minirecenze

Filip Koryta

Falknov Calling

Druhé město 2020, 207 s.

Filip Koryta, který se proslavil v oblasti slam poetry, je tvůrčí člověk kypící inspirací. V prologu jeho prozaické prvotiny se dozvídáme, že neví, co dřív: jestli dopsat „tu novelu ve stylu Borise Viana“, nebo se „podruhé stát mistrem republiky ve slam poetry“, „založit další kapelu“, „vydat to absurdní drama“ a konečně „nějak vyřešit a zpracovat Falknov“. Nakonec vydal knihu krátkých kapitol z dětství v Sokolově (německy Falknov), které anoncuje jako „krátké povídky, každá s pointou… a možná pointu ani mít nemusí. Trošku jako Záviš nebo Charms.“ O povídky se nejedná, pointu nemá téměř žádný ze zhruba sto osmdesáti kusů a s Charmsem to má společného pramálo. Spíše platí autorova další slova: je to naivní a píše to jako školáček. To, co funguje naživo před publikem, které má rádo show a efektní figury, je na papíře nefunkční a konsternující. V knize jsem našel jen tři pozoruhodné pasáže: scénu, v níž spícího Korytu pomočí opilý bratranec Pašík, společnou masturbaci se spolužáky, které říkali „Ďáblík show“, a dětskou básničku „Kurva, píča, samopal,/ čůrák se mi zamotal“. Zbytek tvoří zaměnitelné zážitky podávané s přesvědčením, že autor sděluje něco zásadního, a pravdy typu „Život není nic jiného než práce, dřina a přemáhání“. A když už se těšíme na konec, Koryta nám na pár posledních stranách uštědří podpásovku nazvanou „Epilog (Filip se ptá Filipa)“. Tušíte správně – ptá se tu sám sebe na okolnosti vzniku knihy a začíná otázkou, jestli se necítí trochu jako Milan Kundera, když takhle sám sebe zpovídá. Odpovídá si takto: „Nebudu lhát, že mě to nenapadlo.“ Kniha je výjimečná jedinou věcí – Korytovým zduřelým autorským egem.

Karel Kouba

Martina Adlerová

K tabuli půjde vrah

Novela Bohemica 2020, 136 s.

„Středoškolská učitelka, držitelka 1. danu v judu, jezdkyně na koloběžce (ale radši by jezdila na dracích), lektorka sebeobrany a angličtiny, bojovnice za práva stromů. Ve volném čase mluví s kočkami, běhá se psy, a nestačí se divit.“ Tak se na stránkách Českého rozhlasu České Budějovice popisuje Martina Adlerová, autorka pravidelných dvouminutových sloupků, které uvedená regionální stanice vysílá. Na přebalu její literární prvotiny K tabuli půjde vrah si můžeme přečíst několik hlášek z knihy. Třeba „Proč nejsem Lara Croft?“, „Ty máš mezi nohama Bibli svatou“ nebo „Je mi třicet dva a zdá se mi o plynových komorách“. Hrdinka příběhu Diana je žena, kterou tíží její rodinné zázemí, zejména asociální strýc Ludvík. Navíc obtížně zvládá svou práci učitelky na střední škole, protože dnešní mládež je divoká smečka pacientů s poruchami učení. A aby toho nebylo málo, pro hrdinku je víceméně nemožné najít si partnera, protože co muž, to blb. Ale to samé platí víceméně o komkoliv, kdo se kolem Diany mihne a koho ona s vtipem sobě vlastním ihned dokáže zařadit do toho správného chlívku. Podobně naladěným čtenářům – tedy takovým, kterým se jejich vlastní život moc nedaří, protože jsou obklopeni neschopnými blbci – je pravděpodobně román určen a snad právě oni v něm najdou to, na co autorka sází především: humor. Představuji si, jak si Adlerová – možná po nevydařeném rande – někdy po půlnoci pustila x­-tou reprízu Banánových rybiček a uzřela, že české literatuře nejvíc chybí nástupnice Haliny Pawlowské. A svou knihou se jí pokusila stát.

Jiří G. Růžička

Billy O’Callaghan

Náš Coney Island

Přeložil Petr Eliáš

Paseka 2020, 216 s.

