvících hlav podává hodinu a půl svědecké výpovědi ve formě nápadně připomínající konferenci přes Zoom, všechny ty čtené a potlačovanými emocemi přerývané projevy začnou trochu otravovat – divadelní interpretace jako by příliš očividně parazitovala na autenticitě zachovaných svědectví, jako by chtěla příliš zřejmě vychovávat a poučovat. Silné téma by mělo mít odpovídající silnou formu, jinak jeho zpracování ponouká diváka k závěru, že se historická skutečnost bez divadla celkem dobře obejde. A takové poselství jistě nebylo součástí tvůrčího záměru.