Poskytnout bydlení všem

V roce 1968 formuloval francouzský filosof a sociolog Henri Lefebvre ideu práva na město. O padesát let později jsou jeho myšlenky aktuálnější než kdy dřív. Důsledky globálního kapitalismu se v plné šíři vyjevily během desetiletí po celosvětové ekonomické krizi, která propukla v roce 2008, a dnes je již zcela jasné, že právo na město je třeba důsledně vyžadovat. Právo na město, stejně jako pojmy veřejný prostor a komodifikace či financializace bydlení, už pronikly i do mainstreamových médií a celospolečenské debaty. V současnosti navíc už nebojujeme jen o podobu měst, ale o možnost v nich vůbec žít. Jak jsme se do tohoto stavu dostali a jak uplatňovat právo na město ve 21. století, se pokusili v knize Na obranu bydlení (In Defense of Housing, 2016) shrnout sociolog David Madden a urbanista a právník Peter Marcuse.

Domy místo zlata

Krize bydlení dosáhla v posledním desetiletí olbřímích rozměrů a neexistuje pravděpodobně žádné světové velkoměsto, které by nezasáhla. Její existenci nepopírají už ani nejzavilejší příznivci volného trhu. Názory na příčiny, a především řešení této globální krize se ale radikálně liší. Madden a Marcuse vycházejí z předpokladu, že bydlení je právo; to je nám ovšem v současnosti stále více upíráno, protože se z bydlení stává zboží a jako takové je komodifikováno. Zisk se stal důležitějším než právo obyvatel na důstojný život, komodifikace a financializace zvýrazňují a podporují nerovnost v přístupu k bydlení a v nejvyhrocenějších případech i k možnosti vůbec žít ve městě. Symbolem bohatství a moci už nejsou bankovky či zlaté cihly, ale domy.

Autoři vycházejí z Marxovy teze o užitné a směnné hodnotě zboží, kterou stejně jako Lefebvre vztahují na bydlení. To má svou hodnotu užitnou (je pro lidi domovem) i směnnou (protože slouží jako investice a jako nástroj k maximalizaci zisků). Právě směnná hodnota bydlení přitom začala výrazně převažovat, zatímco hodnota užitná je z nejrůznějších důvodů upozaďována, v důsledku čehož je bydlení pro čím dál více lidí těžko dostupné, ne­-li nedostupné. Madden a Marcuse tvrdí, že nejde o chybu či odchylku, která se objevila v jinak dobře nastaveném a spravedlivém systému a kterou lze napravit několika jednoduchými opatřeními. Problém je podle nich v samotném kapitalismu, který je založen na nerovnostech. Proto odmítají nazývat současnou situaci „krizí“. To by totiž implikovalo, že se jedná o dočasný problém, který zde dříve nebyl. Oproti tomu autoři na mnoha příkladech především z angloamerického prostředí ukazují, že nedostupnost bydlení je historickou konstantou.

Slovo krize jsme začali používat proto, že v současnosti se nedostupnost bydlení týká obrovského množství lidí a v mnohem větší míře než dřív také střední třídy. Jde mimo jiné i o důsledky globální ekonomiky, kdy s nemovitostmi mohou obchodovat investoři z druhého konce světa, kteří k nim ani k jejich obyvatelům nemají žádný vztah. Navíc se vzestupem neoliberalismu zanikají nejrůznější typy regulací, které zejména v Evropě chránily slabší vrstvy společnosti.

Rezidenční odcizení

Vedle rozboru příčin a projevů současné (hyper)komodifikace se Madden a ­Marcuse věnují také pojmu „rezidenční odcizení“, které je důsledkem současné „krize“ bydlení. Jejím reálným dopadem jsou miliony lidí, kteří ztrácejí své domovy (nebo ani nemají šanci si je vytvořit), což je jedna z nejbolestnějších a nejtraumatičtějších zkušeností, jaká může člověka potkat. Dokazují to i výroky vymístěných obyvatel, jež Madden s Marcusem citují: „Cítila jsem se, jako by mi vyrvali srdce z těla“, „Měl jsem chuť to skončit“ a podobně. Pod odtažitým termínem rezidenčního odcizení se skrývá „banální“ fakt ztráty domova jako bezpečného místa pro život. Ačkoli je právo na bydlení zakotveno v ústavách řady zemí a je obsaženo také ve Všeobecné deklaraci lidských práv, je milionům lidí po celém světě upíráno.