Román Náš Coney Island, v originále vydaný roku 2019, vypráví příběh milenců, kteří se už pětadvacet let setkávají na témže místě v New Yorku. V retrospektivách popisuje jejich minulost i důvody, proč se přes osudovost své lásky nevzdali zabezpečeného způsobu života a svých partnerů. Irský prozaik Billy O’Callaghan v sobě nezapře povídkáře, což ale není pro román žádná výhra. Části příběhu jsou od sebe oddělené, některé z kapitol by klidně mohly chybět, aniž by to ostatním uškodilo (nebo naopak prospělo). Pro hlavní zápletku dlouhodobého milostného poměru a jeho potenciálního ukončení není podstatná Michaelova irská minulost a dávný odchod z vesnice, smrt syna ani Caitlinino dětství. Tato témata jsou významná pro jednotlivé části, nikoli však pro celek. Kapitoly jsou stále povídkami, jež by obstály samostatně, jen jsou jmény postav propojeny s ostatními. Nedostatečnou „románovost“ jako by se autor snažil nahradit poněkud přebujelou metaforikou („větvoví kostí“, „čas je skleněný střep vražený do krkavice dne“, „ospalé kadeře severního větru“). Co se naopak O’Callaghanovi daří, je zobrazení stárnutí. Ani při neustálé přítomnosti smrti v textu (úmrtí rodičů obou hrdinů i Michaelova syna a fatální rakovina jeho ženy) není vykreslení lásky mezi padesátníky patetické; nezastírá tělesné nedostatky, únavu a opotřebovanost, nezachycuje je však jako nevyhnutelné směřování ke konci, ale jako přirozenou součást života.

Klára Soukupová

Lenka Blažejová

Moje rudá knížka

Vlastním nákladem 2020, 105 s.

Moje rudá knížka Lenky Blažejové je asi první pořádná publikace o menstruaci, kterou vytvořila Češka a kterou lze beze strachu svěřit do rukou nejen mladým slečnám těsně před první menstruací. Knížka je to opravdu rudá, barevné spektrum doplňuje pouze bílá a světlejší červeň. Autorka je ve svém výrazu úsporná a drží se toho, že na každou stránku patří jedna ucelená informace – i tak se jí ale na zhruba stovce stran daří představit menstruaci jako kulturní i biologický fenomén. Nevyhýbá se ani takovým věcem, jako je krev prosáklá skrze kalhoty, čímž pomáhá detabuizaci celého tématu. Všechny reálie ze života ženy zároveň výrazně výtvarně stylizuje a doprovází je jednoduchými vtipnými komentáři: zkrátka pojmenovává to, o čem se často mlčí. Věnuje se také tématu jazyka spjatého s menstruací, včetně slov, kterými menses označujeme – a nachází spoustu báječných pojmenování! Řekly jste někdy, že vám „na semaforu začala svítit červená“ nebo že „přišli rudoarmějci“? Pohraje si i se zkratkou PMS: je to premenstruační syndrom, anebo naopak síla? Právě tyto drobné změny v pohledu na menstruaci považuji za další z významných kvalit knihy, stejně jako autorčinu schopnost širšího vhledu – třeba když poukáže na pestrý výběr v oblasti menstruačních pomůcek včetně mnoha druhů menstruačních kalíšků nebo když poznamená, že kdyby ženy měly možnost se na pár dní zklidnit a zvolnit tempo, byla by menstruace pro mnohé podstatně méně bolestivá a nepříjemná.

Eva Marková

Jako v bavlnce

(I Care A Lot)

Režie J Blakestone, USA, 2020, 118 min.

Premiéra 19. 2. 2021 (Netflix)

Snímek Jako v bavlnce téměř přebírá model, jímž prosluly jihokorejské filmy: snaží se střídat žánrové polohy a spojovat je se společenským komentářem. Obojí se mu daří zpočátku velmi dobře – dokud se naplno neprojeví krátkozraké dramaturgické volby a nerozhodí celý žánrový stroj. Příběh o boji Marly, cynické majitelky domova pro seniory, s liliputánským šéfem ruské mafie je založený na setkání dvou žánrových světů a má parametry medicínského thrilleru, gangsterky, coenovské černé komedie a satiry. Tímhle žánrovým slalomem se zprvu proplétá s formální elegancí, která se opírá o dynamický střih, elektronickou hudbu a výrazně stylizované herecké výkony Rosamund Pikeové a Petera Dinklage. Po oslnivém úvodu, který ukazuje mechanismus fungování Marlina opatrovnického byznysu, a následující části, v níž se ukazuje, že její nová klientka Jennifer Petersonová možná není nevinnou obětí, jak se na první pohled zdálo, se však filmu nedaří vytvořit silný konflikt a přesvědčivé drama. Ruští mafiáni jsou v podstatě neschopné komediální postavy, Marla přeskakuje mezi polohou nebezpečné sociopatky a nezničitelné akční hrdinky a postava Jennifer ve skvělém podání Dianne Wiestové zůstane po působivé expozici naprosto nevyužitá. Marla je navíc na začátku představena jako natolik odpudivá postava, že při jejím boji s ruskou mafií vlastně není komu fandit. Není divu, že si v druhé polovině i ve finále musí film vypomáhat poněkud instantními a ohranými schématy.

Antonín Tesař

Timo

L. E.

Galerie ProLuka, Praha, 16. 10. 2020 – 20. 3. 2021

Do 20. března je v pražských Vršovicích k vidění venkovní výstava brněnského streetartového umělce Tima. Vystavuje v galerii ProLuka, vedené od roku 2012 Denisou Václavovou a Krištofem Kinterou a zřízenou organizátory festivalu 4+4 dny v pohybu. Pouliční galerie vznikla na protest proti nové zástavbě u zastávky Ruská, po několika letech však byla přesunuta na poněkud noblesnější místo – do Bezručových sadů. Tam prezentuje místně specifické umění od roku 2017. Za zmínku stojí například instalace Rekultivace Dagmar Šubrtové (2019), Soud, pád, pin a promiň Davida Fesla a Slávy Sobotovičové (2019) či Tradiční karavan Tomáše Džadoně (2018). Timo, který se dlouhodobě věnuje tvorbě graffiti, mezi těmito jmény nevyčnívá tolik, jak by se na první pohled mohlo zdát – tvoří sice spíše ve veřejném prostoru, ale vystudoval brněnskou FaVU a vystavoval v řadě českých galerií. V Bezručových sadech vztyčil nepřehlédnutelný billboard, na kterém je černobílá ikona planety Země a nápis „Limited Edition“. Umělec tak upozadil svou poetickou a ilustrátorskou stránku a zvolil formát strohého sloganu, podobně jako když pracuje s ironicky pozměněnými logy. Dílo L. E. poukazuje na kapitalistickou a marketingovou zvrácenost dnešní doby, nicméně zbudování billboardu v příjemném městském parku je tak trochu zvrácenost sama o sobě. Myslím, že dílo by slušelo víc nějakému opravdovému billboardu či jiné opuštěné ploše, ale za umění ve veřejném prostoru se zvláště v tomto čase rozhodně nezlobím.

Natálie Drtinová

Jiří Havelka a kol.

Očitý svědek

Národní divadlo, Praha, premiéra online 18. 2. 2021

S každým dalším týdnem, kdy se musí divadelníci a jejich publikum obejít bez přímého kontaktu a snaží se ho nahradit alespoň skrze online prostředí, je otázka, co si počít s určujícím specifikem divadelního jazyka, palčivější. Další podnět k osamělému přemítání u monitoru dodal Jiří Havelka svou „dokumentární anatomií masové vraždy“ Očitý svědek, která s faktografickou pečlivostí zpracovává dění předcházející masakru na Švédských šancích u Přerova i jeho průběh. Nemrazí přitom jen ze samotné skutečnosti, že poručík OBZ, psychopat Karol Pazúr, nechal již za mírového stavu povraždit 267 lidí včetně starců, žen a nemluvňat, ale i z toho, jak snadno k tomu mohl využít vojáků nebo zcela obyčejných vesničanů. I československé dějiny mají své příběhy o „banalitě zla“, v nichž se nikdo moc nevyptává, pokud rozkazuje člověk v uniformě. Jenže když čtyřiatřicet mluvících hlav podává hodinu a půl svědecké výpovědi ve formě nápadně připomínající konferenci přes Zoom, všechny ty čtené a potlačovanými emocemi přerývané projevy začnou trochu otravovat – divadelní interpretace jako by příliš očividně parazitovala na autenticitě zachovaných svědectví, jako by chtěla příliš zřejmě vychovávat a poučovat. Silné téma by mělo mít odpovídající silnou formu, jinak jeho zpracování ponouká diváka k závěru, že se historická skutečnost bez divadla celkem dobře obejde. A takové poselství jistě nebylo součástí tvůrčího záměru.

Marta Martinová

Hugo Toxxx

Bauch Money 2

CD, Hypno 808 2020

Poslední nahrávka Huga Toxxxe, pokračování mixtapu Bauch Money (2012), by klidně snesla označení album a rozhodně patří mezi nejlepší české rapové tituly minulého roku. V jistém ohledu jako by šlo o dodatečné dotažení předloňské desky 1000. Kdo by předpokládal, že Toxxxův lyrický, ale zároveň technicky zdatný projev už nelze více osekat, bude překvapen. Bauch Money 2 je totiž po všech stranách minimalistický trapový počin, který zaujme především svou autistickou polohou, o niž se v Česku zatím téměř nikdo nepokoušel, a pokud ano, nedalo se to poslouchat. Toxxx se nikdy nebál krajností: disponuje arzenálem nejrůznějších flow, ale protože se nerad opakuje, raději místo rytmické ekvilibristiky předvádí, že s jeho talentem se dá bič uplést takřka z ničeho. Nejsou k tomu potřeba ani duchaplné texty, ani přehnaná dikce sekáčku na maso, ale bez pomalu odkapávajících, sirupových beatů by to nešlo. Až na pár prověřených spolupracovníků vsadil rapový veterán na nová jména, o nichž určitě ještě uslyšíme. O českém trapu se říká, že se zpožděním kopíruje zvuk amerických vzorů, to ale v případě Bauch Money 2 tak úplně nesedí – spíše se jedná o současnou desku, která přitom není zrovna lehká na poslech, o čemž svědčí i absence prvoplánových bangerů (snad s výjimkou tracku Serial). Repetitivní deklamace, které se blíží freestylu, a ztuhlé neuroleptické podmazy spojuje výrazně tlumivý efekt. Pokud tomu nevěříte, pusťte si alespoň track Ape Shit – zažijete opravdovou kodeinovou koupel.

Pavel Chodec