Autorská dvojice se vypořádává i s mnoha mýty bytové politiky, které velmi dobře známe také z Česka. Nejde jen o oblíbenou mantru, že krizi bydlení vyřeší, když budeme více stavět (aniž by její zastánci vysvětlili, jak se zlepší dostupnost bydlení, pokud se budou dál budovat byty hlavně na investici). Madden a Marcuse zpochybňují mimo jiné „mýtus přívětivého státu“, podle kterého vlády jednají v zájmu blahobytu všech občanů a snaží se najít řešení společenských problémů. Ve skutečnosti ovšem bytovou politiku využívají především k udržení politického a ekonomického řádu. „Pokud by stát doopravdy zajímal nejvhodnější postup, jak uspokojit obytné potřeby společnosti a ukončit rezidenční útlak,“ prohlašují, „historie bydlení by vypadala docela jinak.“

Madden s Marcusem upozorňují, že řada liberálních a progresivních reforem mohla být vedena dobrými úmysly a že v některých případech skutečně zabránily nejhorším projevům chudoby, zároveň ale také sloužily v první řadě zájmům elit. Asanace ghett a vyloučených lokalit, spolupráce se soukromými developery či takzvané inkluzivní územní plánování ve skutečnosti ty nejchudší a nejpotřebnější z měst vytlačuje, protože se vyplatí především největším hráčům na realitním trhu.

Dekomodifikovat bydlení

Madden a Marcuse jakožto teoretici dokážou srozumitelně popsat příčiny současného stavu a odvodit z nich obecná řešení, také ale navrhují zcela konkrétní kroky. Požadují uznání práva na bydlení nejen v teoretické rovině, ale především jako praktickou snahu poskytnout bydlení všem. Sami však píší: „Neexistuje žádná jednoduchá právní formule, která by sama o sobě současnou krizi bydlení ukončila (…) Cestou vpřed je uznat limity formálních práv na bydlení v současném právním a politickém systému a současně tlačit na dostatečně širokou aktivistickou koncepci těchto práv.“ V praxi bychom se tedy měli snažit o dekomodifikaci bydlení pomocí regulací nájemného, ochrany nájemníků, omezení spekulací s nemovitostmi a demokratizací správy veřejného bydlení. Také je třeba diverzifikovat možnosti bydlení, podporovat experimenty jako squatting, nejrůznější Baugruppe a Hausprojekty i družstevní a neziskovou výstavbu. A v neposlední řadě spojit hnutí za právo na bydlení s dalšími sociál­ními hnutími, protože krize bydlení je jen jednou z forem útlaku, které současný systém produkuje.

Kniha Na obranu bydlení přehledně a srozumitelně shrnuje příčiny, důsledky a možná řešení současné situace, a to i pro laiky, kteří se neorientují v urbánní teorii a kritice a nejsou obeznámení s jejím pojmovým aparátem ani historickým kontextem. Publikace tak má potenciál vtáhnout do debaty o bydlení i širší veřejnost, ne jen odborníky a aktivisty. Bohužel české vydání trpí nekvalitní redakční prací. Překlad má tak špatnou úroveň, že na některých místech textu má čtenář pocit, že redakce originál zkopírovala do překladače a z něj poslala rovnou do tiskárny (poznámkový aparát nicméně dokazuje, že se s textem přece jen pracovalo). Dojem nevylepšuje ani nepovedená sazba, a celá ­kniha tak působí trochu jako skripta. Je to škoda, jiné publikace z nakladatelství Neklid těmito neduhy netrpí a knihu, jež nabourává český neoliberální kontext a nabízí i praktická řešení, v místní veřejné diskusi potřebujeme jako sůl.

Pochvalu si naopak zaslouží doslov Elišky Černé, který přináší přehled iniciativ a hnutí, jež se v Česku během posledních třiceti let postavily proti rezidenčnímu útlaku. Knize by ale neuškodil aspoň stručný historický exkurs do československé historie bydlení. Madden a Marcuse totiž uvádějí příklady především z amerického kontextu. Na srozumitelnosti to sice výkladu neubírá, jelikož publikace pojednává většinou o globálních procesech (navíc v některých ohledech má současná střední a východní Evropa paradoxně blíže americké zkušenosti než té západoevropské), pro pochopení naší situace by nicméně aspoň krátká rekapitulace nebyla od věci. Přes všechny výhrady stojí Maddenovo a Marcuseho dílo za přečtení. Už proto, že knih přehledně shrnujících problematiku boje za právo na bydlení u nás moc nevychází.

Autorka je publicistka.